Článek
Takový pocit marna a beznaděje. Když voláte o pomoc a nikdo vás neslyší.
Mé manželství po téměř třech desítkách let se takto ocitlo v troskách.
Dvě děti, obě už dospělé – jedno dosažením plnoletosti, druhé dosažením mentální vyspělosti, které se už také na trápení nechtěly dále dívat. A nejen ony. Ale i „ten nahoře“, nebo osud, chcete-li. Poslal do mé blízkosti osobu, která se tak ocitla v pravé chvíli, na pravém místě. Bylo před Vánocemi, kdy je člověk více otevřený přijímat a věřit na zázraky.
A tento se skutečně udál. Do mého života vplul ON. Muž s velkým M. Také se šrámy a bolestí. Ne tak velkou, jakou jsem prožívala já, ale takovou, která už potřebovala léčit.
Vyléčili jsme se navzájem. Ta léčba ale nebyla vůbec jednoduchá. Dali jsme vale našim svazkům a vrhli se do neznáma. Trvalo to rok a pokud byla na začátku bolest, tak místy se ještě prohloubila. Procházeli jsme trním v podobě ztrát a nepochopení ostatních, abychom nyní stanuli na začátku nové cesty, která se zdá být klidná, bohatá a především naše. Už to není klikatá silnice, hrbolatá, plná nástrah. Ale také ne zcela rovná, protože to by byla nuda. A ta se v našich životech skutečně nezabydlí.
V nás dvou se potkaly světy, které jsou nám tolik blízké. Je to sport, je to zábava, je to láska, je to pokora, slušnost a skromnost a také touha pomáhat.
A takto se to stalo. Žíly. My dva ležící na lehátkách v krevním centru. Oba čestně darujeme plazmu, asi už po sté. Ve stejnou chvíli se přístroje, které regulují odběr krve a plazmy, rozezvučí varovnými signály. Oběma nám praskne do té doby životodárná žíla. Personál krevního centra začne běhat od jednoho k druhému a přepichovat žíly. Nechce se jim věřit, že se tak stalo dvěma zamilovaným. Byla to náhoda? Znamení?
Náhody neexistují, bylo to znamení, že patříme k sobě, že to, co prožívá jeden, prožívá i druhý. Radost i bolest.
Lásku.
