Článek
Věděli jste, že i v Česku žijí hlubinné žížaly, které mohou dosahovat délky až 60 centimetrů? Výskyt tohoto endemického druhu je však u nás vázán pouze na určité oblasti na území jižní Moravy, přičemž největší populace Allolobophora hrabei se v současné době vyskytuje v přírodní rezervaci Pouzdřanská step – Kolby ležící v okrese Břeclav.
Jméno dostala po známém vědci
Naše nejdelší žížala dostala jméno po svém objeviteli, kterým byl jeden z předních brněnských zoologů profesor Sergej Hrabě. Ten ji poprvé zpozoroval v červnu 1929, kdy se ukázala po dešti na polní cestě u jihomoravských Vranovic. Hrabě, který se specializoval zejména na sladkovodní máloštětinaté červy, si tehdy uvědomil, že našel doposud neprobádaný druh živočicha.
Vzácný nález proto tenkrát předal přímo největšímu odborníkovi na žížaly, kterým byl v té době Lev Černosvitov, jenž se s nadšením pustil do jejího výzkumu. V následujících letech se potom vědcům podařilo odchytit ještě další jedince obřích žížal poblíž Moravského Krumlova a také na Pouzdřanském kopci. O šest let později pak na základě svého bádání Černosvitov popsal tyto nálezy jako zcela nový žížalí druh.
Spatřit ji lze pouze výjimečně
V dalších letech byl její výskyt zaznamenán rovněž na území Slovenska, Maďarska a Rakouska. Pokaždé se jednalo, stejně jako v Česku, o stepi se suchými travními porosty, řídkou vegetací a utuženou půdou. Každý nový nález byl přitom pro odborníky malým svátkem, jelikož Allolobophora hrabei tráví prakticky celý svůj život převážně pod zemským povrchem a na světlo vylézá pouze v období rozmnožování, které se odehrává během pár týdnů v roce.
Dorůstá velikosti i přes půl metru a je poměrně málo aktivní. V pohybu ji lze spatřit jen několik týdnů na jaře a jsou-li vhodné podmínky, pak i nějaký ten týden na podzim. Zbytek času stráví ve stavu, který je obdobou známého zimního spánku.
Pokud by se na vás také někdy usmálo štěstí a náhodou jste ji uviděli, jistě si tuto obří žížalu nespletete s jiným druhem, a to nejen kvůli její neobvyklé délce. Poznáte ji i podle toho, že její přední hnědočerveně zbarvená část je skoro dvojnásobně široká než další šedivá část za takzvaným „opaskem“. V přední části těla jsou navíc na první pohled jasně patrné výrazně zesílené mezičlánkové přepážky, které žížale pomáhají v ražení vertikálních chodeb. Je dobré také vědět, že před opaskem má tuhé pevné tělo, tlusté přibližně jako klasická dřevěná tužka. Naopak za ním je žížala mnohem tenčí, světlejší, velmi jemná a křehká.
Hromádky exkrementů jako vodítko pro bádání
Jak již bylo výše řečeno, tyto žížaly vylézají na povrch ve dnech, kdy si hledají své pohlavní partnery. Skutečnost, že toto období právě nastalo, pozorovatelům prozradí úhledné kupky žížalího trusu smíchaného s kousky hlíny, které jsou díky své velikosti nepřehlédnutelné. Platí pravidlo, že čím jsou hromádky exkrementů objemnější, tím většímu jedinci trus patří.
Dle odborníků ale dnes většina míst, kde se tato obří žížala původně vyskytovala bohužel postupem času již buď zcela zanikla, nebo zde došlo k výraznému poklesu její populace. Hlavním důvodem tohoto stavu je skutečnost, že mnoho lokalit, kde dříve žila, se změnilo intenzivní zemědělskou činností. Allolobophora hrabei se proto zařadila k ohroženým druhům živočichů.
O české nejdelší žížale toho odborníci ví stále jen velmi málo, a tak i nadále zůstává předmětem dalšího vědeckého zkoumání.
