Rostou? Vyrazte na houby do Českého lesa. Jak poznat správné místo i co raději nechat v lese

Jsou lidé, kteří vám bez váhání řeknou výši své výplaty, ale místo, kde našli dvacet praváků, z nich nedostanete.

Houbaření má v Česku zvláštní postavení. Je to procházka, sport, relaxace, rodinná tradice i malá soutěž v jednom. A především aktivita, při které se obyčejná cesta lesem může během několika sekund změnit v hledání pokladu.

Právě Český les k tomu nabízí působivou kulisu. Rozsáhlé území zdejší CHKO pokrývají z velké části lesní porosty; vedle smrčin se zde zachovaly také cenné bučiny. Houby jsou přitom důležitou součástí zdejších lesních ekosystémů a v oblasti byly předmětem odborných mykologických průzkumů.

Než ale vyrazíte s košíkem mezi stromy, hodí se vědět několik věcí.

Známé pravidlo „zaprší a rostou“ je trochu zjednodušené.

Houby potřebují vhodnou kombinaci vláhy a teploty a jednotlivým druhům vyhovují rozdílné podmínky. Proto ani vydatný déšť neznamená, že druhý den ráno bude les plný hřibů. Podhoubí potřebuje čas a roli hraje i dlouhodobější průběh počasí.

Houbařská sezona navíc nezačíná v září. Některé druhy se objevují už na jaře a začátkem léta. Pozdní léto a podzim jsou ale obdobím, kdy bývá nabídka druhů mimořádně pestrá.

Místo sledování jediného deštivého dne se proto vyplatí pozorovat počasí v delším horizontu. Několik vlhčích dnů následovaných příjemnými teplotami je pro houbaře mnohem zajímavější signál.

A pak už nezbývá než vyrazit.

Zkušený houbař neprochází les úplně náhodně. Sleduje stromy, vlhkost, stáří porostu, světlo i terén.

Důvod je jednoduchý. Řada hub žije se stromy v takzvané mykorhize, tedy vzájemně prospěšném vztahu mezi houbou a kořeny rostliny. Výskyt některých druhů proto úzce souvisí s tím, jaké stromy kolem vás rostou.

Když hledáte houby, nedívejte se tedy jen pod nohy. Dívejte se i nahoru.

Pod smrky můžete narazit na druhy vázané na jehličnaté lesy, jiné houby preferují buky, duby, břízy nebo borovice. Zajímavá bývají místa na rozhraní různých typů porostu, lesní okraje, mechové partie nebo mírné svahy.

A jedna praktická rada: zpomalte.

První houbu často nevidíte proto, že tam není, ale protože jdete příliš rychle. Jakmile jednu objevíte, prohlédněte důkladně její okolí. Plodnice stejného druhu se mohou objevit poblíž sebe.

Pro méně zkušeného houbaře je nejbezpečnější nesnažit se přinést domů deset různých druhů.

Mnohem lepší je postupně se naučit několik snadněji rozpoznatelných hub a svůj „repertoár“ časem rozšiřovat.

Právě hřiby jsou pro mnoho Čechů symbolem úspěšného houbaření. Poznávat je pouze podle hnědého klobouku ale nestačí. Důležitá je spodní strana klobouku, třeň, změny barvy po otlaku nebo řezu i prostředí, ve kterém houba roste.

A pozor: ne každý „hřibovitý“ nález patří automaticky do pánve.

Žluté až žlutooranžové lišky patří mezi houby, které si začátečníci poměrně rychle oblíbí. Typický je jejich nálevkovitý tvar a na spodní straně klobouku nikoli klasické lupeny, ale lišty sbíhající na třeň.

Ani u nápadně zbarvených hub však neplatí, že se nemohou zaměnit. Pokud si nejste jistí, houba zůstává v lese.

Velká bedla s vysokým třeněm a širokým kloboukem bývá nepřehlédnutelná. Jenže právě věta „vypadá jako bedla“ není pro bezpečné určení dostatečná.

Rodů a druhů podobného vzhledu existuje více. U každé houby je potřeba sledovat celý soubor znaků, nikoli jeden detail.

Muchomůrka červená je díky červenému klobouku s bílými skvrnami notoricky známá. Mnohem nebezpečnější je ale představa, že všechny jedovaté houby vypadají podobně nápadně.

Nevypadají.

Muchomůrka zelená patří k houbám, u nichž může mít záměna fatální následky. Proto by se začátečník neměl řídit internetovou fotografií nebo jedním poznávacím znakem. U hub se hodnotí kombinace znaků celé plodnice a v případě pochybností je správné rozhodnutí jednoduché: nesbírat.

První je úplně zásadní: jezte pouze houby, které bezpečně znáte. Určování houby podle jediné fotografie, barvy klobouku nebo výsledku aplikace v telefonu není dostatečnou zárukou bezpečnosti.

Druhé pravidlo se týká toho, do čeho houby sbíráte. Ideální je vzdušný košík, ve kterém se nález nemačká a nezapařuje.

Třetí? Nesbírejte staré, rozkládající se nebo jinak znehodnocené plodnice jen proto, že jde o krásného hřiba.

Čtvrté pravidlo zní: neznámé houby zbytečně neničte. Houba, která není jedlá pro člověka, není v lese „k ničemu“. Houby mají zásadní roli v lesním ekosystému, některé rozkládají mrtvou organickou hmotu, jiné žijí v symbióze se stromy.

A páté? Pokud se chcete naučit nový druh, nespoléhejte jen na sociální sítě. Využijte kvalitní atlas nebo mykologickou poradnu a učte se všechny určovací znaky.

Houbaření má ještě jeden rozměr, na který se při pohledu na plný košík snadno zapomene.

Část Českého lesa je chráněnou krajinnou oblastí a uvnitř ní se nacházejí území s přísnější ochranou. AOPK upozorňuje, že například v přírodních rezervacích platí zákaz sběru rostlin a živočichů s výjimkou lesních plodů, zatímco v národních přírodních rezervacích jsou pravidla ještě přísnější. Při výletu je proto potřeba respektovat konkrétní režim daného místa a značení v terénu.

Stejně tak není možné zajet autem po lesní cestě co nejblíž k „vašemu“ místu. V CHKO je zakázáno vjíždět a parkovat mimo silnice, místní komunikace a vyhrazená místa; zákaz se vztahuje také na vjezd motorových vozidel na lesní účelové komunikace.

Plný košík tedy není omluvenkou pro auto zaparkované mezi stromy.

Český les má navíc zajímavou mykologickou stránku i pro lidi, kteří houby vůbec nesbírají.

Odborné průzkumy zde zaznamenaly také vzácnější druhy. AOPK mezi zajímavými nálezy zmiňuje například korálovec bukový a korálovec jedlový.

A právě při houbaření se vyplatí změnit perspektivu. Nemusíte hodnotit každý nález otázkou „dá se to jíst?“.

Některé houby jsou fascinující tvarem, jiné barvou nebo způsobem života. A některé jsou natolik vzácné, že nejlepším suvenýrem je jejich fotografie a plodnice ponechaná přesně tam, kde vyrostla.

Budík tentokrát nemusí být nepřítel.

Vyrazte po snídani, kdy je les ještě chladný a denní výletní provoz minimální. Vezměte košík, pevné boty, vodu, lehkou nepromokavou vrstvu a nabitý telefon. Ne kvůli fotografiím na Instagram, ale především kvůli orientaci.

Nedávejte si cíl ujít patnáct kilometrů. Houbaření má úplně jiné tempo než turistika. Klidně můžete dvě hodiny kroužit relativně malým územím a objevit víc než při dlouhém pochodu.

Po návratu do Resortu Český les pak může následovat přesný opak ranního hledání: wellness, sauna a několik hodin, kdy už není potřeba hledat vůbec nic.

A večer večeře v restauraci Hvozd.

Protože nejlepší houbařský výlet nemusí skončit tím, že doma ještě tři hodiny čistíte pět košů hub.

To je samozřejmě otázka, na kterou chce každý houbař odpověď.

Jenže právě nejistota je součástí kouzla.

Někdy se po dvou hodinách vrátíte s několika hřiby. Jindy skoro s prázdným košíkem. Ale mezitím jste strávili ráno v lese, prošli místy, kam by vás turistický průvodce neposlal, a několik hodin se soustředili jen na mech, stromy a to, co se skrývá mezi nimi.

A když se pak mezi jehličím objeví první hnědý klobouk?

Najednou přesně chápete, proč Češi svoje houbařská místa tak úzkostlivě tají.