Článek
Miluju jízdu na kolečkových bruslích, kdy s nasazenými sluchátky, za doprovodu hitů z devadesátek, jedu s větrem o závod a zároveň stíhám všímat si okolní přírody.
Krásná trasa, kterou využívají převážně cyklisté, je dlouhá cca 15 km a vede podél řeky Ostravice ze samotného centra města Ostravy až do Paskova, kde je komunitní centrum, tedy sympatická hospůdka, kde se můžete po cestě osvěžit.
Po práci jsem tedy obula brusle a vydala se na cestu.
To, že je Ostrava aktuálně rozkopaná na všech možných místech, mi starost nedělalo. Předpokládala jsem, že kdyby bylo nejhůře, z bruslí se vyzuju a překážku obejdu.
Jak jsem se mýlila! Po pár desítkách metrů jsem měla podjíždět most, který byl ale jeden z mnoha, na kterých se aktuálně odbor“ Shodíme, co můžeme a někdy znovu postavíme“ opravdu vyřádil. V cestě mi stály dva bagry, jediná cesta, kterou jsem asi na sekundu zvážila, byla skočit do vody a kus cesty si zaplavat.
Ještě že existuje Bolt! Volám si řidiče, který mne dopraví kousek za most, k areálu Dolní oblasti Vítkovice, kde je lávka, vedoucí přes řeku. Tu přejdu a můžu pokračovat v krasojízdě až do vytčeného cíle.
Můj řidič absolutně nepočítal s tím, že poveze bruslařku, takže okolo mne profrčel, ačkoli jsem ho pohledem téměř hypnotizovala. Telefonicky jsem ho ujistila, že ta osoba s kolečkama je skutečně jeho pasažérka. Neochotně se vrátil a bedlivě kontroloval, abych mu nepoškodila interiér vozu.
Místo dojezdu, kterého bychom dosáhli během pár minut, nám vzalo dobrých patnáct minut života, než totiž řidič překonal všechna aktuální dopravní omezení, objezdy a nadjezdy.
Při vystoupení z vozu na místě, jsem se vydala stále s bruslemi na nohách kamenitým, a tedy ne příliš přívětivým terénem pro kolečkové brusle s tím, že lávku, o které jsem se domnívala, že je za rohem, jsem chvíli musela hledat.
S bruslemi tedy již v rukou a v ponožkách, jsem ještě chvíli bloudila areálem, než se konečně přede mnou objevila ona technická vymoženost, která spojuje oba břehy řeky.
Tu jsem přešla, obula opět brusle, nasadila sluchátka, navolila svou oblíbenou muziku a jela. Mezitím se ale dost krutě změnil ráz počasí, začal foukat silný vítr. Ale kdyby aspoň mne do zad, ale samozřejmě proti mně. Dnes to bylo vůbec všechno proti mně.
Ujela jsem několik málo kilometrů, když v tom mi z pravého ucha vypadlo sluchátko. A protože se neumím zastavit na místě, jen jsem stihla kouknout za sebe a poslední, co jsem z něj viděla bylo, jak se odrazilo od asfaltové cesty a zapadlo někam do trávy.
No, výborně! Hned, jak mi to mé schopnosti dovolily, jsem se otočila a vrhla se do hledání. Ale hledejte něco tak drobného v trsech trávy, které jsou jeden jako druhý. Navíc jsem neměla ani tušení, v jaké části přesně hledat. Prošla jsem místo tam a zpět asi čtyřikrát, ale bohužel marně.
Pokračovala jsem v jízdě, dojela do Paskova s tím, že jsem na sociální sítě vyvěsila vzkaz, aby se případný nálezce sluchátka ozval.
Poté, co jsem uhasila žízeň, jsem se vydala na cestu zpátky.
Jakmile jsem se přiblížila k místu, kde jsem své sluchátko viděla naposledy, jsem se rozhodla, že se o nalezení ještě jednou pokusím. Ještě mne napadlo upustit do trávy to druhé sluchátko, abych si udělala představu o tom, zda je vůbec reálné něco takového na zemi nalézt.
Pokud jsem do té doby hledala jedno sluchátko, tak v tuto chvíli už to byla obě . To druhé se totiž při dopadu odrazilo o kamínek a zmizelo stejně, jako to první.
Jako vážně? Se picnu.
Nebudu vás déle napínat, obě sluchátka se mi nakonec podařilo nalézt. Ale byla to fuška.
Ona vůbec celá tato sportovní aktivita, která měla být jednou velkou radostí z pohybu, byla o hledání a nalézání.
Všechno se ale v dobré obrátilo, stačilo to nevzdávat.
Tak sportu zdar!
