Článek
Když se řekne „typicky česká zábava“, většina cizinců by asi tipovala pivo. Jenže Češi mají ještě jednu vášeň, kterou by klidně mohli zapsat do UNESCO – houbaření. Jakmile zaprší a zpravodajství zahlásí „houby rostou“, země se promění ve velkou houbovou republiku. Stačí vyjet o víkendu z města; téměř každé volné místo u silnice vedoucí lesem připomíná provizorní parkoviště – kolona aut, kufry dokořán, gumáky, proutěné košíky a v lese šustění igelitů.
Tahle posedlost by byla vlastně roztomilá, kdyby po sobě nenechávala stopy. Na první pohled to vypadá jako idyla – rodiny v pohybu, lidé na čerstvém vzduchu, děti s očima u země, hledající svůj první hříbek. Jenže realita bývá jiná. Když se po takovém víkendu vydám do lesa na obyčejnou procházku se psem, ta idyla se rozplyne zhruba po prvních deseti metrech. Na každém kroku obal od sušenky, použité kapesníky, PET lahve, zbytky svačin, někdy dokonce i sklenice.
A já si pokaždé říkám: tohle všechno sem přinesli ti samí lidé, kteří se považují za milovníky přírody. Ti, co vám s vážnou tváří řeknou, že „les je pro ně posvátný“, že „by bez hub nemohli žít“ a že „nejlepší relax je v přírodě“. Jenže zřejmě jen do té doby, než je začne tlačit oběd, prázdný pytlík od bonbonů, nebo – v některých případech – i jejich vlastní tlusté střevo. Důsledky není nutné rozpitvávat, kdo někdy šel po víkendu do lesa, ví své.
Lesy jsou v houbařské sezóně zvláštní ekosystém. Když tam jdete ráno, potkáte tolik lidí, že by se tam dal otevřít stánek s kávou. Všichni oblečení do maskáčů, s výrazem lovců pokladu. Na mobilu aplikace na určování hub, v ruce nůž, a v očích ten známý lesk – ten, co se objeví jen tehdy, když někdo zahlédne hřib smrkový. Jenže to má i druhou stránku. Kromě hub totiž houbaři často „nasbírají“ i kousky lesa – polámané mladé stromky, rozkopané mechy, vyházené větve. A když se k tomu přidá parkování v příkopech, rozježděné krajnice a odpadky, není divu, že les po sezóně vypadá, jako by tudy prošel pochod fanoušků Baníku.
Zarážející je, že tenhle nešvar se netýká jen několika jednotlivců. Je to jakýsi tichý konsenzus většiny: všichni ví, že by se to nemělo, ale „když to dělají ostatní…“. Jenže to je přesně ten problém. Když se z výjimky stane pravidlo, začne mizet respekt. Les už pro takové lidi není živý organismus, který si zaslouží ohleduplnost, ale jen kulisa, která má posloužit – k fotce na Facebook, k relaxu, ke smaženici.
A pak se člověk diví, že i místa, která dřív působila jako oáza klidu, jsou teď plná bordelu. Když se se psem prodírám mezi stromy, občas se přistihnu, že koukám víc pod nohy než kolem sebe. Ne proto, abych hledal hřiby, ale abych nešlápl na obal od chipsů nebo na něco, co by se slušně dalo nazvat „zbytky po houbařské expedici“.
Nechci moralizovat. Chápu, že jsme národ, který si k lesu vybudoval hluboký vztah. Konec konců, houby jsou součástí naší kultury – řízky z bedel, kulajda, houbová omáčka. Mnozí lidé sbíráním skutečně relaxují, berou to jako návrat k přírodě, k dětství, ke kořenům. Ale právě proto by mělo být samozřejmostí, že se k té přírodě chováme s úctou.
Představa, že „les všechno spraví sám“, je omyl. Plast se sám nerozloží po mnoho let, a kapesník u pařezu nezmizí jen proto, že kolem projde srnka. Les není samočisticí zařízení, ale živý organismus, který reaguje. A začíná reagovat čím dál hlasitěji – vysycháním, kůrovcem, někde i úbytkem zvěře, devastovanou půdou.
Přitom by stačilo málo. Když zvládneme najít hřib schovaný pod jehličím, zvládneme i zvednout vlastní odpadek. Když si umíme naplánovat trasu, kde „to vždycky roste“, zvládneme i zaparkovat tam, kde se smí. Není to o ekologii ani o nařízeních, ale o obyčejné slušnosti a respektu. O tom, jestli jsme schopní vidět ten les jako něco víc než jen jako supermarket s houbami.
Možná by neuškodilo, kdyby si každý houbař dal úkol: za každý plný košík hub jeden pytel nasbíraného odpadu. Kdo ví, třeba by se z toho stala nová česká tradice. A možná by pak les konečně mohl dýchat. Ale jasně, to je utopie. Proč by někdo uklízel prostor, který není jeho… (vtipné je, že něco si z takového prostoru vzít už nikomu divné nepřijde).
Já osobně do lesa chodím pořád rád. Ale čím víc do něj chodím, tím víc mám pocit, že už o nás nemá zájem. Že nás tiše sleduje a přemýšlí, jak se nás zbavit. Možná by mu stačilo, kdybychom se začali chovat jako návštěvníci, ne jako dobyvatelé. Protože jestli to takhle půjde dál, brzy budeme hřiby hledat na skládce.
