Článek
Komunální politiku jsem dlouho vnímal zvenčí. Jednou za čtyři roky vám přistane ve schránce stoh letáků, cestou do práce míjíte retušované tváře sousedů na sloupech a na sociálních sítích sledujete, jak se lidé, kteří se ještě včera zdravili u popelnic, začínají ostře přít o parkování, zeleň nebo stav obecního rozpočtu.
Letos mám ale možnost nahlédnout do předvolební kuchyně z druhé strany. A zjišťuji, že i v obci, kterou přejdete pěšky za deset minut, se peče zákulisí, za které by se nemusela stydět ani celostátní koalice.
Na první pohled je to idylka. Několik sousedských part se rozhodne, že mají vizi. Sepíší program, vyfotí se v parku, založí facebookovou stránku a začnou vysvětlovat, co chtějí zlepšit. Jeden chce víc stromů, druhý kruhový objezd, třetí lavičky. Demokracie v její nejčistší, téměř dojemné podobě. Jenže stačí popojít o krok blíž a pod touhle průhlednou vrstvou narazíte na politické techno.
Najednou se k vám donesou zprávy, kdo s kým mluvil. Kdo koho tajně podporuje a kdo se s kým údajně paktuje. Kdo koho naštval na hasičském plese v roce 2012 a kdo by s kým po volbách „v žádném případě nešel do koalice“ – přičemž zkušenost napovídá, že slovo „nikdy“ má v politice trvanlivost otevřeného jogurtu. Místní vzduch najednou zhoustne větami začínajícími slovy: „Mezi námi…“, „Slyšel jsem, že…“ nebo obzvlášť půvabným „Tohle jsi ode mě ale neslyšel“.
Největším zážitkem není samotné intrikování, ale jeho měřítko. Když se dělí ministerstva a miliardové rozpočty, cynismus se tak nějak očekává. Na malém městě jde ale o pár křesel v zastupitelstvu, opravu padesáti metrů chodníku a rozhodnutí, zda se popelnice budou svážet v úterý, nebo ve středu. Přesto jsou emoce úplně stejně antické.
Do toho všeho vstoupily sociální sítě a z komunálních kampaní udělaly řemeslo, které se těm velkým až mrazivě podobá.
Ještě nedávno jsem příspěvky místních spolků jen líně listoval. Dnes za každým statusovým oknem vidím bezesné noci. Jakou fotku vybrat, aby kandidát nevypadal moc unaveně, ale ani moc namyšleně? Není text moc dlouhý? Nekritizuje moc? Nebo naopak moc nepanáčkuje? Má smysl odpovídat na tenhle rýpavý komentář? Teď, nebo až večer? A nebylo by lepší předstírat, že nám vypadl internet? Rychle pochopíte, že na Facebooku se někdy vyhrává tím, že od klávesnice prostě utečete.
Místní politický život na sítích má totiž vlastní časové pásmo. Věta, kterou někdo naťuká za dvacet sekund při čekání na autobus, dokáže na druhé straně vyvolat hodinové krizové zasedání volebního štábu. Přitom autor komentáře už v té době pravděpodobně řeší úplně jiné věci, třeba zrovna to, že má plnou popelnici.
Virtuální debaty mají navíc své stálé položky inventáře. První skupina se věcně ptá. Druhá nesouhlasí, ale argumentuje – z toho se dá i poučit. Pak jsou tu otázky, které mají otazník jen z gramatické zdvořilosti; jejich autor odpověď nehledá, protože si svou pravdu přinesl už z domova. A samozřejmě nechybí ani věrná úderka, která vás pod každým postem vytrvale přesvědčuje, jak jste naprosto neschopní a bezvýznamní. Je vlastně milé mít tak oddané fanoušky.
Sociální sítě navíc dokonale klamou tělem. Pod jedním příspěvkem se do krve pohádá patnáct lidí a vy získáte pocit, že obec stojí na prahu občanské války. Druhý den jdete do pekárny a zjistíte, že devadesát procent obyvatel o včerejší bitvě o budoucnost obce vůbec netuší. Buď nemají Facebook, nebo je komunální politika upřímně nudí, protože mají zkrátka reálný život.
Na maloměstě je totiž hranice mezi věcnou kritikou a osobním útokem extrémně tenká. Kritizovat investice je správné. Bez toho by to nebyla politika. Jenže tady velmi snadno sklouznete od toho, co dotyčný udělal, k tomu, jaký podle vás je.
A v tom tkví to největší specifikum. V celostátní politice se dva poslanci večer v televizním studiu vzájemně obviní z vlastizrady a destrukce západní civilizace, načež se rozejdou a už se v životě nemusí potkat. Na malém městě ne. Člověk, kterého večer na Facebooku označíte za korupčníka a hlupáka, bude zítra stát před vámi ve frontě na poště. Pozítří ho potkáte na dnu dětí. Vaše dcery chodí do stejné třídy. A po volbách spolu dost možná budete sedět u jednoho stolu v zastupitelstvu.
To je celkem solidní důvod dvakrát měřit, než jednou kliknete na „Publikovat“.
Sebelepší program můžete vytisknout a profesionální grafiku zaplatit. Ale pověst v místě, kde plánujete ještě nějakou dobu žít, si ale koupit nelze. Lidé si pamatují, kdo jim pomohl, kdo je pozdravil, a bohužel i to, kdo se s kým pohádal na schůzi zahrádkářů před dvanácti lety. Maloměsto má zkrátka sloní paměť a skvělý archiv. Jen mu chybí vyhledávací políčko a právo na zapomnění.
Čím déle kampaň sleduji zevnitř, tím víc vidím, že se od té velké vůbec neliší ve strategiích, animozitách ani intrikách. Liší se jen ve vzdálenosti. Aktéry nedělí dvě stě kilometrů, ale dvě ulice. Za názvem konkurenční kandidátky tak nikdy nevidíte abstraktního politického nepřítele, ale konkrétního souseda.
Až se v říjnu sundají plakáty, pořád budeme žít na stejném plácku. Volby totiž trvají jeden víkend. Volby totiž trvají jeden víkend. Soused – byť třeba váš názorový soupeř – zůstane.
