Článek
Když se nad tím zamyslím zpětně, ta transformace z gaučového povaleče v odhodlaného polního badatele má své specifické fáze. Všechno začíná v obýváku, kde je bezpečno, teplo a jediné nebezpečí hrozí od padajícího ovladače na televizi. Kouknu z okna, uvidím sluníčko a v hlavě se zrodí myšlenka: „Uděláš něco užitečného pro své zdraví a bude i smaženice.“
Fáze 1: Panika a „nezbytné“ vybavení
Jakmile mozek začne kalkulovat s reálným rizikem pobytu v přírodě, spustí se poplach. Vzpomínka na všechna bloudění v minulosti udělá své. Najednou nestačí jen tak vyběhnout v teniskách.
V hlavě mi naskočí seznam nutných položek k přežití, protože co kdybych se ocitla v odlehlé divočině odstřižena od civilizace? A tak se v představách rodí výbava, se kterou by se dalo přežít apokalypsu:
- Svačina: Základ, protože hlad v lese mění člověka v lidožrouta.
- Pití: Nutné, aby organismus nekolaboval.
- Bunda: Protože letní den se v lese zvrtne v arktickou noc během minuty.
- Technologie: Mobil s navigací je modla.
- Klasická mapa: Kdyby satelity zrovna stávkovaly.
- Baterka: Protože tma v lese padá podezřele rychle.
- Spacák a sirky: Člověk nikdy neví, kdy bude muset upéct ulovenou divočinu.
- Slovníček: Kdybych snad narazila na cizince, kteří mluví jiným dialektem než já.
Fáze 2: Krutá lekce od reality
Jenže realita má s mými plány obvykle prchavé slitování. Když dojde na lámání chleba, člověk zjistí, že tahat na zádech polní nemocnici, arktický spacák a zásoby na týden se s moderní lehkostí bytí tak úplně neslučuje.
A tak přijde slavný moment konfrontace teorie s krutou praxí. Nakráčím do lesa podle pokynů chytré aplikace a najednou se přede mnou namísto idylické pěšinky rozprostře nefalšovaný vodní svět. Lesní cesta se proměnila v neprostupnou bažinu, stromy vyrůstají přímo z kaluže a konec cesty je v nedohlednu.
Zatopená cesta v lese
Poučení na závěr
V tu chvíli člověk pochopí, že moderní technologie sice znají každou polní cestu, ale o rozvodněných potocích, bahně po kolena a zatopených úsecích bohužel zapomněly zmínit jediné slovo. Modrá tečka na displeji dál vesele bliká a hlásí, že cíl je pár metrů před vámi, ale z nějakého důvodu k němu vede už jen cesta plující.
Uvědomila jsem si, že ten batoh plný „zbytečností“ možná nebyl zas až tak špatný nápad. Minimálně proto, že by v něm mohl být onen chybějící šnorchl pro zdolání úseku nebo alespoň náhradní ponožky. Ale co, dobrodružství je dobrodružství. Hlavní je, že s tou navigací existuje aspoň teoretická šance, že se nakonec opravdu vrátím tam, odkud jsem s takovým nadšením vyrazila.
Taky si na houby balíte věci jako na expedici do Amazonie?
Napište mi do komentářů, co nejbizarnějšího jste sebou v lese měli.
