Článek
Syn jednoho dne onemocněl a v horečkách zavolal své mámě, aby za něj splnila povinnost, plynoucí z jeho dohody o provedení práce, v níž se upsal velmi namáhavé, nepohodlné, nevděčné a jak jsem se na vlastní kůži mohla přesvědčit, především nebezpečné práci.
Roznášení letáků.
Byla neděle, 4 hodiny odpoledne, za hodinu měla padnout tma a já vyfasovala vozík a čtyři hromady letáků nejmenovaného obchodního řetězce a vyrazila vstříc nástrahám jedné, taktéž nejmenované vesnice.
Po nedávných mrazech přišla obleva, tudíž jsem se s vozíkem, jenž vykazoval známky značného opotřebení – kolečka už měla své lepší dny točení se dávno za sebou, brodila tajícím sněhem, který na mnoha místech přecházel v bahno a jiný marast.
Takto jsem došla k prvním rodinným domkům, kde počala moje činnost zamotání letáků do úhledné ruličky a vhození do poštovní schránky. Ovšem není schránka jako schránka. Jak již dříve psal básník Jiří Wolker, že poštovní schránka na rohu ulice, to není nějaká lecjaká věc. To tedy věru není. Obyvatelé domů jsou někdy v umísťování svých schránek velmi důmyslní. Dalo mi práci leckterou vůbec nalézt, a když už jsem nalezla, objevila jsem, že tato je upevněna na vnitřní straně plotu. To znamenalo strčit ruku tam, kde se každou chvíli mohl zjevit čtyřnohý obranář příbytku a po mé ruce skočit.
Měla jsem ale štěstí. Ono to totiž na vesnicích chodí tak, že psi mě cítili už na dálku, a dali si svým štěkotem vědět. Takto mě již „vítali“ mohutným štěkotem psi různých velikostí, z nichž leckteří mě nenechali se ke schránce vůbec přiblížit. A ani jsem to nezkoušela.
Takto jsem prošla několika různě se protínajícími ulicemi, abych se střídavě ztrácela a znovu nacházela, a to u schránek, kde jsem leták vhazovala již poněkolikáté.
Po dvou hodinách chození a vhazování začalo mrholit, zima se mi dostávala pod bundu, pro tmu už nešlo schránky nalézt, a tak jsem se rozhodla této činnosti zanechat.
Při zpáteční cestě jsem už byla myšlenkami doma, nemohla se dočkat jeho tepla, když v tom se proti mně zjevila dvojice s větším psem na vodítku, který při procházení okolo skočil po mé paži a stiskl. Ne zcela, protože to bych měla po ní, ale stisk jsem cítila. Byla jsem šokovaná a hned jsem taky na ženu, držíc psa, zareagovala: „To si na toho psa nemůžete dát pozor?!!!?“
„Ale prosím vás, on si chtěl jenom hrát.“ Dostalo se mi odpovědi.
„Hrát? Vždyť po mě skočil!!! Co kdyby tudy šlo dítě?“
„Omlouváme se.“ Ozval se muž, z oné dvojice.
Neřekla jsem nic, otočila se a spěchala k domovu.
Tak taková práce by rozhodně chtěla rizikový příplatek. Je totiž mizerně placená, jen za splnění úkolu, nikoli za dobu, co na ni člověk stráví a jakým nástrahám čelí.
No, syna pro další štaci vybavím paralyzérem. Na psa i na jejich páníčky. Nebo spíš paničky. Páníčci se alespoň umí omluvit.
Tato moje akcička si nakonec vybrala svou daň. Ruka mi sice zůstala celá, ale chození v nelichotivém počasí vedlo k tomu, že jsem druhý den ulehla s chřipkou.
A tak si se synem momentálně podáváme zprávy z postele do postele.
Ale nejsme v tom sami. Druhá vlna chřipek je tady, a tak ti, co s tou mrchou zápasíte, přeji ať ji co nejdříve porazíte.
Hodně zdraví!
