Článek
Nedávno přišlo dítě ze školy a položilo mi docela jednoduchou otázku: „Tati, k čemu mi v životě budou Punské války?“
A já zjistil, že vlastně nevím, co mu odpovědět.
Samozřejmě bych mohl spustit něco o všeobecném přehledu, odkazu antického Říma, Hannibalovi, střetu civilizací nebo o tom, že kdo nezná historii, je odsouzen ji opakovat. Jenže dítě se neptalo, proč je zajímavé vědět, co byly Punské války. Ptalo se, k čemu mu tato znalost bude. A to je trochu jiná otázka.
Nechci tím říct, že bychom měli dějepis ze škol vyhodit a místo učebnic rozdat dětem tablety. Člověk by měl vědět, co byla druhá světová válka, proč vzniklo Československo, co znamenal rok 1968 nebo 1989 a proč dnes žijeme ve státě a společnosti, které vypadají právě tak, jak vypadají. Bez určitého historického přehledu se současnost chápe velmi těžko.
Jen si nejsem jistý, zda má stejnou hodnotu schopnost vyjmenovat panovníky, bitvy a letopočty.
Česká škola totiž stále do značné míry vychází z představy, že vzdělaný člověk je ten, který toho hodně ví. Jenže svět se změnil. Informaci o tom, kdy přesně proběhla konkrétní bitva, dnes dokážu najít během několika sekund. Mnohem obtížnější je poznat, jestli je nalezená informace pravdivá, kdo ji zveřejnil, proč ji zveřejnil a jestli se mnou náhodou někdo nemanipuluje.
Dítě může opustit základní školu s docela slušnou představou o tom, co dělal Hannibal před více než dvěma tisíci lety, a současně nemusí bezpečně poznat podvodný e-mail. Může znát datum bitvy, ale tápat nad tím, co všechno o něm prozradí aplikace v telefonu. Umí se naučit odstavec z učebnice, ale nemusí umět ověřit fotografii nebo video, které na něj vyskočí na sociální síti.
Punské války nám dnes skutečně nehrozí. Online podvody, manipulace, krádeže účtů, falešné informace nebo zneužití osobních údajů ano.
A nejde jen o internet. Škola by podle mě měla mnohem více připravovat děti na svět, do kterého skutečně vstoupí. Měly by rozumět základům osobních financí, smlouvám, půjčkám, úrokům a daním. Měly by vědět, jak funguje stát, obec nebo zdravotní a sociální systém. Měly by zvládat běžnou práci s počítačem, tabulkami, daty a dnes už také s umělou inteligencí. Ne pouze umět nějaký nástroj spustit, ale chápat jeho možnosti, limity a rizika.
A hlavně by se měly učit přemýšlet.
Právě proto bych byl opatrný i s jednoduchým heslem „dějepis nepotřebujeme“. Potřebujeme ho. Stejně jako literaturu, výtvarnou nebo hudební výchovu. Škola nemá vychovávat pouze zaměstnance schopné obsluhovat počítač a vyplnit daňové přiznání. Základní kulturní a historický rozhled k všeobecnému vzdělání patří.
Otázkou je jeho rozsah a především způsob výuky.
Možná není tak podstatné, aby dítě vědělo, ve kterém roce se odehrála konkrétní bitva. Mnohem zajímavější je, aby pochopilo, proč k válce došlo, co způsobila a jestli se podobné mechanismy objevují i dnes. Stejně tak nemusí poznat po prvních třech tónech skladbu klasického autora, ale není špatné vědět, že nějaký Mozart existoval a proč po něm zůstalo něco víc než jen jméno v učebnici.
Kdo se chce historii, hudbě nebo umění věnovat podrobněji, měl by k tomu mít dostatek možností – na specializovaných školách, v ZUŠ, na střední škole a později třeba na univerzitě. Povinná základní škola by však podle mě měla především vytvořit základ, na kterém se dá stavět. A zároveň uvolnit dost prostoru pro dovednosti, bez kterých se dnešní dítě za několik let jen těžko obejde.
Protože množství informací, které člověk dokáže nosit v hlavě, už dávno není nejlepší mírou vzdělání. Prakticky každý z nás má v kapse zařízení, které během několika sekund najde datum bitvy u Kann, jméno římského konzula i počet Hannibalových slonů.
Mnohem důležitější je vědět, na co se zeptat, kde odpověď hledat a jestli jí můžeme věřit.
Na obzoru je sice změna v podobě revidovaného rámcového vzdělávacího programu, který počítá s omezením množství učiva a větším důrazem na skutečné dovednosti a kompetence. Povinně se však začne na základních školách zavádět až od září 2028, nejprve v prvních a šestých třídách. Do všech ročníků se má postupně dostat až v roce 2032.
Člověku se tak chce dodat jediné: škoda, že až teď. Děti, které sedí ve školních lavicích dnes, totiž nemohou čekat dalších šest let, než se české školství definitivně rozhodne, že svět kolem něj se mezitím změnil.
Až se mě tedy dítě příště zeptá, k čemu mu budou Punské války, asi už odpověď mít budu. Jenže pořád mi nepřipadá příliš uspokojivá.
„No, abys věděl, že kdysi byly.“
A zbytek si může kdykoliv dohledat.
