Článek
Kapitola VII.
11. července 1979
Pavel zazvonil u Natašiných dveří o dvacet minut dřív, než bylo domluveno. Přes rameno batoh.
Nataša otevřela v tričku a kraťasech, vlasy svázané do culíku.
„Jsi tu brzo.“
„Byl jsem nakoupit.“
„Aha.“ Koutky úst jí cukly. „Kolik jsi toho vzal?“
„Sedm krabiček,“ pousmál se. „Po třech kusech.“
Nataša vyprskla smíchy. „A co s tím chceš dělat?“
„No co? Budeme tam šest dní. Po snídani, po obědě a po večeři. A jedna krabička, kdyby nás to chytlo i v noci.“
„Ty seš magor,“ zavrtěla hlavou, ale oči jí jiskřily. „Pojď jedem, ať jsme tam dřív, než začne vedro.“
„Máš pravdu Jahůdko. Po snídani jsme to dneska nestihli, tak aspoň po obědě,“ přisadil si.
„Ty jsi strašnej nadrženec!“ zasmála se přes rameno.
„A ty se divíš, když před sebou na kole vidím tak krásnej zadeček?“
Za dvě hodiny už sesedali před brankou.
„Ten nákup v Chodově byl dobrej nápad,“ uznal Pavel. „Aspoň jsme nemuseli tahat všechno z Varů. A kousek od kostela jsem zahlídl malej obchůdek.“
Nataša už odemykala chatu. Dřevěnými dveřmi vešli do chodbičky. Vlevo dvoje dveře, vpravo a naproti jedny a jedny. Otevřela dveře vpravo a vstoupili do velké místnosti. Dvě okna v průčelí a po stranách po jednom. Část evidentně sloužila jako kuchyň. Sporák na dřevo, starší linka s dřezem a na ní elektrický vařič. Vedle menší lednička. Pod oknem rohová lavice, stůl a dvě židle. Všechno z modřínového dřeva.
V druhé části byl gauč, dvě křesla a menší stolek. Bylo zřejmé, že nábytek už nějakou dobu sloužil doma ve městě a tady dosluhuje.
U dveří vypínač. Pavel zkusil rozsvítit… nic.
„Pavlíčku, musíš zapnout elektřinu! Jinak světlo nebude!“ zavolala od ledničky. „A všechno se nám zkazí. Za dveřma je pověšená klička a venku jsou dvířka od pojistek. Zapni tam jistič.“
Za chvilku už světlo svítilo a lednice vrčela.
„Jahůdko, to budeme spát tady na gauči?“ zeptal se trošku zaraženě.
„Já na gauči a ty na zemi“ zasmála se Nataša a chytla ho za ruku. „Pojď!“
Otevřela jedny z protějších dveří. Ložnice, vlevo okno, vpravo skříň s malovanými dveřmi. Naproti starobylá selská postel. S malovanou pelestí v nohách.
„No, hezká postel,“ poznamenal. „Akorát, že je trochu krátká. A nohy dopředu nestrčím, je tady ta pelest.“
„Pojď, tady spí teta. A ona není takový hromotluk jako ty.“ a táhla ho zase dál. Na levé straně se objevil výklenek – dřevěné schody do podkroví.
Otevřela druhé dveře „Koupelna a záchod.“
Vlevo toaleta, oddělená jen náznakem – asi metr vysokou zídkou. Vpravo v rohu byla sprcha, ale nebyla tam žádná sprchová vanička, jen vydlážděná plocha se sklonem doprostřed k odtoku. Stěny obložené bledě modrými dlaždičkami. Igelitový závěs byl stažený ke stěnám.
Pavla zaujalo, že koupelna má okno. „Ty jo, tohle je paráda! Okno v koupelně. Otevřeš a pára a smrad jdou ven! Ne jako v paneláku, kdy pustíš ventilátor a je z toho akorát rachot.“
Vedle dveří umyvadlo se zrcadlem. V rohu problikávala doutnavka bojleru.
„Tahle koupelna je větší než kuchyň v paneláku.“ zkonstatoval Pavel „Za mě – naprostý luxus.“
Nataša začala stoupat do schodů „Pojď, jdeme do podkroví. Míca má to svoje seno s koťatama jen v půlce. V tý druhý budeme my.“
Nahoře byl pokojík, v protější stěně okno, pod ním dvě sražené postele. Peřiny a polštáře v bílém povlečení s modrým potiskem květin.
„Spokojenej?“ zeptala se a sedla si na postel „Kterou půlku si vybereš?“
„Ty tvoje, obě!“ Povalil ji na postel a chytil za zadeček.
„Hele, ty divochu! Říkal jsi po snídani, po obědě a po večeři! A ještě jsme neobědvali,“ rozesmála se. „A ten svůj nákup máš dole v batohu! Víš, co jsme slíbili? a vůbec, po cestě jsme oba zpocený jak dveře od chlíva.“
Vyskočila z postele a podala mu ruku „Pojď vstávej, jdeme dolu!“
Seběhli po schodech. „Hele a co ty poslední dveře? Ty se nesmí otvírat?“ zeptal se.
„Ale jo, můžou. Těma se projde na zahradu za chatou. „Hele…“ Odemkla dveře. Otevřel se jim výhled na zahradu. Část z ní viděl už minule. Teď si všiml i venkovní sprchy. Vzadu rostlo několik ovocných stromů.
„Pavlíčku, v kůlně by měla být lehátka a myslím, že i nějaký stolek. Vezmeš je sem? Já zatím zkusím udělat něco k obědu.“
Otevřel kůlnu, chvíli v ní šramotil, a nakonec vynesl ven dvě skládací lehátka a nízký kovový stolek s oprýskanou deskou.
Rozložil je kousek od sprchy, sundal si tričko a spokojeně se natáhl. Dřevo pod ním mírně zapraskalo a pod nohama cítil měkkou trávu.
Za pár minut se objevila ve dveřích Nataša, v rukou držela dva talíře. „Lečo z konzervy, trochu jsem ho vylepšila,“ pousmála se a položila mu talíř na stolek. V oranžovo zbarvené směsi kolečka opečeného párku, vůně papriky se mísila s teplým vzduchem ze zahrady. „A k tomu chleba.“
„Vypadá to luxusně,“ pochvaloval si a ukousl velký kus. „Tak na tuhle chatu bych si zvyknul.“
Nataša se rozhlédla a svlékla si tričko. „Teda, já jsem z toho vaření zpocená… fuj.“ Shodila i kraťasy a kalhotky a doběhla ke sprše… Nastavila tělo proudu vody. „Jééé, ta je studená! Pavlíčku, skočíš mi do koupelny pro osušku?“
Rozložila si osušku na lehátko, posadila se a vytáhla nohy nahoru. Pavel sledoval, jak jí kapky vody stékají po ramenou, prsou a bříšku, než zmizí v jemném zlatém chmýří. Položila si talíř na kolena a zamíchala lečo lžící. Koutkem oka ji pozoroval, když si odhrnovala pramen vlasů za ucho, aby jí nepadal do jídla.
„Hm… docela se mi to povedlo,“ řekla po prvním soustu a olízla si rty. Teplý vítr nadzvedával osuškou u nohou a z dálky bylo slyšet jen bzukot včel a kapky vody dopadající z hadice na zem.
Na chvíli se na sebe podívali a oba se usmáli – v tu chvíli jim chata, zahrada a studená sprcha připadaly jako malý kousek ráje.
Odložil lžíci, otřel si rty hřbetem ruky a natáhl se k Nataše. Prsty jí přejel po koleni, potom výš, po vnitřní straně stehna.
„Tak co, Jahůdko… nebyl by teď čas na tu slíbenou druhou část programu?“ nadhodil s úsměvem.
„Po obědě,“ přikývla, a koutky úst se jí zvedly.
„Takže,“ odsunul jí talíř na stolek a vzal ji za ruku.
„Hele, to lehátko to nevydrží,“ řekla napůl v žertu, když viděla, jak se k ní naklání. Beze slova popadl její osušku, stáhl ji z lehátka a rozložil na trávu vedle.
„Tady to vydrží,“ řekl a jemně ji stáhl z lehátka dolů. Nataša dopadla na osušku, smála se a zároveň zadržovala dech, když nad ní poklekl. Slunce se opíralo do její kůže, kapky vody z ní stékaly do trávy a ve vzduchu se mísila vůně trávy, vlhké země a jejich těl.
Sklonil se k ní, opřel se o ruce po obou stranách její hlavy a políbil ji na rty. Nataša mu polibek oplatila, nejdřív jemně, potom s větší naléhavostí. Jeho horká kůže se dotýkala její. Dlaní přejel po jejím boku, přes pas k zadečku.
Zrychleně pod ním dýchala, její prsty mu přejely po zátylku a vpletly se do vlasů. Když do ní vstoupil, tiše vydechla a zavřela oči. Přitáhla si ho k sobě, aby cítila jeho váhu i teplo. Všude kolem bylo jen letní ticho, přerušované jejich dechem a občasným šelestem listí. Slunce se opíralo do jejich těl, tráva pod osuškou voněla ještě silněji.
Zvedala se mu naproti, dech se jí změnil v krátké, přerývané vzdechy. Zaryla prsty do jeho ramen, zaklonila hlavu a zasténala. Ještě pár pohybů a následoval ji, opřel čelo o její a nechal tělo ztěžknout.
Chvíli jen leželi, spojení a zadýchaní, s očima zavřenýma. Teprve když jejich dech zpomalil, Pavel se posunul na bok a přitáhl ji k sobě. Na tváři měla spokojený úsměv, vlasy rozcuchané a kůži rozpálenou.
Prstem jí odhrnul pramen vlasů z čela. „Myslím, že můžeme vyhlásit polední klid.“
„Jo?“ usmála se a přitiskla k němu stehno. „A co když si budu chtít dát ještě dezert?“
„Dezert? Po dvou chodech?“ uchechtl se a políbil ji na rameno.
„Třeba si skočím do kuchyně pro něco sladkého,“ protáhla se líně a zívla.
„To jsi měla říct hned… mohli jsme to zakončit jinak,“ mrkl na ni.
„Ty jeden!“ plácla ho do ramene, ale koutky úst jí cukaly. „No… příště to můžeme zkusit. Jsem zvědavá holka.“
Chvíli mlčeli, poslouchali bzukot včel a vzdálené houknutí vlaku z údolí. Pavel sáhl pro láhev s vodou. „Napij se, ať tady neodpadneš. A odpoledne se můžeme projít k přehradě.“
„Mhm… nebo se jen natáhneme a budeme dělat, že tam jdeme,“ zamumlala, přitiskla se mu k hrudi a zavřela oči.
Pozdní odpoledne se pomalu překlápělo do večera a z hor začal stékat chladnější vzduch. Nataša se protáhla na lehátku a otřásla se.
„Jdu se oblíct. Tady bývá v noci chladno i v létě. Zatopíme v kamnech?“
Jen zavrtěl hlavou „Ne, zalezem do peřin a budeme se zahřívat. Kdyby bylo teplo, tak by ses ke mně pořádně netiskla!“
Usmála se. „Dobře, ale musíš mně pořádně zahřát!“ Za chvilku se vrátila už v triku a teplákách. „Ale ohníček bychom si udělat mohli, máme ještě buřty. Vzadu je ohniště.“
„Fajn. Dáma má chuť na buřtíka,“ vstal a natáhnul si kraťasy „Jdu na to. Připravím dřevo.“
„Přinesu špekouny. Budeš je chtít s chlebem, nebo s rohlíkem?“
„Asi s chlebem,“ odpověděl a otevřel dveře dřevníku
Nataša v kuchyni vzala buřty, chleba i pár rohlíků a poskládala je na talíř. Zvenčí se ozvaly rány sekery o špalek.
Sedla si ke stolu, popadla rohlík, ukousla špičku a zadívala se z okna ven na stromy za chatou. Myšlenky jí odpluly někam daleko – až k rozhovoru s tetou, k městu, k lidem, které tam nechala. Dřevo za chatou praskalo a ona skoro nevnímala čas. Teprve když si uvědomila, že už dlouho slyší pravidelné údery, zvedla hlavu. Podívala se na hodiny a nechala zbytek rohlíku na talíři.
Vyšla z chaty. V jedné ruce talíř se špekáčky a sklenicí hořčice, ve druhé talíř s chlebem a rohlíky. Venku zůstala stát.
„Pavle, co blázníš? To je dřeva na půl zimy!“
Narovnal, a podíval se na ni. Z jeho pohledu tušila nějakou rošťárnu. Udělal k ní krok, využil toho, že má plné ruce, a jemně ji otočil zády k sobě. Jeho ruce vklouzly pod její tričko a našly si cestu k ňadrům. Přitiskl se k ní, bradou jí lehce přejel po rameni.
„Štípal jsem dřevo a ty jsi pořád nešla,“ zašeptal jí do ucha. „Tak jsem si řekl, že se tetě odvděčíme aspoň tímhle naštípaným dřevem. A že se trochu zahřeju, než se vrátíš.“
Nataša se zasmála, zaklonila k němu hlavu a nadechla se vůně dřeva a potu, která z něj sálala.
„Tak jo, dřevorubče,“ usmála se, „už toho nech, nebo to vysypu na zem.“
„Nešij sebou tolik,“ zavrčel pobaveně. Jednou rukou ji hladil po boku, jako by ji chtěl uklidnit a nechal dlaň sklouznout pod lem tepláků, níž a níž. Nataša se krátce zasmála, ale smích se jí zlomil v tichý nádech. Přitiskla lokty k tělu, aby udržela talíře, a otočila k němu hlavu.
„Hele, jestli ty buřty skončí v trávě a já budu mít hlad, tak ti ho v noci ukousnu!“ zašeptala s hraným varováním.
Pavel se zasmál, políbil ji do vlasů a trochu povolil stisk. „To musím ty buřty opékat hodně opatrně.“
„Opejkej, já skočím pro deku, ať si máme na co sednout.“
Kolem ohně se vznášela vůně kouře a pečeného masa. Dřevo praskalo, obloha už ztmavla a první hvězdy se objevovaly mezi korunami stromů.
„Tohle mi připadá jak na pionýrským táboře,“ pousmála se a podala Pavlovi poslední kousek chleba.
„Jezdil jsi tam taky?“
„Jo,“ přikývl a hodil do ohně kousek dřeva. „Byl jsem dvakrát, ale potom už jsem nechtěl. Štvala mě ta politická masírka i během prázdnin.“
Leželi na dece, Nataša přitisknutá zády k Pavlovi. Jeho paže ji objímala přes bok, v záři ohně cítila teplo jeho těla i pravidelný dech u krku.
„Já tam jezdila docela ráda,“ řekla zamyšleně. „Taky mi to vadilo, ale paráda byla, že tam o mně nikdo nic nevěděl. Nevěděli, co dělá táta. Bavili se se mnou jen tak. Bylo to… jiný. Často jsem si potom říkala, jaký by to bylo – odjet někam, kde mě nikdo nezná, a žít tam.“
Pavel si chvíli mlčky hrál s pramínkem jejích vlasů. „A ty bys to opravdu chtěla? Odjet někam jinam? a už nikdy nevidět nikoho, koho tady znáš?“ zeptal se tiše.
Nataša se odmlčela, zvedla oči k obloze, jako by odpověď byla mezi hvězdami. „Víš, dřív, ještě před pár dny, jsem si říkala, že by mi asi chyběli naši a teta. Jinak nikdo. Teď,“ pohlédla na něj, „teď si myslím, že bys mi chyběl jenom ty.“
Pavel se na chvíli odmlčel, lehce ji políbil do vlasů. „A kdyby sis mohla vybrat, kde bychom byli oba?“
Pousmála se, přitiskla se k němu ještě víc a na okamžik zavřela oči, jako by si to chtěla představit. „Někde, kde by nikdo neřešil, kdo jsme a odkud jsme. Kde by nám bylo dobře, i kdybychom nic neměli. Moře… hory… ale hlavně klid.“
„Tak to zní, jako že bys brala spíš teplo než sníh,“ usmál se Pavel.
„Jo. Ale jestli chceš, můžeme mít i trochu sněhu. Jen ne devět měsíců v roce.“
Jemně ji objal, cítil její dech na své paži. „No a kterou zemi?“ zeptal se po chvíli.
„Asi někde, kde bychom se domluvili,“ odpověděla zamyšleně. „S ruštinou jedině do Ruska. A tam teda rozhodně nechci.“
„Takže zůstává francouzština,“ podotkl Pavel.
„Jo,“ přikývla s lehkým úsměvem. „Někde, kde jí mluví všichni, ne jenom učitelka.“
„To by šlo,“ pousmál se, ale v hlase mu zaznělo něco vážnějšího. „A hlavně spolu.“
„Hlavně spolu,“ zopakovala tiše a znovu se k němu přitiskla.
Cítil, jak se její dech zpomaluje a těžkne, jak se drobně zachvěje, pokaždé když přivře oči.
„Ty už mi tu usínáš,“ zašeptal jí do vlasů.
„Mmm… možná trochu,“ usmála se, aniž by otevřela oči.
„Pojď,“ řekl tiše a vysoukal se zpod ní. Vstal, natáhl k ní ruce. „Dneska se o nic nestarej.“
Zvedl ji do náruče.
„Kam mě neseš?“ usmála se ospale.
„Do koupelny. Ať jdeš spát čistá.“
Postavil ji na dlaždice, nechal chvíli odtéct vodu, než byla teplá, a pomalu jí stáhl tepláky i tričko. Nebránila se, jen tiše sledovala, co dělá. Pod proudem vody ji hladil a zároveň smýval z kůže kouř z ohně, prach a zbytky dne. Když zavřela oči, vzal ručník a pomalu ji osušil – od ramen, přes záda, až po chodidla.
„Hotovo,“ zašeptal. Zabalil ji do suchého ručníku, zvedl znovu do náruče a odnesl po schodech nahoru.
Uložil ji do postele, přikryl a upravil polštář.
„Jdu se umýt, hned přijdu,“ řekl tiše.
Po chvíli se vrátil z koupelny a zhasl světlo. Vklouzl potichu pod peřinu, aby ji neprobudil. Nataša se ve spánku pohnula, otočila k němu a přitiskla se celým tělem. Jednu nohu si přehodila přes jeho bok, Její dlaň mu spočinula na hrudi. Pavel ji jemně objal a cítil, jak se její dech zase vrací do pomalého, pravidelného rytmu.
