Článek
Nebo ti, co se prochází po lese, ale při počátečních nezdarech a pohledu do prázdného košíku to po prvních pár minutách vzdají a opravdu domů přinesou „houby“? No a pak je tady poslední skupina těch, co sběr hub berou jako vítanou cestu z města, procházku lesem jako terapii, oddech od městského shonu a co jsou šťastni i za pár úlovků do košíku, ale vlastně o ten úlovek ani tak nejde, jako o to, že i cesta do lesa je cíl.
Já se v těchto dnech o sobě dozvěděla, že patřím do třetí skupiny. Ačkoli jsem velmi netrpělivá osoba, stále v běhu, tak v lese jsem se zpomalila a byla schopna se zastavit u každého pařezu a obejít jej třeba i dvakrát, co kdyby se tam schovával suchohříbek, modrák nebo klouzek? Potkala mnoho mloků, které mne svým dokonalým zbarvením doslova uchvátili.
Nemyslete si ale, že jsem nějaký znalec druhů hub, do košíku ukládám jen ty hříbky, které se pyšní hnědým kloboučkem a žádným žebrováním pod ním tak, jak to mají kupříkladu bedly.
Do lesa jsem se vydala se svým přítelem, který je mnohem větším znalcem hub, takže mne nenechal vhodit do košíku jen tak ledaco. Museli jsme si ale stanovit strategii sběru, neboť zpočátku jsme šli ve stopách toho druhého, což mi přišlo neefektivní a navrhla jsem, abychom se rozprostřeli po lese. To však záhy vedlo k tomu, že oba, s upřeným pohledem do země, jsme se od sebe vzdálili natolik, že jsme jeden druhého ztratili z očí.
Já se tak záhy ocitla v části lesa, která byla obklopená ze všech tří stran hustě prorostlými břízami a duby. Náhle nebylo kde pokračovat. Rozhlížela jsem se okolo sebe, ale můj muž nikde nebyl. Nastražila jsem uši, zastavila jsem i svůj dech, aby mi žádný zvuk neuniknul, ale odpovědí mi bylo jen tíživé a úzkostné ticho. Což znamená pouze jediné… že mě totiž nikdo nehledá!!!
Sama uprostřed lesa, ztracená po několika málo minutách, proč mne to nepřekvapuje? On každý můj pobyt v přírodě je vždy spojen s nějakou svízelí. Tak proč ne dnes, že?
Opatrně jsem zvolala: „Kde jsi?“ Nic. Ticho. Nechtěla jsem křičet jak na lesy, ale zoufalá situace si žádá zoufalé činy, tak tedy řvu: „Kde jsi???“
A ozývá se někde shora: „Jsem tady! Musíš nahoru!“
„Ale já nemám kudy jít nahoru, tady ta cesta končí!“ odpovídám.
„Tak to zkus, já jsem jen kousek nad tebou.“
Zvolila jsem tedy nejkratší cestu, aby se nestalo, že bych si nějakým obcházením nepropustného místa nezašla ještě hlouběji do lesa.
Větve mi šlehaly do tváře, jako by se v tu chvíli les ke mně otočil zády a snažil se mi tu cestu ještě víc ztížit, ale konečně jsem zahlédla nejen svého milého, ale jeho ruku, která mi pomohla z toho šíleného porostu.
Od té chvíle jsme měli oči upřené nejen do země, ale už i sem tam na sebe.
Ten den jsme měli opravdu štěstí. Našli jsme přesně tu část lesa, kde se houbám daří, a tak jsme dno košíku brzy zaplnili a přidávali další a další krásné kousky.
Tu část lesa vám samozřejmě neprozradím, to je houbařovo tajemství. Nejen to, ale i mnoho dalšího o houbaření jsem se ještě před naším výletem dozvěděla z jedné krásné knížky.
Šlo o příběh z pera spisovatelky Viktorie Hanišové s názvem „Houbařka“, v němž velmi poutavým způsobem popisuje život jedné ženy, pro kterou tato činnost znamenala způsob obživy. Sběr a následný prodej hub byl pro ni zdroj příjmů.
Díky této knize jsem se dozvěděla o mnoha dalších druzích hub, které můžeme nalézat v našich lesích, ale také o mýtech, které ve společnosti panují, jako například že otrava hub se řeší požitím mléka, nebo že okousaná houba červy je potvrzením zdravotní nezávadnosti.
V lese jsem strávila několik hodin, ale přišlo mi to jako okamžik. A byla bych za, kdyby, tak, jako se u rybářů čas strávený na rybách nezapočítává do lidského života, aby to u houbařů platilo stejně tak.
Z lesa jsem odcházela nabitá energií, ostatně jako vždy.
Sezóna sběru je téměř u svého konce, ale už teď se těším na jaro, kdy se opět s košíkem vydám za liškami a kuřátky a suchohřiby a bedlami a…
