Článek
Když jsem byla menší, den byl jako nafukovací balónek. Ráno jsme v klidu posnídali, probrali u stolu svět, odšourali se do školy a po vyučování ještě zbývalo dost času na to obletět všechny prolézačky, postavit bunkr v lese, odřít kolena, poškádlit sousedovic kocoura, umřít nudou na lavičce a večer zjišťovat, že se dá ještě venku hrát na vybíjenou. Čas prostě tekl pomalu, líně a s velkorysou rezervou.
Dnešní dospělácká realita? Ráno probíhá v režimu zběsilého útěku z postele rovnou do pracovního procesu. Snídaně se zhltne za pochodu – chleba do jedné ruky a klíče do druhé. Než člověk dvakrát zamrká, je pátek odpoledne. A v týdnu po práci? Dám si jedno „rychlé“ kafe, které do pěti minut vystydne na stole, protože zrovna někde něco hoří, a mžik – je večer, venku tma a já zírám do koše na prádlo, které se s ďábelskou vytrvalostí odmítá samo vyprat, uschnout a nastěhovat do skříně.
Zloděj času s rodným listem
Kdo mi sakra zrychlil čas? Může za to příchod dítěte? Jakmile se totiž narodí potomek, odevzdáte mu svůj dosavadní život v balíčku s mašlí a on ho zjevně někde v temných zákoutích dětského pokoje komolí a strká do urychlovače částic. Porodíte bezbranné mimino a získáte permanentní turbo na život, které se s věkem ještě vylepšuje.
Každý den se snažím doma aspoň symbolicky poklidit a uvařit něco bleskového – ideálně z toho mála, co člověk v rychlosti sežene v sámošce na rohu nebo vyhrabe v lednici. Výsledek je ale pokaždé stejný: prostě se to nedá stihnout. Povinnosti se množí jako bakterie v teplém mléce a domácnost žije vlastním, vysoce toxickým životem. Když to takhle půjde dál, znamená to, že v důchodu (pokud v mém věku vůbec nějaký budu mít) bude mít den už jenom tři hodiny? Kdy se proboha budu zase aspoň chvíli nudit? Já chci zpátky tu starou dobrou nudu! Chci zase bezduše koukat do nebe a řešit, jestli si utrhnu stéblo trávy, nebo ne.
Šest hodin ve vlaku jako vrchol blaha
A pak přišla letní dovolená. Jeli jsme vlakem. Šest hodin v kupé. Zatímco syn byl z toho nekonečného přesunu totálně otrávený a trpěl za oba dva, já jsem si tu cestu – světe div se – fakt užívala. Nikdo po mně nic nechtěl. Nemusela jsem vařit, uklízet, řešit maily ani kontrolovat, co zase kde hoří. Koukala jsem z okna na ubíhající krajinu a poprvé po dlouhých letech měla pocit, že se ten čas na chvíli zastavil nebo aspoň zpomalil na lidskou rychlost. Ten puberťák s kyselým obličejem vedle mě byl vlastně tou nejlepší zvukovou kulisou pro můj hluboký vnitřní mír.
Asi bychom občas všichni potřebovali povinný šestihodinový pobyt ve vlaku, abychom dohnali deficit klidu. Protože jestli mi ten čas bude utíkat dál tímhle tempem, tak zítra mám leden, pozítří Vánoce a v pondělí jdu rovnou do krematoria. A v rakvi budu pravděpodobně ještě hlasitě nadávat, že nestíhám dočíst rozečtenou knížku a vyžehlit ty utěrky.
