Článek
Mého psíka jsme nazvali Lucky, protože jednak jsem ho přivezla domů já, tudíž je to pes Lucky (čtěte, jak je psáno) a také už od samého počátku nás přijal za svou smečku a byl v ní šťastný, prostě lucky (z angličtiny šťastný, čtěte laky).
Byl vždy plný energie, veselý a když se řeklo „jde se ven“, zavrtěl ocáskem a už stepoval u dveří. A po otevření dveří výtahu v přízemí radostně vyskočil a už se hnal ven.
Ale tak, jako stárneme my, stárnou s námi i naši čtyřnozí parťáci. Po jeho devátém roce života se jako by cosi v něm zlomilo a začaly mu ubývat síly a on se začal chovat jinak. Už tolik neskotačí, při procházkách už naše cesty zkracujeme, opakovaně se po několika málo metrech zastavuje, rozkoukává se a tváří se způsobem, jako by přemýšlel, co tam vlastně dělá.
Ono vlastně už od okamžiku zabouchnutí dveří bytu se zastavuje a trvá celou věčnost, než vůbec dojde k výtahu.
Takto jsem ho, ostatně jako každé jiné ráno, lákala a pobízela do výtahu. To ráno jsem měla plné ruce tašek a odpadků, takže už nezbyla žádná volná, abych ho ještě držela na vodítku. Ostatně to není nutné, Lucky se obstojně šine, co noha nohu a další dvě nohy mine.
Dojíždíme do přízemí, já scházím ze schodů, pokládám pytel s odpadky pod schody, abych si uvolnila ruce a mohla psa snést (už se bojí i chůze ze schodů). V tom zjišťuji, že pes nikde.
Bydlím v jedenáctipatrovém paneláku, který obsluhují dva výtahy. Oba tou dobou stály v přízemí, přičemž v jednom z nich (konkrétně v tom nalevo) zůstal trčet pes, který ani nemuknul.
Instinktivně jsem zmáčkla tlačítko pro otevření výtahu, ovšem otevřely se dveře druhého z nich. V tomto domě je to totiž vymyšleno tak, že se jako primární výtah považuje ten napravo. Tudíž, pokud trváte na tom, že chcete vstoupit nalevo, musí ten pravý být v jiném patře než v přízemí.
Trvalo pár chvil, než mi došlo, že musím levý výtah poslat do kteréhokoli jiného patra, jen ho nenechat stát tam kde je.
Jakmile jsem ho tedy poslala do prvního patra, tento se dal do pohybu, bohužel stejný pohyb směrem vzhůru učinil i pravý kolega. A mě tak nezbývalo nic jiného než stát a čekat a sledovat ve kterém patře se můj pes zastaví a doufat, že to nebude moc vysoko, abych tam stihla buď zakřičet nebo vystřelit po schodech rychlostí blesku a pro psíka si doběhnout.
Když výtah překročil páté patro a stále se neměl k zastavení, věděla jsem, že nedoběhnu, ani se nedovolám a budu doufat, že tohle překvapení souseda či sousedku neskolí.
Napínala jsem uši, jestli uslyším výkřik zděšení, ale právě naopak. Bylo ticho. Dveře výtahu se v osmém patře otevřely, do kabiny někdo vstoupil a tato se dala do pohybu zase směrem dolů.
Během chvíle byla kabina opět v přízemí, dveře výtahu se otevřely a v nich stála starší paní a s úsměvem se ptá: „Nepostrádáte tady toho milého pejska?“
„Dobrý den, ano postrádám. Děkuji.“
Lucky zavrtěl ocáskem a po dlouhé době, radostně nejen že vyskočil z výtahu, ale seběhl i ty schody.
Oddechla jsem si, že jsem Luckyho nemusela nahánět z patra do patra, to by taky mohl být program na celý den.
