Článek
Kapitola IX.
13. července 1979
Probudili se do ticha. Déšť konečně ustal, kapky se držely jen na listech a tráva voněla čerstvě a těžce.
„Nevyrazíme na houby?“ navrhl Pavel, když si na zápraží protahoval záda.
„Proč ne, aspoň se projdeme,“ usmála se Nataša.
Les byl po dešti vlhký a vzduch voněl houbami.
„Hele, našla jsem krásnej hříbek!“ zavolala, když z mechu vytáhla pevný klobouk.
Pavel se na něj podíval a pousmál se: „Tak ten je nádhernej, tak si z něj ukousni, ať víš, co máš.“
„Syrovej?“ zaváhala, ale kousek ulomila a strčila do pusy.
Stačilo pár vteřin. „Blééé, to je hnusně hořký!“ vyplivla sousto a otřela si rty.
„Jo, to je hořčák,“ zasmál se Pavel.
„Ty seš parchant – tys věděl, že je to hnusný!“
„Věděl,“ přikývl bez uzardění. „Ale aspoň už ho příště poznáš. A neboj se – je to jen hořký, ne jedovatý.“
Nataša koukla do košíku. „To snad nemyslíš vážně! Proč sbíráš prašivky? To já jíst nebudu!“
„To nejsou prašivky,“ ohradil se. „To je muchomůrka růžovka – masák.“
„To je mi jedno! Je to muchomůrka! Muchomůrky se nejí!“
„Dobře, nemusíš,“ navrhl smírně. „Ty budeš mít smaženici z hříbků, já si dám smažené masáky.“
„Hele, borůvky! Měla jsem vzít misku.“
Pavel se otočil. Uviděl Natašu, jak si přidřepla do borůvčí a sbírala modré kuličky. Opálená stehna rozevřená, zadeček v kraťasech zabořený v listí.
„Kdyby sis sundala ty kraťasy, tak by to bylo úplně dokonalý,“ usmál se. „Nešimrají tě tam ty větvičky?“
„Ty jsi hroznej, myslíš ty vůbec někdy na něco jinýho?“ na oko se zlobila.
„To víš, že myslím! Třeba na to, že je ten mech po dešti nasáklej vodu. Jinak už v něm ležíš!“
„To se dalo čekat,“ usmála se, vstala a přišla k němu. „Otevři pusu!“ poručila a nasypala mu plnou hrst borůvek.
„Hmm, dobrý, slaďoučký,“ zamručel.
„No a málem jsi rošlápnul hříbek, podívej – u nohy.“
Sehnul se a Nataša do něj strčila. Spadnul zadkem do nacucaného mechu. Nataša se rozběhla lesem k chatě. „Nemáš tam mokro? Měl jsi jít bez kalhot!“
„Počkej doma, tohle si s tebou vyřídím. Dostaneš na holou!“ zavolal za ní.
„Už se těším!“ ozvalo se z lesa.
Pavel došel k chatě o pár minut později, mokré kalhoty přilepené k nohám.
Nataša stála u stolu a vyndavala houby z košíku.
„Tak pojď, ukaž, jak se těšíš,“ řekl s hranou přísností a zamkl za sebou dveře.
„Ale já ti teď dělám smaženici,“ zkoušela couvat k lince, ale už se culila.
„Ty budeš mít sekanou!“ chytil ji kolem pasu a než stačila ucuknout, stáhl jí kraťasy i kalhotky jediným pohybem až ke kotníkům.
„Ty…!“ vyjekla, a smála se, když si ji přehnul přes kolena.
„Raz, dva, tři – pravá, levá, pravá!“ Po každém plácnutí sykla a prohnula se.
„Za ten mech,“ poznamenal vážně, i když mu v očích hrály jiskry.
Nataša mu zůstala ležet na kolenou. „Levá dostala míň než pravá,“ hlesla.
Pavel se pousmál a přidal ještě jednu.
Zvedla se, letmo pohlédla přes rameno na svůj zadeček.
„No, takhle smaženici ještě nikdo nedělal,“ ušklíbla se a šla k lince, aniž by si kraťasy natáhla zpátky.
„Říkal jsem si, že ti to bude slušet,“ prohodil Pavel.
„Přestaň mi hypnotizovat zadek, nebo to připálím!“ odsekla mu, ale koutky úst jí cukaly.
Po chvíli naklonila pánev a zamračila se: „Nějak toho ubylo.“
„Smaženici si vezmi ty, ať nemáš hlad. Já si udělám tohle,“ kývl k masákům.
„No jo, ty tvoje jedůvky,“ utrousila, když viděla, jak si na pánev kápnul trochu oleje a skládá tam růžové klobouky.
„Ty tomu nevěříš, viď?“ mrkl na ni.
„Nevěřím,“ řekla upřímně.
Pavel jen pokrčil rameny, otočil klobouky, posypal je kmínem a nechal lehce zezlátnout. Vůně se linula po celé kuchyni a i Nataša musela přiznat, že to nevoní špatně.
„No jo… ale stejně je to muchomůrka,“ zamumlala, když si sedli ke stolu.
Jedli mlčky, Nataša svou smaženici, Pavel masáky.
Dojedli, Pavel spokojeně odsunul talíř a protáhl se.
„Tak… jestli mě to má zabít, tak aspoň s plným žaludkem,“ prohodil a natáhl se na lavici.
„Jak se cítíš?“ zeptala se pošesté za poslední hodinu, když mu postavila na stůl hrnek čaje.
„Jako někdo, kdo snědl pár vynikajících masáků a teď se mu chce spát,“ protáhl se líně.
„Hm… a za chvíli ti možná začne být zle.“
Pavel se zasmál, natáhl k ní ruku a stáhl ji k sobě na lavici. Chvíli se k němu tiskla, ale když se jeho prsty začaly sunout níž, odstrčila ho.
„Hezky lež a pij čaj,“ poručila. „Když do rána neumřeš, zítra může něco bejt.“
„Tak to se budu držet zuby nehty při životě,“ prohodil a poslušně se zakousl do kousku chleba, zatímco ji sledoval s pobaveným úsměvem.
Noc byla tichá, jen vítr šuměl ve větvích. Pavel spal tvrdě, otočený na bok. Nataša se několikrát převalila, než to nevydržela a opřela se o loket. Přisunula se k němu blíž, naklonila se a uchem mu zkontrolovala dech.
Dýchal pomalu, pravidelně. Žádné křeče, žádné studené ruce. Jen klidný spánek.
S úlevou se k němu přitulila zezadu, položila mu ruku na hruď a zavřela oči. „Blbej masák,“ zamumlala ještě napůl vzhůru.
