Článek
Když člověk ráno usedne k oknu s šálkem kávy a pozoruje ten cvrkot na ulici, nestačí se divit, jak se ten náš svět proměnil. Generace pana otce Haška či bratří Čapků měla za to, že škola je chrám vědění. Místo, kam se vstupuje s posvátnou úctou, vyčištěnými botami a v oděvu, který dává jasně najevo, že dotyčný nepřišel kácet dříví ani pást husy. Jenže když dnes člověk sleduje ranní procesí našich milých studentů mířících za vzděláním, lehce nabyde dojmu, že se v noci stala nějaká strašlivá katastrofa. Kupříkladu požár, při němž ubohá mládež stihla zachránit jen to nejnutnější, v čem zrovna spala.
Ano, řeč je o fenoménu, kterému se dnes učeně říká volnočasový oděv, ale pro nás, lidi ze staré školy, to zůstane obyčejnými tepláky.
Člověk si hned vzpomene na moudrého pana feldkuráta Katze, který sice míval různé slabůstky, ale uniformu by si zkrátka nezvalchoval. To dnešní mladý hrdina, student gymnázia či jiné ctihodné instituce, vyrazí do chrámu věd v úboru, ve kterém by můj dědeček nešel ani vybrat králíkárnu, aby neudělal sousedům ostudu. Procházím se kolem místní střední školy a připadám si jako na celostátním sjezdu sportovních referentů nebo v rekreačním středisku ROH během deštivého odpoledne. Kam se poděla ta důstojnost? Kam zmizela ta tichá elegance, která říkala: „Vážím si učitele, vážím si instituce a vážím si především sám sebe“?
Je to vskutku fascinující podívaná. Mladý muž, na bradě mu raší první chmýří, v hlavě možná nosí plány na novou digitální revoluci, ale na nohou má cosi, co vzdáleně připomíná pytel na brambory s gumou v pase. A slečny zrovna tak. Doba, kdy mladé dámy nosily sukně a šaty, které jim dodávaly jistý půvab a šarm, byla zřejmě odváta větrem pokroku. Dnes se do lavic usedá v elastických úborech, v nichž by člověk spíše očekával start na padesát metrů překážek než hlubokomyslnou debatu nad Máchovým Májem.
Když se nad tím člověk pozastaví a s laskavým zájmem se onoho mladého tvora zeptá, proč vyměnil solidní kalhoty za tento kus domácího úboru, dostane se mu okamžitě rázné odpovědi. „To je přece styl, pane! A navíc, tyhle tepláky stály tři tisíce!“
V tu chvíli se panu našinci zatočí hlava kolem dokola, jako by ho pan obrlajtnant Lukáš zrovna chytil při nějaké nepleše. Tři tisíce korun! Za kus bavlny se šňůrkou! Inu, proti gustu žádný dišputát, ale selský rozum mi velí chvíli počítat. Člověk nemusí být zrovna národohospodář ani profesor matematiky, aby věděl, jak se taková věc má. Kdesi v dalekém Bangladéši, v továrně, kde šicí stroje klopotou od nevidím do nevidím, sedí ubohá švadlenka. Výrobní náklady na tyhle slavné, značkové tepláky dělají možná tak desetikorunu, když hodně přisypeme na nitě a elektřinu. Pak se na to natiskne jakési záhadné logo, které vypadá jako zkřížené hokejky nebo unavená vlaštovka, přepraví se to přes půl zeměkoule a náš milý český student je ochoten za to utratit celé své kapesné či těžce vydřené peníze svých rodičů.
Je to vlastně hluboce smutný příběh. Žijeme v době, kdy cena věcí naprosto ztratila vazbu na jejich skutečnou hodnotu. Platíme horentní sumy za iluzi výjimečnosti, přičemž výsledkem je, že všichni vypadají naprosto stejně – totiž jako by zrovna slezli z gauče po nedělním obědě. Ta touha po pohodlí za každou cenu nás pomalu, ale jistě zbavuje jakéhosi základního společenského taktu.
Ono se totiž s těmi tepláky pojí i jistý stav mysli. Jakmile si člověk oblékne tepláky, jeho tělo i duch okamžitě přepnou do režimu absolutního klidu, krmení holubů nebo sledování televize. Těžko můžete po studentovi chtít, aby u tabule podával intelektuální výkony hodné antických filosofů, když jeho oděv neustále šeptá: „Lehni si a hoď se do pohody.“ V teplákách se zkrátka nedá hrdě hájit vědecká teze, v teplákách se dá jen tak nějak lidsky přežívat a čekat, až zazvoní na konec hodiny.
Představte si, jak by to vypadalo, kdybychom tento trend aplikovali i na ostatní profese. Přijde pan doktor k operaci v teplákové soupravě s třemi pruhy na boku? Dorazí pan advokát k soudnímu přelíčení v mikině s kapucí a s rukama v klokaní kapse, aby se mu lépe hájila spravedlnost? To bychom se dostali do pěkné šlamastiky. Švejk by řekl, že disciplína musí bejt, jinak bysme lezli po stromech jako opice. A k té disciplíně patří i to, jak se člověk prezentuje navenek.
Nechci být starým, zapšklým kverulantem, který mladým nepřeje trochu té volnosti. Každá doba má své vrtochy a své vlastní uniformy revoluce. My jsme také nenosili to, co naši dědečkové, a pan Čapek by jistě našel pochopení pro mladistvé hledání sebe sama. Ale všechno by mělo mít své meze a své správné místo. Tepláky patří na hřiště, do lesa, k táboráku nebo na domácí lenošení, když člověka zrovna netrápí žádné státotvorné myšlenky. Do školy ale zkrátka nepatří.
Je to projev úcty ke vzdělání, k učitelům, kteří do těch mladých hlav lopotně hustí vědomosti, a v neposlední řadě i k té nešťastné švadlence v Bangladéši. Protože kupovat si předražený symbol domácí pohovky za tisíce korun a vydávat to za vrchol moderní kultury, tomu já, s dovolením, prostě nerozumím a rozumět nechci.
