Článek
Kapitola X.
14. července 1979
Ráno pronikalo do chaty slunce skrz záclonu a v kuchyni už bylo slyšet slabé bublání vody na kamnech. Pavel se probouzel pomalu, protáhl se a slyšel, jak Nataša přichází po schodech.
„Pavle…“ zašeptala.
„Hm?“
„Něco tam mám!“
„Kde? Co?“ zamumlal.
„No… dole… vzadu…“
„Dole?“ zopakoval s hraným klidem. „Jako hodně dole?“
„Hodně.“
Pavel se posadil, a když trochu roztáhla půlky, uviděl, co myslela. Klíště se drželo na kůži kousek od ‚místa, kam slunce nesvítí.‘
„No, máš tam klíště,“ uchechtl se. „A dokázalo si vybrat krásné místečko.“
„Nesměj se, já na to fakt nevidím!“ napomenula ho, ale koutky úst jí cukaly.
„Počkej, musím se na něj dostat.“ Stočil peřiny do válce „Polož se na to, skočím dolu, viděl jsem tam pinzetu a dezinfekci.“
Když se vrátil, ležela přes peřinu, zadeček vystrčený nahoru. Klekl si za ni, prsty jí jemně roztáhl půlky.
„No jo, už je pěkně nacucané,“ poznamenal věcně, ale v očích mu pobaveně zajiskřilo.
„Tak ho vytáhni a nekomentuj to!“ odsekla, ale už se smála.
„Hlavně sebou nešij, ať tě nepíchnu pinzetou. Je to těsně vedle.“
„Hotovo. Čistý zadeček, bez přídavného inventáře.“
„Díky… ale kdyby ses díval míň nadšeně, bylo by to lepší,“ zamumlala a schoulila se pod deku.
„Operaci máme za sebou, co podnikneme dál?“
„Dole je snídaně. A udělalo se hezky, půjdeme k vodě?“ navrhla Nataša.
„Jsem pro,“ přikývl Pavel a protáhl se. „Nasnídáme se, a já rychle skočím do krámku u kostela, ještě by měli mít otevřeno. Vezmu jen chleba, ten už dochází. A potom vyrazíme k vodě. Cestou se můžeme kouknout po houbách.
Nataša se po dni u vody prohlížela v zrcadle. „Nemám připálený záda? Odpoledne už jsem se nemazala.
„Myslím, že dobrý,“ uklidnil ji. „A pojď jídlo je hotový.“
„Hmm, voní to parádně. Fakt mňamka.“
„A chutnalo ještě líp,“ prohlásila, když dojedla. „Jdu se osprchovat, ať nemám zase v posteli půlku lesa.“
Pavel uklidil nádobí a šel se taky opláchnout. Když vyšel po schodech nahoru, zastavil se na prahu.
Nataša už byla v pokoji – ve stejné pozici jako ráno.
„Nechceš mě ještě zkontrolovat?“ hodila po něm významný pohled přes rameno. „Jestli nemám další klíště…“
Usmál se. Položil jí ruce kolem pasu, pohladil ji po zádech a bocích. Jeho doteky sklouzly i tam, kde ráno opravdu hledal.
Nataša se zachvěla a tiše vydechla.
„Je to zvláštní,“ zašeptala. „Cítit to takhle… a hodně příjemný. Zkus ještě…“
„Jau!“ vyhrkla náhle a stáhla se. „To… to už dřelo a bolelo.“
„Promiň,“ zarazil se hned, v očích starost. „Přehnal jsem to?“
Zavrtěla hlavou a nejistě se usmála. „Ne. Jen… asi to chce čas. Na začátku to bylo krásný. Pak už ne. Jakoby… ještě ne.“
Narovnala se a otočila k němu. „Nezlobíš se?“
„Proč bych se měl zlobit,“ řekl tiše a přitáhl si ji k sobě. „Pojď ke mně, Jahůdko.“
Sen
Pavel stojí v kasárenské jídelně. Všude rachot talířů, dusivý pach guláše, dusot bot. Ale něco je špatně. Každý, koho potká, mu říká totéž.
„Zapomeň na ni.“
Rotný Plevka kolem něj prochází a houkne: „Ta není pro tebe.“
Kolega z vedlejší postele se směje: „Taková holka tě nechá. Najde si někoho lepšího.“
Dokonce i nadporučík Novák se na něj přísně podívá: „Svobodo, myslete na budoucnost. Ona v ní není.“
Pavel křičí, že na ni nikdy nezapomene, ale nikdo neposlouchá. Jídelna se pomalu vyprazdňuje, hlasy utichají. Zůstane stát sám. Na stole před ním leží dopisní papír a tužka. Zkouší Nataše napsat dopis. Ale sotva napíše slovo, je papír opět čistý.
„Trhl sebou a posadil se, zpocený, s bušícím srdcem.“. Vedle něj se Nataša pohnula a zvedla hlavu.
„Pavle? Co se stalo?“
„Měl jsem sen,“ vydechl. „Byl jsem zpátky v kasárnách. A všichni mi říkali, že na tebe musím zapomenout. Že nejsi pro mě. A já ti nemohl ani napsat dopis… byl prázdný.“
Nataša ho pohladila po tváři. „A poslechl bys je?“
„Nikdy,“ řekl pevně. „Jen… mám strach, že mě k tomu stejně donutí. Tvůj táta, lidi kolem… režim.“
Nataša se k němu přitiskla. „Máš pravdu. Oni to neříkají jen ve snech. Taky to slyším. Táta mi to jednou určitě řekne do očí. On mně má rád. To jo. Ale musí být po jeho.“
Chvíli bylo ticho. Pak Pavel tiše: „Tak máme dvě cesty. Buď zůstaneme a budeme dělat, co chce. Budeme se mít dobře – ale ve zlaté kleci. Nebo… utéct.“
„Ano. Ale jedno vím už teď – chci být s tebou. Ať to dopadne jakkoli.“ zašeptala a zívla. „Pojď se vyspinkat, promyslíme to zítra“
Usnuli znovu, schoulení k sobě, s vědomím, že čas se krátí a rozhodnutí je čeká dřív, než by chtěli.
Klíště
