Článek
Česká příroda prochází v posledních letech vlivem klimatických změn proměnou, která nahrává nečekaným objevům. Podle odborníků se právě kvůli stoupajícímu počtu horkých letních dnů stále častěji i u nás objevuje unikátní forma zbarvení zvaná valesina, která se vyskytuje u samiček perleťovce stříbropáska. Zatímco v tuzemsku jde o velkou anomálii, v jižních zemích s mnohem teplejším klimatem je tato šedozelená varianta u tohoto druhu naopak zcela převládající.
Nejde o neznámý druh
Perleťovec stříbropásek (Argynnis paphia) z čeledi babočkovitých patří mezi naše největší a nejnápadnější denní motýly. Většina milovníků přírody jej bezpečně pozná podle výrazného oranžovohnědého zbarvení křídel, která zdobí elegantní temné kresby. Když pak ale o pár metrů dále spatří podobného motýla, jehož křídla mají temný šedozelený až olivově hnědý nádech s lehkým bronzovým leskem, snadno znejistí a většinou se domnívají, že objevili nějaký u nás neznámý druh. Ve skutečnosti se však nejedná o cizokrajného návštěvníka, nýbrž o takzvanou formu valesina, unikátní barevnou odchylku, která se vyskytuje pouze u některých samiček tohoto motýla.
Forma valesina, pozorována v červenci 2026 v Kříších u Břas.
Mistryně kamufláže
Možná si říkáte, proč vlastně matka příroda takovou zvláštní odchylku v jejich zbarvení vůbec vytvořila. Odpověď je potřeba hledat v samotném způsobu života těchto okřídlených krasavců. V období horka a sucha vyhledávají perleťovci s oblibou chladnější a stinnější místa v lužních či smíšených lesích. V těchto podmínkách forma valesina daleko lépe splývá s okolním prostředím než výrazná oranžová barva.
Tuto genetickou mutaci mají výhradně samičky perleťovců. Způsobuje ji dominantní gen, který mění typickou oranžovohnědou barvu samic na šedozelenou až bronzově zelenou s výraznou tmavou kresbou. Příroda se tak postarala o to, aby samičky, které musí najít mimo jiné bezpečné místo pro nakladení vajíček, měly lepší možnosti uniknout predátorům. Dokonalá kamufláž jim umožňuje bezpečně se schovat mezi mechem, listím a kůrou stromů.
Jde o mistrovský tah evoluce, který samičkám poskytuje vynikající maskování během těch nejdůležitějších okamžiků jejich života a celému druhu umožňuje lépe přežít. V jižních zeměpisných šířkách totiž jasně oranžoví motýli čelí obrovskému tlaku predátorů, když sají nektar na silně osluněných loukách v blízkosti lesa či v okolí lesních cest. Forma valesina proto raději tráví o něco více času skrytá v chladnějším stínu listnatých lesů, ale to neznamená, že by se zcela vyhýbala sluncem zalitým místům. Naopak, v mnoha ohledech se chová naprosto stejně jako běžná oranžová populace. Podle entomologů se jedná o velice účinnou evoluční strategii.
Při toulkách přírodou mějte oči dokořán
Spatřit tuto vzácnost v české přírodě není úplně snadné, rozhodně to ale není nemožné. Odborníci uvádějí, že v běžné populaci v Česku připadá na stovky běžně zbarvených samiček zhruba jedna šedozelená valesina. Šance na úspěšné pozorování se však výrazně zvyšují, pokud vyrazíte do správného prostředí. Vzácné formě se totiž obzvláště daří ve vlhčích oblastech, v dostatečně stinných lužních i smíšených lesích. Zde může být její výskyt o něco vyšší než v jiných lokalitách. V lesním porostu ji ale zahlédnete jen stěží díky jejímu perfektnímu maskování. Hledejte ji tedy spíše v blízkém okolí, na slunných loukách, cestách a pasekách, kam vylétá za potravou.
Období vrcholného léta je pro pozorování krásných perleťovců naprosto ideální. Nejčastěji je zastihnete v odpoledních hodinách, jak dychtivě sají sladký nektar z květů ostružiníků, bodláků nebo pcháčů na okrajích lesních cest a mýtin. Třeba se právě na vás usměje štěstí a na vlastní oči spatříte jedinečnou valesinu. Setkání s ní je totiž pokaždé zcela výjimečným zážitkem, který nadchne nejen zapálené entomology, ale i náhodné obdivovatele přírody.
Beneš, J., Konvička, M. a kol. (2002): Motýli České republiky: Rozšíření a ochrana I. a II.
