Článek
Na vlakovém nádraží v jedné jihomoravské obci člověk obvykle řeší úplně obyčejné věci – zpoždění, přípoje nebo jestli ještě stihne autobus. Někdo kouká do mobilu, jiný nervózně sleduje hodiny a další jen tak postává a čeká. Místní důchodce Laďa Vomáčka tam zrovna v poklidu krmil holuby a nic nenasvědčovalo tomu, že se během několika minut dostaneme do situace, kdy budeme chránit malé dítě před agresivním opilcem.
Podobné situace člověk většinou zná z novin, videí nebo vyprávění druhých. Když je sleduje zpětně, bývá všechno jednoduché. Jeden byl agresor, druhý oběť a kolemjdoucí měli přece okamžitě vědět, co dělat. Ve skutečnosti ale takové okamžiky přicházejí nenápadně. Nikdo nezazvoní na poplach a neřekne vám, že právě teď nastala chvíle, kdy je potřeba zasáhnout.
Muž na nástupišti byl zjevně pod vlivem alkoholu. Pohyboval se nejistě, mluvil hlasitě a jeho chování bylo čím dál nepříjemnější. Pak si začal velmi dotěrně všímat malé holčičky.
Nebylo to obyčejné oslovení kolemjdoucího ani nějaká trapná poznámka, nad kterou člověk mávne rukou. Z jeho chování šel strach a dítě působilo, jako by bylo úzkostí úplně paralyzované. Právě v takové chvíli se ukáže, jak snadné je čekat, že něco udělá někdo jiný.
Naštěstí jsme nečekali.
Společně se mnou okamžitě zasáhli dva mladí kluci, kteří byli poblíž. Žádná domluva, žádné dlouhé přemýšlení, zda máme právo se do toho míchat. Prostě jsme se postavili mezi muže a dívku, oddělili je od sebe a dali mu jasně najevo, že ji má nechat na pokoji.
To naštěstí stačilo.
Nevznikla rvačka ani žádná filmová scéna. A právě to je podle mě důležité připomenout. Zasáhnout neznamená nutně někoho srážet k zemi nebo se pouštět do fyzického konfliktu. Často stačí vytvořit jasnou převahu, postavit se mezi agresora a člověka, kterého obtěžuje, a dát najevo, že dál už to pokračovat nebude.
V našem případě se muž stáhl, ale situace zůstala nepříjemná. Byl opilý, nepředvídatelný a jeho agresivita nezmizela. Nikdo nemohl vědět, zda se za chvíli znovu nerozhodne obtěžovat dívku, někoho jiného nebo zda celá věc nepřejde do fyzického útoku.
Proto jsme zavolali policii.
A začalo čekání.
Pět minut.
Deset.
Patnáct.
Člověk samozřejmě chápe, že policisté nemohou být na každém rohu. Hlídky mohou ve stejnou chvíli řešit dopravní nehodu, násilný konflikt, domácí násilí nebo jiný případ, který má ještě vyšší prioritu. Jenže když na místě stojíte vedle agresivního opilce, který právě obtěžoval malé dítě, čas najednou plyne úplně jinak.
Každá další minuta působí dlouze.
Sledujete člověka, kterého jste nahlásili, a říkáte si, jestli zůstane jen u nadávek a výhrůžného chování, nebo jestli za okamžik někoho udeří. A zároveň čekáte na modrá světla, která pořád nikde.
Po dvaceti minutách stále nikdo nepřijel.
Opilec si mezitím začal vybíjet vztek na zařízení nádraží. Pěstmi mlátil do cedulí a bylo vidět, že jeho agresivita rozhodně neodezněla. V tu chvíli už nešlo jen o nepříjemného člověka, který někoho slovně obtěžoval. Před námi stál někdo, kdo očividně ztrácel zábrany.
Pak přijel autobus.
Muž nastoupil a jednoduše odjel.
Pan Vomáčka jen zakroutil hlavou a dál házel drobky holubům.
Celá scéna tím dostala téměř absurdní konec. Zavoláte policii kvůli agresivnímu člověku, čekáte na příjezd hlídky, muž mezitím stihne vyhrožovat, vybíjet si vztek na nádraží a nakonec v klidu odjede linkovým spojem.
Největší úlevou samozřejmě bylo, že dívce se nic nestalo.
Zároveň ve mně ale zůstala jiná myšlenka. Jak snadno podobná situace může dopadnout jinak, když se okolí rozhodne, že se ho to netýká.
Lidé často nezasáhnou ne proto, že by byli zlí nebo lhostejní, ale protože váhají. Nejsou si jistí, zda situaci správně pochopili. Bojí se, že budou za hlupáky, když se vloží do něčeho, co vlastně není problém. Nebo čekají, že zareaguje někdo zkušenější, silnější nebo povolanější.
Jenže právě těch několik vteřin váhání může někdy rozhodovat.
V našem případě stačilo, že jsme byli tři. Nemuseli jsme dělat nic hrdinského. Stačilo dát dítěti prostor a muži ukázat, že není sám s někým, kdo se nedokáže bránit.
A právě oba mladíci si za svou reakci zaslouží uznání. Mohli se podívat jinam. Mohli si říct, že je to věc někoho jiného. Neudělali to.
Je také fér dodat, že z jedné události nelze dělat obecný soud nad prací policie. Nevíme, kde se v tu chvíli nacházela nejbližší hlídka ani co právě řešila. Mohlo jít o vážnější případ a z našeho pohledu na nádraží nebylo možné znát všechny okolnosti.
Přesto dvacet minut v podobné situaci působí strašně dlouho.
V běžném životě dvacet minut skoro nevnímáme. Člověk si dá kávu, projede zprávy nebo čeká na zpožděný vlak. Když ale stojíte vedle agresivního opilce a nevíte, co udělá za chvíli, je to úplně jiný čas.
Na celé události tak pro mě nakonec zůstává hlavně jedna věc.
Pomoc nemusí vždy přijít v uniformě a se sirénou.
Někdy začíná tím, že si obyčejný člověk všimne, že se někdo slabší bojí, a rozhodne se, že tentokrát nebude jen přihlížet.
