Článek
Když syn navštěvoval sportovní oddíl v sousedním městě, byl svět ještě v pořádku. Systém fungoval na bázi vysoce propracované sousedské spolupráce. Poplatek za rok? Symbolických patnáct stovek. Člověk měl skoro pocit, že mu za ty peníze dítě nejen pěstují, ale ještě ho učí mluvit cizí řečí.
A ta logistika! Žádné plánování trasy v aplikacích, žádné brzké vstávání na tramvaje. Soused byl shodou okolností trenér, takže kluka naložil do auta a odvezl ho rovnou na trénink. Jindy jsem ho po domluvě hodila já a vzalo se to jedním vrzem při cestě na nákup. Všichni se všemi tak nějak počítali. Člověk žil v blahé nevědomosti, že sportování mládeže je levná a bohulibá záležitost, která rodinný rozpočet zatíží asi jako nákup rohlíků.
Velkoměsto, internát a probuzení do reality
Jenže děti rostou, základka je za námi a míříme na střední. A kam jinam než do velkého, krajského města. Najednou je všechno jinak. Soused v teplákách u branky už nečeká, protože zůstal doma na vsi a kluk míří na internát.
Teď se z něj musí stát samostatná jednotka, která zvládne logistiku hromadné dopravy, neztratí se v metru a hlavně – všechno si obstará sám. Skvělá škola života pro něj, okamžitá zkouška nervů pro mě.
Ceník, ze kterého padá brada
Když jsem se podívala na novou realitu tamního sportovního klubu, málem mě odvezli. Zatímco na vsi se za patnáct stovek tvořila budoucí garnitura sportovců, tady na mě vyběhl poplatek 10 500 Kč.
Deset tisíc pět set korun. Za rok. V tu chvíli mi v hlavě začaly naskakovat divoké hypotézy. Zkoumala jsem, jestli v té ceně není zahrnutý i pronájem celé haly, osobní výživový poradce pro každého dorostence, nebo jestli mi k tomu nepřibalí klíč od primátorské kanceláře.
Máma v ekonomické první linii
A tady se dostáváme k jádru pudla. Stojím tu jako hrdá matka, která sice zvládne leccos, ale proti velkoměstským sazbám si občas připadám spíš jako tragéd. Kluk si na internátu sice poradí, hlady neumře a čisté triko snad taky najde, ale moje peněženka má mezitím chuť spáchat sebevraždu.
Že dospívající dítě leze do peněz, to ví snad každý. Tohle už ale není jen dírka v rozpočtu, to je černá díra na dotace. Na druhou stranu, co by člověk pro ty naše sportovní naděje neudělal - hlavně že budou mít pohyb, pevnou vůli a já na starý kolena exekutora za zády.
Jak to zvládáte vy? Taky platíte za kroužky víc, než stávalo ojeté auto, nebo máte ještě schovaného souseda s traktorem, který vás v tom nenechá?
