Článek
Blíží se léto. Takové to období, kdy se internet zaplní články typu „10 míst, kam letos jet“, „5 destinací, kterým se raději vyhnout“ a samozřejmě nesmrtelným evergreenem: „Na tyhle turisty se v zahraničí opravdu ‚těší‘.“ Ano, ty uvozovky tam nejsou náhodou. Ne nadarmo se říká „jiný kraj, jiný mrav“ — a někde prostě nejsou zvědaví na to, jak se turista chová doma. A to „těšení se“ se nezřídka týká i nás, Čechů.
Pokaždé, když něco takového vidím, říkám si: je to fakt tak hrozný? Nepřehání to trochu? Nejsme jen oblíbený terč, protože jsme víc slyšet než ostatní? No… po tomhle víkendu už mám jasno.
O víkendu jsem totiž měl tu čest navštívit jistou dětskou sportovní akci. Žádná mezinárodní sláva, spíš regionální událost v menší sportovní hale. Děti, trochu přemotivovaní rodiče s vuvuzelami, trenéři, emoce — klasika. Až potud je všechno v naprostém pořádku, nějaký ten zápal a nadšení k tomu prostě patří. A právě tam se odehrála taková malá sociální sonda, která by klidně mohla běžet v televizi jako dokument s názvem „Jak Češi postupně obsazují planetu“.
Hala měla pochopitelně omezený počet míst k sezení. Nic překvapivého, nejedná se o skákací hrad, takže ta budova prostě není nafukovací. Platí, že kdo přijde dřív, ten sedí; základní princip, který funguje všude od autobusu přes čekárnu u doktora až po tancovačku v místní Sokolovně. Nebo by aspoň fungovat měl. Jenže jsme v Česku a místní národ je přinejmenším kreativní.
Stačilo pár minut a tribuna začala připomínat výprodej textilu v nějaké levné tržnici. Na sedadlech se objevily deky, mikiny, batohy, lahve s pitím, blíže neidentifikovatelné předměty, někdy i kombinace všeho dohromady. Zkrátka každé místo dostalo svého „hlídače“. Majitel? Pravděpodobně na kávě, na cigaretě, možná u stánku s párky v rohlíku řešil něco „strašně důležitýho“. Ale jeho mikina sedí s jasným vzkazem: „Tady je obsazeno, a do konce dne to už nebude jinak.“
A vy? Vy si klidně stůjte. Vždyť máte nohy, ne?
Tohle není náhoda, je to systém. Jakési nepsané pravidlo, že kdo si místo „označí“, ten na něj má nárok — bez ohledu na to, jestli tam skutečně je. A mně v tu chvíli došlo, že všechny ty články o českých turistech možná nejsou tak přehnané, jak si rádi myslíme. Protože tohle je přesně ten samý buranský princip jako na hotelových lehátkách, plážích v Chorvatsku nebo kdekoliv jinde.
Jen si to představte — je šest ráno. Slunce ještě ani pořádně nevylezlo a už slyšíte šustění ručníků. Lidi se plíží k bazénu jako speciální jednotka na tajné misi. Položit ručník, strategicky rozprostřít osobní věci, ideálně zabrat víc lehátek, než kolik vás je. A pak? Pak se vrátit na pokoj a jít si v klidu dát snídani. Lehátko je vaše, agent ručník to zařídí. A ostatní? Ti mají dost místa u záchodu nebo na zemi…
Je fascinující, jak jsme si tenhle způsob chování dokázali racionalizovat. V hlavě si to obhájíme během pár sekund. „Vždyť je to normální.“ „Dělají to všichni.“ „Kdo dřív přijde…“, i když tam reálně nejsme. Jenže není to normální, je to jen hodně rozšířený zlozvyk.
V té hale to ovšem mělo ještě jeden rozměr – jak už jsem zmínil, byla to akce primárně pro děti. Malí sportovci, kteří se snaží, makají, mají radost z pohybu. A kolem nich dospělí, kteří jim jdou příkladem. A ten příklad vypadá asi takhle: „Když něco chceš, prostě si to zabereš. I když to není tvoje a nemáš na to nárok.“ Fakt skvělá lekce, děkujeme, přijďte zas.
Tohle ale zdaleka není o jednom víkendu nebo jedné hale. Je to jakási zakořeněná mentalita – když je něco všech a vlastně to není ničí, tak si to přece můžu zabrat pro sebe. Nejde o velké podvody ani dramatické přečiny. Jde o drobnosti, které o nás dohromady vytvářejí obraz. A to takový, ve kterém jsou pravidla spíš doporučení a veřejný prostor je něco, co se dá „optimalizovat“ ve vlastní prospěch. Protože když to nikdo neřeší, je to vlastně v pohodě.
Je vtipné potom číst diskuze pod články, kde se spousta lidí diví, proč nás někde nemají v lásce a ještě si z nás dělají srandu. Že existují memy o ručnících na lehátkách. Že hotelové řetězce zavádějí pravidla typu „ručníky bez přítomnosti hosta budou odstraněny“. Diskuze je vždycky plná vyjádření typu: „No ježišmarjá, kdo se takhle může chovat?“ Podle té sportovní haly bych řekl tak tři čtvrtiny Čechů…
Neříkám, že jsme v tomhle jediní. Bylo by naivní si myslet, že tohle je čistě česká specialita, ale ruku na srdce – rozhodně v tom nejsme nevinně. A upřímně? Nevím, jestli existuje elegantní řešení. Není to o žádných zákonech ani nařízeních, je to čistě o základní ohleduplnosti. O schopnosti říct si: „Hele, tohle je společný prostor, nejsem tu sám.“
Možná by stačilo málo — přestat to tolerovat. Občas si prostě sednout na „obsazené“ místo a nenechat se vyhodit kusem oblečení. Občas říct nahlas, že tohle není v pořádku. Třeba by se pak v majitelích těchto „strážných předmětů“ probudil stud. Takový ten zdravý, který řekne, že zabrat pět míst a pak na nich tři čtvrtiny času stejně nebýt, není normální. Je to jednoduše buranství.
Ale jestli mám být upřímný, tak po tomhle víkendu ve mně převládá spíš jiná, méně diplomatická myšlenka. Vzít všechny ty deky, mikiny, ručníky a další improvizované „rezervační systémy“, naházet je na jednu hromadu a prostě je spálit. Ne kvůli těm věcem samotným, ty za to nemohou. Jde o princip — všichni zaplatili stejné vstupné, takže všichni mají stejný nárok. A nikdo — opravdu nikdo — by si neměl myslet, že kus random hadru mu dává právo být víc než ostatní.
A víte, co je nejvtipnější? Někteří to dotáhli k dokonalosti. V jednu chvíli jsme se se ženou přesunuli z tribuny dolů, protože už nás po několika hodinách prostě nebavilo stát a bolely nás nohy. Sedli jsme si tedy na zem mezi ostatní lidi, kteří nenašli sedadlo a utábořili se v prostoru vyhrazeném pro diváky.
Asi po deseti minutách přišla jakási dáma a naléhavě prohlásila: „Ale vy jste nám tady zabrali místo, my jsme tu měli věci!“ Zřejmě automaticky očekávala, že se zvedneme a půjdeme pryč. Jen jsem suše prohlásil: „Jo? Ale já jsem tu nikoho neviděl…“ A tak si sedla opodál.
