Článek
To byl den, kdy jsem se rozhodla konečně řešit své zdraví a dle doporučení svého lékaře si nechat zkontrolovat krevní obraz. Odkládala jsem to celé týdny, které už tvořily i měsíce, doktor mě sám telefonicky uháněl, zda už mám výsledky a já se stále vymlouvala na nedostatek času.
Tak tedy jo. V ten den jsem vstala tak, abych v 7 hodin mohla zahřívat lavičku v čekárně. Jelikož se jednalo o odběr krve na zcela konkrétní neduh, pro jistotu jsem žaludek nechala o hladu.
Hned před vstupem do čekárny jsem si na dveřích přečetla oznámení o čerpání dovolené mé doktorky a informaci o jejím zástupu, který byl naštěstí ve stejné budově, jen o patro výše. Oznámení pokračovalo ale zavádějící informací, která může za všechno, co se stihlo posléze odehrát, a to, že odběry krve ale probíhají, a to od osmi hodin.
Dobře, řekla jsem si, třímaje v ruce skvělou knihu, o této časové pasáži v délce jedné hodiny jsem usoudila, že není tak markantní a začetla se do děje. Hodina utekla jako nic, sestra přesně v osm hodin otevřela dveře ordinace s otázkou na rtech: „Přejete si?“
„Ano, můj lékař specialista požaduje provedení odběru krve.“
„No, ale my po dobu dovolené paní doktorky odebíráme krev pouze na revma. Takže pokud potřebujete odběr z jiného důvodu, zajděte si o patro výše k zastupující paní lékařce.“
Aha. Poděkovala jsem a vydala se tedy o patro výše, kde narážím na dveřích ordinace na další oznámení: „Odběry krve do 7:30 hodin“. No to ne!
Na mé klepání odpověděla sestra okamžitě, po otevření dveří mi potvrdila správnost této informace s tím, že ale nemusím zoufat. Vypíše mi žádanku a s ní se můžu dostavit do laboratoře, která sídlí opodál.
Skvělé. Hodina ztraceného času. Ale má to řešení. Vydávám se tedy z jedné budovy do druhé. Laboratoř nelze absolutně minout, je hned naproti hlavnímu vchodu, nad jejím vstupem je barevně provedený nápis Odběry krve. Tak tady jsem bezpečně správně. Pohledem si prohlédnu ty, co se stihli dostavit dříve, a odhaduji čas čekání na maximálně půl hodiny.
Po třicetipěti minutách vcházím do dveří, předkládám zdravotní sestře žádanku, a slyším, jak reaguje: „Ale to jste ve špatné laboratoři. Vy máte žádanku do té druhé, ta je v druhé budově.“
Tak to už začínám zuřit. Vycházím ven, abych vplula do dalších dveří, kde mne čeká pohled na zaplněnou čekárnu. Začíná mi kručet v žaludku a já si uvědomuji, že od rána jsem vypila jen sklenici vody.
Opět se setkávám s listem na dveřích, který obeznamuje příchozí o nastaveném postupu ve vyvolávání pacientů. Každý příchozí si z háčku musí odebrat plastové kolečko s číslem, tudíž zdravotní sestra volá každého podle tohoto údaje.
Odebírám si číslo dvacet šest, usedám na jediné volné místo a vyčkávám jaké číslo je uvnitř ordinace. Už za pár minut zvolává nikoli sestra, nýbrž zdravotní bratr číslo devatenáct. Devatenáct??? Po další půlhodině, kdy z ordinace vyšla teprve jednadvacítka, jsem to vzdala. Zatímco mne číslo dvacet šest moc radosti neudělalo, přenechala jsem jej paní, co přišla po mě, a ta byla vážně vděčná.
Takže nakonec jsem ještě vykonala dobrý skutek.
Nikdo mi nemůže upřít, že jsem se nesnažila. Výsledek je ale takový, že zase bude muset utéct několik týdnů, než se opět přinutím posadit se na lavičku v čekárně mé doktorky, která snad nebude dovolenkovat věčně.
