Článek
Český národ má zvláštní dar. Když zrovna nenadává na politiku, jde do lesa na houby. A přestože se to tváří jako tichá, pokorná záležitost, ve skutečnosti se z houbaření často stává něco mezi rodinným výletem a terénním závodem. Ještě než ranní rosa stačí oschnout, na krajích lesů už parkují auta v těsném rozestupu jako u hypermarketu. Z kufrů se vybalují košíky, plastové kýble, nožíky a svačiny, a výprava začíná. V mnoha případech zahrnuje i malé účastníky, kteří si svůj první hřibový úlovek budou jistě dlouho pamatovat.
Na první pohled je to vlastně krásná scéna. Děti v přírodě, místo mobilu v ruce drží klacík, dívají se pod kapradí, v očích jiskru z dobrodružství. Z pohledu rodiče – splněný sen. Jenže jak už to bývá, idyla má krátké trvání. „Táááátooo! Já mám hřiiib!“ ozve se lesem hlas, který by probudil i jezevce v zimním spánku. A táta, který byl právě o dvacet metrů jinde a už se radoval, že má aspoň na chvilku klid, odpoví: „Ukáž, kde? A dávej pozor, kam šlapeš!“ A tím se spustí akustická přestřelka, která by se neztratila ani na hlavním nádraží.
Je to paradox – jdeme do lesa za tichem, ale někteří z nás si s sebou berou megafon. Děti mají samozřejmě radost, a kdo by jim ji chtěl brát? Každý rodič ví, že přimět dnešní děti k vycházce do lesa často není zrovna jednoduché. Jenže les není hřiště. V parku by určitě nikomu nevadil výskot, ale v lese žijí zvířata, která si ten klid nechodí kupovat, nýbrž ho prostě potřebují k životu. A tak se klidně může stát, že zatímco malý houbař slaví svůj první úspěch vítězným pokřikem, srnka opodál zpanikaří a prchá pryč.
V lese by přitom bylo krásně i bez umělé zvukové kulisy. Ticho má své kouzlo. Člověk slyší praskání větví pod nohama, šum větru v korunách stromů a občas i zaklepání datla. Když se mezi to vloží radostný jásot, celé to kouzlo se vytratí jako Pavel Blažek z politické scény. Není to o tom, že by děti do lesa nepatřily. Naopak – právě ony by se měly učit, že příroda má svůj rytmus a že ticho v ní není prázdnota, ale součást její krásy. A tak by možná neuškodilo, kdyby si rodiny ještě doma před výpravou zopakovaly pár jednoduchých pravidel.
Stačilo by říct, že v lese se mluví tlumeným hlasem. Když něco najdeme, nejdřív to ukážeme potichu rodičům – o pěkném nálezu totiž nemusí vědět celé okolí, stejně by akorát závidělo. Lesní etika nemusí být složitá, ale měla by existovat. Protože houbaření není jen o sbírání, ale i o respektu. K přírodě, k ostatním lidem a zejména pak k sobě samým.
Problém je, že hlučnější než děti často bývají sami dospělí. Ti sice napomenou potomka, že by měl být potichu, ale za chvíli už se hádají, jestli ta houba je pravák, kozák nebo „jakási prašivka“. Les plný lidí, kteří mluví, volají a komentují, připomíná spíš rybí tržnici v Marseille než místo, kam se člověk jde nadechnout. A přitom by stačilo tak málo – zpomalit, dýchat, poslouchat.
Ti, kdo chodí do lesa pravidelně, vědí, že ticho má svou hodnotu. Není to prázdno, ale prostor, který dává smysl. Když jdete po pěšině a slyšíte jen bzučení hmyzu, vzdálený zpěv ptáků a tlumený zvuk vlastních kroků, je to okamžik, kdy máte pocit, že všechno kolem na chvíli dává řád. Můžete se zastavit, zavřít oči a zhluboka se nadechnout. Vnímat všemi smysly. A o to by při houbaření mělo jít – o chvíli, kdy se člověk propojí s přírodou. Není to jen o tom, jestli máte plnější košík než soused.
Dětem je to samozřejmě potřeba vysvětlit trochu jinak. Ne přísnými zákazy a příkazy, ale například příběhem. Můžeme jim třeba říct, že když budou tiše, možná uvidí srnku nebo veverku – v horším případě divočáka či medvěda. Že les má svá tajemství, která se ukážou jen těm, kdo je neplaší. Dítě, které se naučí koukat kolem sebe a všímat si detailů, bude mít z houbaření mnohem větší zážitek než to, které se žene vpřed a huláká. To nalezne spíše vyčnívající kořen a následně si odře nos. A když dítě pochopí, že radost nemusí mít decibely, ale může mít hloubku, stane se z něj pozorovatel a dobrodruh, ne jen pouhý účastník.
Koneckonců, najít nějaký pěkný hřib a mlčky si ho prohlédnout v dlaních – mít možnost ho zkoumat – to je možná větší dobrodružství než okamžitě začít vyřvávat jako na lesy. Touché. Je v tom něco osobního – ta chvíle, kdy si člověk v tichu lesa uvědomí, že právě tohle je ono. Že našel něco, co tam rostlo celé týdny – ne proto, aby se stal hrdinou dne, ale aby mu připomnělo, že i malé věci stojí za to.
Někdy si říkám, že kdyby les uměl mluvit, jako první by nás asi poprosil o trochu klidu. Jen pár minut bez křiku, bez dupotu, bez pípání mobilů a volání z dálky. Pro sebe, pro své obyvatele a v konečném důsledku i pro nás. A možná by poděkoval těm, kteří se chovají s respektem – dětem, které se učí, že ticho je taky druh hudby, a rodičům, kteří jim dokážou taková poselství předat.
Houbaření není soutěž. Není to závod o největšího hřiba — ostatně ten je v Praze, nikoliv v lese — ani výzva, kdo toho najde víc. Je to setkání s přírodou, které má v sobě něco starodávného a uklidňujícího. A pokud se k němu přidá trocha ticha, les nám to vždycky vrátí. Možná ne hned, ale někde mezi stíny kapradí a šustěním listí se na okamžik zjeví — třeba v podobě srnky — ten pocit, kvůli kterému tam vlastně chodíme, že jsme součástí něčeho většího než jen rodinného výletu s košíkem.
