Lékař třikrát požil smrtelnou dávku muchomůrky zelené: Chtěl dokázat, že jím navržená léčba funguje

Je všeobecně dobře známo, že muchomůrka zelená je jedovatější než kobra. Otravy touto houbou bývají často smrtelné nebo nenávratně poškodí lidské zdraví. Francouzský lékař Pierre Bastien se zapsal do historie medicíny tím, že ji v průběhu několika let celkem třikrát snědl v prokazatelně smrtelné dávce, aby tak prokázal účinnost své léčby.

Pierre Bastien se narodil 13. dubna 1924 v malé vesnici Ban-de-Laveline, která leží na severovýchodě Francie. Svou lékařskou praxi začal provozovat v roce 1952 ve městě Remiremont, kde pracoval dlouhá léta v tamní nemocnici. Mezi lidmi se těšil velké oblibě nejen pro své odborné znalosti, ale pacienti si ho rovněž vážili i pro jeho otevřený a empatický přístup. Kromě toho Bastien vždy na veřejnosti vystupoval jako muž pevných morálních zásad, tvrdě brojil proti kouření a upozorňoval také na zdravotní rizika spojená s pitím alkoholu.

Během svého působení v nemocnici v Remiremontu se opakovaně setkával taktéž s lidmi, kteří se otrávili jedovatými houbami, včetně obávané muchomůrky zelené a dalších blízce příbuzných druhů. Bastien se proto zaměřil na zkoumání léčebných metod používaných v té době u takzvaných faloidních intoxikací. Tyto otravy nastávají nejčastěji právě po požití muchomůrky zelené, jízlivé nebo jarní. Pro úplnost je potřeba dodat, že faloidní jedy obsahují kromě výše jmenovaných muchomůrek i další druhy hub. Patří k nim některé čepičatky nebo teplomilné bedly.

Tehdy lékaři obvykle podávali pacientům speciální sérum určené přímo pro tyto otravy, ale jeho účinnost však byla dosti pochybná, a většina případů tak končila fatálně. Bastien se tedy ze všech sil snažil nalézt způsob, jak je zachránit. Medikamenty, které pro záchranu otrávených pacientů využíval, byly levné a běžně dostupné. Podával jim intravenózně velké dávky vitaminů B a C spolu s léky proti zvracení, dále sirup s vysokým obsahem draslíku, perorálně také antibiotika určená k dezinfekci střev, droždí a dvě uvařené rozmačkané mrkve. Léčba probíhala vždy dva až tři dny.

Na základě svých vlastních poznatků pak v roce 1957 vypracoval a odborné veřejnosti představil svůj unikátní léčebný postup. Ten později vešel ve známost pod názvem „Bastienův protokol“. Místo pochvaly se ale u většiny kolegů dočkal odmítavého postoje. Mnozí z nich ho považovali za šarlatána, který neověřenými postupy hazarduje s lidskými životy. Někteří lékaři upozorňovali mimo jiné zejména na skutečnost, že podle nich Bastienovu metodu nelze aplikovat v pozdějších fázích intoxikace.

Doktor Bastien byl přístupem odborné veřejnosti k jeho protokolu znechucený, přesto ale nadále doufal, že se mu ho nakonec podaří v nemocnicích prosadit. Roky však plynuly a stále se nic podstatného nedělo. Zoufalý lékař se tedy rozhodl demonstrovat bezpečnost a účinnost svého postupu přímo na sobě. V roce 1971 snědl za asistence notáře pokrm skládající se z výše jmenovaných muchomůrek v prokazatelně smrtelné dávce, jednoho banánu a kousku chleba.

První příznaky otravy začal pociťovat až po šesti hodinách. Následně se ihned odebral do nemocnice v Nancy. Zde se nechal hospitalizovat na resuscitačním oddělení, kde mu lékaři nasadili léčbu dle jeho instrukcí. Bastien se sice zcela uzdravil, ale na ocenění čekal marně. Vedení nemocnice označilo jeho experiment za nebezpečný a zcela se od něj distancovalo. Zdrcený lékař o tři roky později přesto našel odvahu svůj pokus zopakovat, ale ani tentokrát se nedočkal pochvaly.

V srpnu 1981 se proto odhodlal k třetímu experimentu, ke kterému si tentokrát přizval kromě notáře i televizní kamery. Stalo se tak ve Švýcarsku v ženevské nemocniční jídelně, kde si Bastien muchomůrky mírně orestoval na másle a poté si na nich před celým štábem „pochutnal“. Přestože opět přežil, jeho léčebný postup nebyl nikdy oficiálně vědecky uznán.

Po odvysílání televizního přenosu, který se setkal s velkou publicitou, následně Bastienovi příznivci propagovali snadný a levný způsob, jak zachraňovat lidské životy. Naopak jeho odpůrci, ke kterým patřil například i německý toxikolog Max Daunderer, varovali před přehnaným optimismem a nabádali k opatrnosti. Daunderer poukazoval zejména na fakt, že Bastien započal léčbu vždy již v počáteční fázi otravy, než toxiny stačily proniknout do jater. Právě včasné podání protijedu tedy dle něj sehrálo klíčovou roli. U pokročilejších fází intoxikace by však tento postup nebyl již dostatečně účinný.  

Ať tak či onak, Pierre Bastien nebyl žádný bláhový snílek a exhibicionista, který by toužil po slávě. Celý svůj život zasvětil pomoci druhým i za cenu poškození svého zdraví. Pokusy s muchomůrkami si u něj totiž vybraly svou daň v podobě poškození jater. Nebyly to ale nakonec houby, které ho zabily. Obětavý lékař a otec šesti dětí, doktor Pierre Bastien, zemřel v Remiremontu dne 21. května 2006 na infarkt. Bylo mu 82 let.

Zdroje: Wikipedia, heslo Pierre Bastien, respekt.cz, thelancet.com

Houby: česká encyklopedie : neobvyklá kniha o světě hub u nás i v cizině, praktická příručka houbaře pro určování, sběr, ochranu, pěstování a zpracování hub. 2003. ISBN 8086196712.

HERINK, Jan; RYCHLÍK, Ivan a PELCLOVÁ, Daniela. Toxické poškození ledvin houbami: patogeneze, klinika, léčba. 2007. ISBN 8073451220.