Článek
Napsat dneska solidní a pravdivé řádky o cestovatelském podniku, to je věc tuze zodpovědná, poněvadž, jak se říká, papír snese všechno, ale svědomí máme jenom jedno. Já jsem, abych se hned na začátku přiznal a nepletl nikoho na falešnou stopu, na té slavné hoře Kleť v životě nebyl. Člověk o ní sice leccos slyší, jako by to byl samotný Mount Everest, jenom o něco nižší a s lepší vyhlídkou, ale dokud tam člověk nevystoupí, je to stejné, jako když vám někdo vypráví o jitrnicích a vy přitom držíte půst. Tak jsme se jednoho dne zkrátka sebrali a vyrazili poprvé v životě objevovat tyhle jihočeské výšiny.
Cesta vlakem z Brna do Budějovic, to je zkrátka rituál. Převážně jednokolejná trať, občasná zastávka kdesi v poli a rychlost kolem šedesáti, sedmdesáti kilometrů za hodinu. Jenže ne dnes. Výluka. A tedy polovina cesty v náhradním autobuse, z nějž navíc pan vrchní topič a krotitel volantu udělal hotové subsaharské lázně. Topení totiž pustil s vervou kotelníka Babuly, takže se v té pojízdné plechovce brzy nedalo dýchat a člověku i psu se dělalo mdlo před očima. Inu, hurá…
Alespoň z Budějovic už bylo vše v normálu a my mohli opět pokračovat po kolejích. A sotva jsme nastoupili do lokálky, bylo hned jasné, že v tom vagóně před námi, nebo možná přímo s námi, cestoval duch chudoby a lidi bez domova, kteří tam zanechali takový, s prominutím, nelibý odér. Ono se sice říká, že chudoba cti netratí, ale v uzavřeném kupé by člověk občas tu vůni domova oželel. Náš pes, který má čich přece jenom o něco vyvinutější než průměrný berní úředník, okamžitě zalezl pod sedačku a dělal, že tam vůbec není, což bylo od něj tuze rozumné. Ale co naplat, dráhy holt vozí každého, kdo má v kapse pár drobných nebo aspoň odvahu.
Podle našeho plánu jsme vystoupili na malém nádražíčku v Holubově. Odtud jsme se přesunuli kousek vedle do Krasetína, kde na nás čekal ten pravý technický zázrak – sedačková lanová dráha. Musím uznat, že správa obce Holubov to má vymyšlené náramně. Člověk se posadí na jednu ze sto samostatných sedaček, lano cukne a už se vznášíte nad zemí.
Jízda touhle lanovkou, to je zážitek pro lidi s mírnou a trpělivou povahou. Ona totiž ta věc nikam nespěchá. Celá šikmá dráha měří přesně 1792 metrů a překonává úctyhodné převýšení 383 metrů. Technicky vzdělaný člověk by jistě ocenil, že lano podepírá celkem 22 ocelových podpěr tvaru písmene T, ale obyčejný smrtelník spíš kouká, aby mu nespadla bota do lesa pod ním. Jízda trvá zhruba 15 minut, což je akorát dost času na to, aby člověk přehodnotil všechny své hříchy a spočítal, že ta přepravní kapacita 220 osob za hodinu sice z téhle dráhy dělá nejklidnější lanovku v celém státě, ale na druhou stranu se tam aspoň nikdo nemačká. Náš čtyřnohý doprovod sice z toho houpání ve výšce neměl úplně nejlepší dojem, zejména když jeho psí souputníci pod ním mohli pěkně po psím (to jest po svých), ale řád je řád a na vrchol jsme dorazili všichni v úplném pořádku.
Když jsme se takto pohodlně vyškrábali k horní stanici lanovky v nadmořské výšce 1074 metrů (samotný vrchol hory má dokonce 1084 metrů), musel jsem uznat, že to stálo za to. Člověk se tu totiž najednou ocitne vysoko nad vším tím pozemským shonem a má pocit, že svět pod ním je vlastně docela malé a spořádané místo. Lesy se táhnou do všech stran, mezi kopci vykukují vesnice a silnice, po kterých se dole lidé někam ženou, zatímco tady nahoře nikdo nikam zvlášť nepospíchá.
Tamní kamenná rozhledna, které se říká Josefova věž, je nejstarší svého druhu v Čechách a stojí tu už od roku 1825. Člověk musí před našimi předky smeknout, protože postavit takovou věc na vrcholu kopce v dobách, kdy nebyly bagry, jeřáby ani evropské dotace, to už chtělo pořádnou dávku odhodlání. A také jistou víru v to, že se jednou najde dost lidí ochotných šplhat do schodů jen proto, aby se mohli podívat zase dolů.
Rozhled byl vskutku panský. Na jedné straně se rozkládala Šumava, na druhé bylo možné spatřit Temelín, jehož chladicí věže připomínaly, že ani v té nejkrásnější krajině se modernímu pokroku člověk docela neschová. Vítr tu měl o něco větší svobodu než dole v údolí a vzduch byl tak čistý, že by ho snad člověk mohl prodávat v lahvích turistům z velkoměsta.
Pohled z Kleti na Šumavu
Po takovém přívalu přírodních krás jsme ovšem pocítili, že člověk není živ jen rozhledem. Dali jsme si tedy zasloužené občerstvení v podobě polévky a piva, protože jak známo, po pobytu na čerstvém vzduchu vyhládne tak, že by snědl i koně i s podkovami. Náš pes se mezitím věnoval důkladnému průzkumu okolí, především míst, kde by se snad mohlo nacházet něco jedlého. A tak jsme tam chvíli poseděli, hleděli do dálky a shodli se, že na světě jsou přece jen místa, kvůli kterým se vyplatí přežít i cestu v přetopeném autobuse.
Po odpočinku nás čekala ta nejdůležitější část plánu – pěší cesta dolů po turistických značkách. Všeobecně se říká, že sestup je namáhavější než výstup, protože nahoru se člověk zadýchá, ale dolů zase víc bolí kolena, takže člověk u toho občas vydává takové zvuky, jako když starý kočár potřebuje namazat kola. Cesta Blanským lesem byla dlouhá a stíny se prodlužovaly. Člověk šel ukázněně od stromu ke stromu, sledoval ty barevné proužky a říkal si, jak je ten náš stát krásně zorganizovaný, když má i v lese přesný řád.
Náš pes byl konečně ve svém živlu, protože v lese žádné přísné cedule jako na zámcích nejsou, takže mohl svobodně prohánět pomyslné zajíce a čichat k borůvčí. Šlapali jsme poctivě několik kilometrů, les postupně řídnul, až jsme nakonec, s nohama ošoupanýma až k samému pasu, vyšli z porostu ven. Turistické značky nás s naprostou matematickou přesností dovedly až na samotné předměstí Krumlova, kousek od tamního nádraží.
Leckterý unavený poutník by v tu chvíli už vyhlížel perón a těšil se na měkké sedadlo ve vlaku. Jenže my jsme toho dne zřejmě neměli rozumu nazbyt. Místo abychom zamířili k nádraží a nechali své nohy konečně odpočinout, rozhodli jsme se pokračovat pěšky až do samotného srdce Českého Krumlova. Když už jsme se totiž do těchto končin jednou vypravili, byla by věčná škoda neprohlédnout si také zdejší křivolaké uličky a staletou nádheru. A tak jsme znovu popotáhli batohy, pes nastražil uši a všichni společně vykročili vstříc dalšímu dobrodružství. Ale o tom, jak se nám v Krumlově dařilo a co všechno tam náš čtyřnohý společník vyčmuchal, zase až příště.
