Zapáchala, nemyla se; štěňatům kradla kosti. Miliardářka Hetty Green byla nejlakomější žena na světě

V létě roku 1900 panovalo v americkém státě New Jersey velice horké počasí. Prudké slunce pražilo i do ulic přístavního města Hoboken a majitel malého koloniálu v dělnické čtvrti zíval na celé kolo. „Už abych zavřel. Tady se nedá vydržet!“ bědoval podsaditý kupec, ztěžka usedl na stoličku, podíval se z okna - a najednou zase vyskočil na nohy: „Honem! Zamkni!“ křičel na svého příručího, „Zase sem jde ta příšerná žebračka!“ ukázal prstem na shrbenou postavu, která se v obrovských neforemných botách šourala přímo k obchodu. Ale bylo pozdě. Podivná paní už stála u dveří. A jak vypadala!

Neuspořádané prameny dlouhých šedých vlasů jí povlávaly kolem zasmušilého obličeje a pichlavýma očima se těkavě rozhlížela kolem. Na sobě měla navlečené kdysi velice honosné smuteční šaty, ze kterých ale lezly nitě a černá látka házela na světle zelené odlesky, protože - ač je to hrozná představa - jednoduše plesnivěla. Za stařenou se táhl ostrý čpavý zápach cibule, k prsům si tiskla polorozpadlý kožený kufřík, a když vešla do obchodu, chtivě jí zasvítilo v očích.

Strašidelná dáma se postavila k pultu, podívala se na nešťastného majitele a požádala o něco zdarma. Třeba o sušenku. Nepovedenou, co praskla při pečení. „Alespoň kousek. Sem, do kufříčku!“ poručila si a otevřela zavazadlo, ze kterého se vyvalil hotový oblak štiplavého smradu. Obchodník raději nehnul brvou a nasypal „žebračce“ dvě rozlomené máslové sušenky přímo do nechutného vaku, v němž se už válely nějaké pecky, peří, pár kamenů, syrové kosti, zmuchlané papíry, drobky z housek, tři nakousané cibule…

„Hettyiny žebrácké výpravy se staly legendou Washington Street v Hobokenu. Chtěla všechno, co obchodníci vyhazovali. V řeznictví stála vzadu s ostatní chudinou a čekala, až se bude mistr zbavovat kostí. Pak se o ně přetahovala s lidmi, se psy; neváhala pronásledovat na ulici malé štěně a vzít mu kost přímo z tlamy. Pověstný Hettyin kufr byl plný všemožných zbytků potravin i věcí, co našla na ulici. Všichni před ní raději prchali. Jenže v Hobokenu tehdy netušili, kdo je ta dáma ve skutečnosti. Nikdo by nevěřil, že vlastní pohádkové, opravdu pohádkové bohatství, majetek v hodnotě dnešních cca 4,7 miliard dolarů!“ uvádí dokument o oné „příšerné žebračce“, která ale žádnou žebračkou nebyla. Ba naopak.

Slavná a obdivovaná Henrietta „Hetty“ Green (1834-1916) vlastnila banky, železnice, ocelárny, hutě, domy, pozemky, akcie i zlato, byla nejbohatší ženou Ameriky své doby - a chodila po žebrotě. A kdyby jen to! Její lakotění dosáhlo naprosto monstrózních rozměrů. Až takových, že se Hetty dostala do Guinnessovy knihy rekordů jako největší lakomec světa. „Byla šetrná, přísně vychovaná, to jistě, ale myslíme si, že to je vše trochu zveličené,“ domnívají se někteří historici. Další ale uvádějí, že to bylo ještě daleko horší, než si kdo umí představit!

Když se na Hettyino skrblení zeptali jejího syna Neda, který kvůli matčině hamounění přišel o nohu, žoviální miliardář odpověděl: „Pověsti o mé matce v mnoha případech nelhaly. Byla to ale tvrdá žena s pronikavým intelektem a ocelovými nervy. Díky tomu předčila i muže, a především vydělala víc než kterýkoliv bankéř na Wall Street!“ V tom se Ned Green rozhodně nepletl. Hetty byla opravdu nesmírně inteligentní, nebála se investovat, ve společnosti proslula břitkým smyslem pro humor, na vše měla trefnou sarkastickou poznámku a byla bohatá jako pověstný Krésus.

Tak proč se tedy nemyla, bydlela ve špinavých penzionech, pohrdala věcmi jako mýdlo, horká voda nebo čisté a vyprané prádlo? Dáma, které Češi mohou velice trefně přezdívat Lakomá Barka (nevzal si pan Werich inspiraci právě u Hetty Green?), mohla zřejmě trpět chorobnou lakotou. Přímo se to nabízí. „Patologické hromadění, chorobná lakota. Nejde o šetřivost, jde o jakési zkreslení psychiky, kdy člověk panikaří při představě ztráty majetku nebo peněz. To často vede k zanedbání hygieny, sociální izolaci a životu v tristních podmínkách. Nemocný paradoxně raději vyhladoví a zničí sebe i své rodinné vztahy, jen aby ochránil své nahromaděné bohatství,“ definují psychologové ono patologické lakomství.

Jenže Hetty, ač na sobě šetřila až fanaticky a nutila do toho celou rodinu, neměla problém půjčit New Yorku obří částku peněz, když krachovaly banky a městu hrozil kolaps. Byla i mecenáškou - štědrou, ale tajnou! Nikdo nevěděl, že posílala tučné sumy potřebným. Opravdu zvláštní životní osud Hetty Green dodnes rezonuje nejen mezi finančníky, kteří i nyní obdivují její riskantní investice a velkolepé zvyšování majetku, ale i mezi obyčejnými lidmi, kteří nemohou pochopit, jak někdo, kdo může mít všechno na světě, dobrovolně žije v askezi, týrá sebe i své okolí jako nějaký fanatický poustevník a nakonec ho trefí šlak při tahanici nad mlékem!

Jaký je příběh života a smrti Čarodějnice z Wall Street a její neuvěřitelné lakoty? To budete koukat!

Hettyiny kalhotky. Jako vážně. Bohužel. Nosila je třeba půl roku…

Budoucí chronická škudlilka, která byla také geniální ženou a v tehdy zcela mužském světě si svou cestičku vyšlapala úplně sama, se narodila 1. listopadu 1834 v New Bedfordu v americkém státě Massachusetts jako Henrietta „Hetty“ Howland Robinson. Miminko spatřilo světlo světa v rozlehlé rezidenci páně Edwarda a jeho manželky Abby, což byli nesmírně bohatí majitelé největší velrybářské flotily v celém Massachusetts! Hetty ale vyrůstala ve velice podivném prostředí - rodiče byli kvakeři (křesťanská náboženská skupina vyznávající až asketickou skromnost) a dívenka proto dostala nesmírně přísnou výchovu.

I když se Hetty narodila s pověstnou stříbrnou lžičkou v puse, nesměla si vzít ani jeden „blbý“ bonbón. Neměla hračky, nikdo na ni nemluvil a nedočkala se ani projevů rodičovské lásky. Její matka chodila jen v černém, nikdy se neusmála a buď se jen modlila ve své soukromé kapli, nebo ležela s ovázanou hlavou, stižená záchvatem migrény. A bylo ještě hůř - Hettyin malý bratr, tolik očekávaný dědic celého impéria, se narodil přidušený a za tři dny po porodu zemřel. Od té chvíle byla malá Hetty jedináčkem a nikdo vlastně nevěděl, co s ní!

„Komu já ten majetek dám? Že by dědila ona? Žena? To nepadá v úvahu! Co s tím budeme dělat?“ bědoval Edward Robinson. Tento nemluvný, chladný a vždy špatně naladěný muž, kterého ze všeho nejvíc zajímaly jen peníze, pak propadl jakési paranoie. V New Bedfordu si nechal vybudovat soukromý trezor, kam se chodil každý večer dívat na svůj nahromaděný majetek, ale nikdy z něj nic neutratil. „Musíme šetřit. Všichni nás chtějí jen okrást! Nikdy nikomu nevěř!“ kázal maličké dceři, která šla matce tak na nervy, že ji ve velice útlém věku dala „na vychování“ ke svému otci.

Tento dědeček se velice podobal milionáři Robinsonovi. Jen peníze, peníze, peníze. Hetty Green sama vzpomínala (a její zaznamenané rozhovory a vzpomínky jsou opravdu vzácné, protože téměř vůbec nemluvila), že musela starému pánovi každý večer před spaním nahlas předčítat burzovní lístky. Trávila celé dny v jeho kanceláři, kde se nořila do účetních knih - a její matka toho měla právě dost. Snad poprvé se o dceru začala zajímat a vůbec se jí nelíbilo, co viděla. Hetty byla bledá, měla vyrážku v tvářích, neusmívala se, nepoznala žádnou zábavu, neuměla se bavit s vrstevníky. Ani nechtěla. „Musíš se vdát! Co s tebou jiného! Jdi někam do společnosti!“ posílala Abby dceru na různé plesy a nóbl večeře.

Jenže Hetty neměla žádné vychování, mezi lidmi se chovala jako slon v porcelánu, neuměla se oblékat, dělala samé hlouposti, až se zatvrdila a nechtěla nikoho vidět! Místo „kecání“ s kamarády se zajímala o investování, o chod podniků, pronikala do tajů bankovnictví, ekonomiky, burzy i účetnictví. A stal se z ní hotový pochodující stroj na peníze. „Už v deseti letech se zajímala jen o peníze. Když jí bylo třináct let, svěřil jí otec vedení účetnictví celého podniku! Na internátní škole za celé čtyři roky utratila jen 200 dolarů a zbytek z rozpočtu velice dobře investovala do dluhopisů, čímž otci udělala nesmírnou radost,“ zmiňuje dokument o Čarodějnici z Wall Street.

Tou už se měla brzy stát. Jenže se musela ještě adekvátně provdat, protože rodiče pořád nevěřili tomu, že by mohla dívka vést rodinný podnik. A když rodina přesídlila do New Yorku, konečně se zadařilo, jak se tak říká. Na obzoru se objevil pohledný synek z dobré rodiny (což znamená milionářské) jménem Edward Henry Green. Svatba se konala v roce 1867, ale prozíravá a tvrdá Hetty nešla pod čepec s touhou a láskou, kdepak. Spíše si kryla záda, o čemž svědčí fakt, že si jako první žena na světě vydupala předmanželskou smlouvu! Edward se svým podpisem vzdal všech práv na peníze své manželky, a jak čas ukázal, bylo to od Hetty velice prozíravé. Její muž byl hazardér a několikrát zbankrotoval.

Hetty své bohatství zachránila, nezachránila ale manželství, do kterého se narodily dvě děti - Edward „Ned“ Green (1868–1936) a dcera Harriet „Sylvia“ Green (1871-1951). Naštvaný a zkrachovalý Edward své svérázné manželce, která už tehdy sbírala jeden investiční úspěch za druhým, jednoduše utekl. Od té doby Hetty nesundala smuteční šaty. A už se nikdy neprovdala. Raději hromadila peníze. A to jí šlo náramně! „Hetty Green měla nesmírně bystrý mozek. Byla opatrná, ale nebála se i zariskovat. A vždy se jí to vyplatilo. Neměla konkurenci ani mezi muži z finančního světa. Ti se jí občas za zády vysmívali, ale měli z ní obavy. A určitě k ní chovali i velký obdiv,“ popisuje Hettyinu slávu web ATI.com.

Sama Hetty říkala: „Byla jsem vychovávána ve víře, že každý utracený cent je hřích a cesta do pekel. Já ale tvrdím, že cesta ke zbohatnutí je trpělivost a jen trpělivost. Kupuj levně, prodávej draho. Buď trpělivá a drž si hotovost. To je moje rada pro všechny ženy, které chtějí jít v mých stopách,“ nechala se slyšet na výroční schůzi své železnice, kde se jí novinář zeptal, jak dosáhla svého bohatství! A jak vlastně ke všem těm milionům (v dnešní době miliardám) přišla? Dědila, jistě. Ale to ostatní?

Bylo to vlastně docela jednoduché - a právě tato jednoduchost ukazuje, jak velice pohotová a inteligentní Hetty Green byla. Zatímco ostatní bankéři v dobách ekonomického růstu riskovali a půjčovali si na drahé spekulace, Hetty škudlila, hromadila čistou hotovost a čekala na svou příležitost jako pavouk v síti. A když přišla krize, banky krachovaly a všichni v panice rozprodávali své majetky hluboko pod cenou, Hetty nastoupila na scénu. Všem zkrachovalcům pak velkodušně půjčila peníze, to ano, ale zároveň požadovala do zástavy jejich luxusní nemovitosti, podniky, železnice, továrny, ocelárny, pozemky… A když neměli na splacení, Hetty jim všechno zabavila.

Investovala také do státních dluhopisů, které nakoupila za babku během americké občanské války. Když stát dluhy splatil, Hetty inkasovala pohádkové bohatství. Stala se největší soukromou bankéřkou na světě. Půjčila obří sumu i městu New York, a jako zástavu získala ty nejluxusnější pozemky na Manhattanu. Milovala burzu a ne náhodou se jí přezdívá Čarodějnice z Wall Street. Hetty Green zkrátka uměla vydělat peníze. Měla na to onen pověstný čuch. Jenže jí to vlastně bylo úplně k ničemu. Nejbohatší žena Zlatého věku Ameriky, která mohla směle konkurovat Rockefellerovi a Morganovi a užívat si luxusu, přepychu a skvělého života, si vybrala úplně jinou cestu.

Kdy její chorobné lakotění začalo, to nikdo nedovede pořádně říct. Zřejmě už v dětství. Nic nepotřebovala, nic nechtěla, stačilo jí málo, což je obdivuhodná skromnost, ale… Hetty to vše vyhnala do extrémů. O jejích žebráckých výpravách už psáno bylo. Hetty tehdy bydlela s dětmi v nuzných podnájmech a zablešených hotelích pod falešným jménem, aby se vyhnula placení daní. Když si myslela, že po ní jde berňák, v noci utíkala přes Hudson zpět do New Yorku, kde se zase ubytovala v nějaké začouzené špeluňce a chodila tam po žebrotě.

Na „obchůzku“ po krámech se vydávala každé ráno. Loudila zbytky, u řeznictví sbírala kosti, ze kterých pak vařila polévku a zbytky dávala svému milovanému teriérovi. Když jednou za čas vlezla do nějaké „párcentové“ jídelny, dala si polévku. A aby se vyhnula placení, otevřela svůj „pekelný“ kufřík, hodila do talíře přichystaný kamínek a oznámila personálu, že tohle rozhodně platit nebude! Živila se vesměs jen syrovou cibulí a ovesnou kaší, kterou si připravovala doma a nosila si ji v bandasce do kanceláře.

Pokrm si pak ohřála na topení a přikusovala k tomu cibuli. Byla neustále hladová, vzteklá; obličej měla ještě v nevysokém věku samou vrásku, hrbila se a chodila pořád v jednom a tom samém - v černých smutečních šatech. Ty „tahala“ tak dlouho, dokud se na ní nerozpadly. Těžké látky často jednoduše zahnívaly a plesnivěly, jenže Hetty oděv odmítala sundat. Při chůzi z ní opadávaly cáry tkaniny, loupala se jako cibule, ale jí to bylo jedno. Svým zevnějškem absolutně pohrdala.

„Říkala, že to ještě vydrží a nutila pradleny, aby praly jen spodní lem šatů, který se dotýká země. Ten byl často plný ztvrdlého bláta a ještě horších věcí. Pradleny nesměly drhnout onen lem mýdlem. Prý bylo drahé. Takže stačila voda a kamení!“ říká dokument o Hetty Green. Podobně to měla se spodním prádlem. Nosila ho, dokud se na ní nerozpadlo. „Nezáleží na tom. Nikomu se neukazuji,“ říkala miliardářka, která díky otřesné hygieně trpěla i častými gynekologickými problémy. A kdyby jen to - měla vyrážku po celém těle, protože se nemyla. Nenáviděla totiž mýdlo.

Tato běžná a tak potřebná (ehm!) komodita jí nesměla přes práh. Kárala i služky, které si občas musela držet: „Mýdlo? K čemu to je dobré? Zahoďte to!“ rozčilovala se. Nemyla si ani ruce. Nikdy. „Mám rukavice!“ říkala. Její nechuť k hygieně vyvolávala velice trapné situace, při kterých si lidé v Hettyině blízkosti tiskli na nos kapesníky a dělalo se jim zle - tak nesnesitelný byl její osobní zápach. A to si mohla koupit půl Ameriky! V podnájmech netopila, nesvítila, chodila v zimě v létě nabalená jako pumpa a do stejného životního stylu nutila potrhlá miliardářka i své dvě děti.

Ned se Sylvií měli opravdu šílený život. Dívka špatně viděla, ale matka jí odmítla koupit brýle. Neda oblékala do obnošených hadrů, stejně tak i dceru, o kterou se postupem doby začali zajímat nápadníci - hlavně v okamžiku, kdy zjistili, jak bohatá je její matka! „Chtějí nás jen okrást. Nesmíš si nikoho vzít. Ukaž, já tě nastrojím, ať jsi co nejošklivější!“ přetahovala protestující dceři přes hlavu nějaký režný pytel. Děti neznaly teplou vodu - Hetty ji totiž považovala za „bohapustý luxus“. Někdy měli sourozenci takový hlad, že sami chodili loudit do koloniálů zlomené sušenky!

„Její odloučený manžel byl už po smrti, blízcí příbuzní také, nikdo tudíž nezasáhl. Hetty měla takové epizody, kdy se zvedla ze dna, poslala děti do škol, zařídila větší dům, ale sama bydlela ve sklepě a skrblila dál. Když trpěla bolestivou a nebezpečnou kýlou, raději odmítla operaci za několik dolarů a do rány si cpala starý dřevěný klacek, kterým se kýlu snažila udržet uvnitř těla. A přitom normálně fungovala, chodila do podniků, investovala… Když se jí znepokojení investoři ptali, jestli něco nepotřebuje, vždy jen zavrtěla hlavou, prohodila něco vtipného, zakousla se do cibule a už o ničem nechtěla mluvit. Zřejmě jí to plně vyhovovalo,“ myslí si dokument o životě této potrhlé bohačky.

Hetty Green tohle popelení v chudobě vyhovovalo, ale dětem ne. Sylvia se sice později provdala, ale nejhůře matčinu „péči nepéči“ nesl Ned, protože mu skutečně - i když možná nevědomky - ublížila. Jako chlapec utrpěl při jízdě na saních vážné zranění kolene a Hetty tehdy odmítla zaplatit pořádnou lékařskou péči. Místo odborného dohledu a pobytu ve špičkové nemocnici obcházela s klukem ordinace různých felčarů a zašla i ke zvěrolékaři! Nohu pak Nedovi „léčila“ sama tak dlouho, dokud se do rány nezakousla sněť a lékaři mu později museli končetinu amputovat.

„Chceme zdůraznit, že tohle vypadá spíše jako mýtus. I když… Sám Ned Green přiznal, že matka byla starostlivá a měla snahu ho dostat k lékaři. Právě. Měla snahu. Pod tím si lze představit všechno. Domníváme se, že Nedovu amputaci má na svědomí špatná hygiena při tehdejší lékařské péči, ne nutně Hetty sama. Postupem času se na její lakomství nabalilo tolik dalších povídaček, že se těžko odlišují fakta od fikce. Snad se nám to podařilo,“ uvedli zástupci Guinnessovy knihy rekordů, do které byla Hetty zapsaná pod kategorií Největší držgrešle na světě.

Bláznivá miliardářka Hetty Green zemřela 3. července 1916 ve věku 81 let. Trefil ji šlak, když se v kuchyni synova domu pohádala se služebnou. Dívka si totiž dovolila koupit plnotučné mléko. A to Hetty nemohla překousnout! „Polotučné! Vždy jen odstředěné! Takhle Neddy přijde na buben! Takové plýtvání!“ křičela Hetty, otočila oči v sloup a spadla mrtvá na zem. Po smrti podivínské staré dámy se Ned, který prý myslel, „že tu matka bude na věky věků“, úplně zbláznil. Začal rozhazovat dolary jako pominutý, kupoval si lodě, zámky, domy i automobily, a sotva se oženil se svou dávnou láskou, usadil se a začal si pořádně užívat, zemřel také! Jeho peníze zdědila Sylvia. Ta vyplatila švagrovou, stala se štědrou mecenáškou školství a zemřela také jako bezdětná, takže její milióny putovaly univerzitám, nemocnicím a charitativním organizacím.

Zvláštní osud jedné zvláštní ženy, to musíme uznat! Po Hetty nezbyl žádný přímý pokrevní potomek, její peníze jsou „v čudu“ a člověk nestačí žasnout - proč si to obrovské bohatství neužila? Proč tohle dělala? Byla snad opravdu duševně nemocná? Nebo se narodila s takovou povahou? Ale možná byla prostě jen šťastná. Byť po svém způsobu, který je pro nás „normální“ lidi naprosto nepochopitelný!

Zpracováno podle:

Dokumenty na Youtube (2) (3), Podcast BBC, The History Guy, Finhistory.com, Hoboken Girl, Hoboken, Lifee, Seznam Zprávy, Hetty Green, Ned Green, Zivot.com, ATI.com, Sylvia Wilks, Hetty Children, Ministry127, Zlatý věk