Konečná stanice Marseille - Tatrovice

Kapitola V.

„Vypadáš, jako bys jel Závod Míru,“ zhodnotila Nataša s úsměvem, když krátce po deváté uviděla u stánku Pavla v kraťasech a s ručníkem přivázaným na nosiči.

„Jasně, říkej mi Bartoníčku! Jedeš první?“

„Jo a ty mi budeš furt koukat na zadek.“

Vyjeli. Nejprve po hlavní přes Rybáře a Starou Roli, a dál směrem na Novou Roli. Slunce pálilo, silnice se mírně vlnila, provoz byl malý. Stoupání do Tatrovic bylo delší, než čekali. Když vjeli do první ulice mezi domky, oba už měli zpocená záda.

Nataša se zastavila u branky. „Tady to je.“

Z chaty byla vidět jen střecha z červeného eternitu, zbytek byl schovaný za živým plotem z hlohů.

„Teta říká, že ten hloh je lepší než pletivo, že ho nikdo nepřeleze. Ale spíš ho má, protože se nemusí natírat!“ zasmála se.

„Protože, kdo by přelézal plot…,“ zvedla jednoduchou západku, která držela branku zavřenou, „…když může jít brankou. Hlavně skrz něj není vidět. Teta říká, že z Varů, z práce, má lidí plný zuby. Tak od nich chce mít klid aspoň tady.“

„A nebude naštvaná, že jsme přijeli?“

„Ale né, ona to myslí na cizí a já pro ni cizí nejsem.“

„Ahoj teto! Jsi tady?“ Nikdo neodpověděl, jen z nedovřených dvířek půdy vykoukla kočičí hlava. „Micí, pojď dolů… čičí.“

Kočka nedůvěřivě koukla na Pavla a zmizela na půdě.

„To má teta radost, Míca má určitě zase na půdě schovaný koťata…“

Vzala za kliku. „Zamčeno. Teta je sestřičkou v nemocnici, tak má asi službu. No nic, aspoň si tady necháme kola. Tady do dřevníku.“

„Pavlíčku, Máš ještě vodu?“

„Moc už ne, v tomhle vedru je žízeň.“

„Tak mi pojď zapumpovat, tahle voda je lepší než ta chlorovaná ve Varech.“

„Vodu máme, tak pojď,“ pošťouchla ho. „Ještě to je kousek cesty, už se těším do vody.“

Cesta z betonových panelů je dovedla nahoru na hráz a dál už pokračovali po sotva znatelné cestičce mezi krajem smrkového lesa a břehem jezera, místy porostlým skupinkami břízek.

Najednou položila tašku, dřepla si do trávy a natáhla ruku mezi stébla.

„Hele, jahůdky…“ Tričko se jí při tom vyhrnulo a odhalilo záda, opálená do zlatova. Za chvilku jich měla nasbíranou plnou dlaň. Nasypala si je do pusy, vyskočila na pařez.

„Ojď em ke mně!“ zahuhlala s plnou pusou, „A olož en blbej bágl.“

Přitáhla si Pavla k sobě, chytla ho rukama kolem krku a přisála se rty na jeho ústa. Cítil, jak mu jazykem podává v puse jednu jahůdku po druhé. Přitáhla se ještě pevněji a nohama se ho chytila kolem pasu.

Po chvilce odtrhla ústa a zašeptala mu do ucha: „Tahle je poslední a největší, tu si dáme napůl.“ Rty měla mírně pootevřené, jahodu držela mezi zuby a čekala, až si vezme svou půlku. Pavel uchopil jahodu a opatrně ji rozkousnul. Sladká šťáva jim zvlhčila rty. Otočil se a sedl si na pařez. Nataša mu seděla na klíně, nohy stále spojené za jeho zády. Ústa přisátá na jeho, přes tenké tričko cítil její jahůdky - ztvrdlé a pevné.“

Najednou seskočila. Popadla do ruky tašku a druhou ho táhla.

„Tak jdeme! Potřebujeme zchladit! Všichni!“ zasmála se a v očích jí pobaveně zajiskřilo.

Došli do zátoky, slunce už pálilo do zad a stíny pod stromy byly krátké. Tráva byla měkká, hřejivá. Kameny u břehu hladké a suché. Sem tam šiška, pírko, vlnka.

„Tady,“ řekla jen a vyndala z tašky deku. Rozprostřela ji na trávu, kousek od vody.

Pavel se posadil. Protáhl záda. Díval se přes vodu.

„Víš, že tohle je nejlepší nápad, co kdo vymyslel od vynálezu zmrzliny? Nikde nikdo, jsme tu jak Robinzoni,“ řekl nakonec.

Usmála se. „Já vím, a právě proto jsme jeli sem.“ Stáhla si z nohou tenisky. „Tak dělej, svlíkej se, jdeme se vykoupat!“

Pavel se zvedl s plavkami v ruce. „Já jsem nejel v plavkách, musím se převlíct,“ stáhnul kraťasy i s trenkama.

Uslyšel zašplouchání vody a zvedl oči. Stála už po kolena ve vodě. Na hladině se zrcadlila její opálená stehna. Na pevném zadečku a na zádech měla světlejší proužky od plavek. Rozpuštěné vlasy jí zakrývaly ramena.

Otočila a zasmála se: „Pojď už pojď do vody, je akorát! Na tebe možná málo studená! A s ním počkej na později!“

Podíval se dolů a pochopil, že není zdaleka tak nenápadný, jak si myslel.

„Sakra,“ procedil mezi zuby. „Tohle mi děláš schválně, co?“

„To mluvíš se mnou, nebo s ním? “ zasmála se Nataša a postříkala ho vodou. Pár kapek ho zasáhlo na hrudi. Voda byla příjemně studená.

Rozběhl se za ní.

„Chceš válku?“ vydechl a postříkal ji. Kapky jí dopadaly na ramena, stékaly po krku, mizely v průrvě mezi ňadry. Viděl, jak se jí z chladivého dotyku vody zatajil dech a ztvrdly bradavky.

„Já ti ukážu, kdo tady potřebuje studenou!“ chytil ji za pas. Klouzala mu jako ryba, ale tentokrát ji držel pevně. Cítil, jak se mu pod prsty třese její bříško smíchem. Voda šplouchala, smích zněl do korun stromů, od břízek chvatně odplouvala vyrušená kachní rodinka.

Vydovádění a udýchaní se vrátili na deku. Pavel se opřel o lokty, Nataša si sedla se zkříženýma nohama proti němu a poklepávala hlavou.

„Mám vodu v uchu,“ znovu se zvedla a snažila se ji poskakováním vyklepat. Její drobná ňadra se pohupovala, kapky vody z vlasů stříkaly na všechny strany. Sluneční světlo hrálo na jejím mokrém těle. Pozoroval ji s úsměvem, ale zároveň cítil, jak mu v žilách stoupá teplo.

„Už dobrý,“ prohlásila a natáhla se na deku na břicho.

„Líbí se ti tady?“

„Moc! Netušil jsem, že tak blízko Varů může být takový klid. Ty se sem chodíš koupat často? Takhle?“

„Byla jsem tady párkrát. O prázdninách na základce. Když mě máma nechala u tety. Tohle místo mi ukázala kamarádka z Tatrovic. Teta se pokaždé zlobila, že chodíme k vodě samy – bála se, že se utopíme. A ne…,“ zasmála se „…takhle jsem se rozhodně nekoupala. Vždycky slušně v plavkách.“

Chvíli mlčeli, Nataša se otočila na bok, hlavu podepřenou, prsty přejížděla po jeho hrudi.

„Víš, jak jsem ti říkala, že jezdíme do Jugoslávie? Tam je úplně normální, že ženský chodí na pláži nahoře bez. A jsou i pláže, kde se koupou všichni úplně nazí. Prý se tam nahatej koupal i anglickej král.“

Pavel zvedl obočí.

„No fakt! Nikomu to tam nepřijde divný. A mně už taky ne. Tátovi jo – ten si myslí, že jsou to kapitalistický úchylové.“

Zasmála se, „A tak jsem si řekla, že to musím zkusit.“

Chvíli leželi mlčky, těla nahřátá sluncem a vodou.

„Pavlíčku… v tašce mám olej na opalování. Namazal bys mě?“

Ležela na břiše, bradu podepřenou o ruce. „Nechci se spálit. Záda, nohy… a zadeček taky. Těžko bych doma vysvětlovala, proč nemůžu sedět.“

Natahoval se po tašce, zašátral uvnitř a nahmatal lahvičku s olejem. Tvář měl tak blízko, že cítil teplo její kůže na zadečku. Neodolal a jemně ji kousl.

„Jau!“ Vykřikla. „Říkala jsem namazat, ne pokousat, ty divochu!“

Kapky oleje se roztékaly po jejích lýtkách, po stehnech, na zadečku, na zádech. Klekl si nad ni a pečlivě kapky roztíral, s každým dotykem vnímal, jak se napíná. Sklonil se, aby dosáhl i na ramena. Cítil, jak se dotýká úžlabiny jejího zadečku.

„Počkej,“ zašeptala, „otočím se.“

Udělala to pomalu. Vlasy se jí rozprostřely po dece, oči přivřené. Chtěl ji cítit. Celou. Sklonil se k jejím ňadrům, přejel jazykem přes bradavku, která se mu vzápětí vzepjala do úst.

Zasténala. Hrudník se jí zvedal a klesal jako ve vlnách. Prsty si sjela na břicho a níž. Přesunul se vedle ní a začal líbat její krk, tváře, ouško.

„Néé… ouško ne! To šimrá…“

„Právě proto,“ zašeptal.

Polibky klouzal zpátky dolů, mezi ňadra, přes břicho, až k jejímu klínu. Když jí dlaněmi nadzvedl stehna a jemně je od sebe oddálil, nehlesla. Jen se mu poddala, rozevřená, teplá.

Ucítil její vůni. Vychutnával její dívčí chuť. Slyšel, jak sténá tiše a naléhavě. Stáhla ho k sobě, chytila ho pevně.

„Pojď – do mně… Prosím. Teď!“

Zarazil se. „Ale já nemám…“ Pohladila ho po tváři a zašeptala: „Vím. Teď by to mělo být bezpečný. Chci tě.“

Chvíli se ještě díval do jejích očí. Vklouzl dovnitř. Pomalu. Něžně. Všechno kolem přestalo existovat. Byla jen ona. A on.

Probudil ho mravenec na obličeji. Smetl ho. Podíval se na Natašu, ležela schoulená, zadečkem k němu. Kousek od zadečku byla na žluté dece malá skvrna od krve.

Zalil ho pocit něhy. Ve spánku mu připadala velmi křehká a zranitelná. Natáhnul se pro hodinky. Za chvilku budou čtyři. Čeká je ještě cesta pěšky k chatě a potom na kolech domů. Přisunul se těsně k ní, a olízl jí ucho.

„Néé ouško né…“ zaprotestovala ospale a protáhla se, ruce nad hlavou.

Vzrušený se k ní přitisknul a položil jí ruku kolem hrudníku.

„Pavlíčku, dneska už ne. Víš, trošku mně to ještě bolí…“

„Neboj, já se chtěl jenom přitulit“ hladil jí po boku.

„Tak to můžeš, to se mi moc líbí.“

„Nataško, budeme muset vstávat, čeká nás cesta domů.“

„Pavlíčku, neříkej mi Nataško: to je, jak když oslovuješ kabelku.“

„No dobře. Tak třeba…,“ v hlavě se mu najednou přehrála cesta sem, „co třeba Jahůdko?“

„Tak jo, to můžeš. A já na tebe budu slaďoučká a budu se červenat!“

„Pojď, budeme muset vyrazit.“

Cesta zpátky k chatě vedla stejnou lesní pěšinou, ale tentokrát šli pomaleji. Nataša se občas zastavila, utrhla trávu, nebo se jen tak zadívala do korun stromů. Šel vedle ní, mlčky, ale spokojeně. U chaty bylo ticho. Kočka už nebyla vidět.

„Tak jo, připravená na cestu?“

„Jestli mi po cestě koupíš zmrzlinu, tak jo.“

Vyjeli. Nejprve z kopce, lesní cestou, potom po panelech k silnici. Vítr jim čechral vlasy, slunce hřálo do zad Za hodinu už projížděli kolem Slávie.

U stánku, kde se ráno potkali, zastavili. Nataša sesedla, opřela kolo o zábradlí a protáhla se.

„Tak jsme to zvládli. A ještě mám čas se převlíct a tvářit se kulturně.“

„A já si půjdu lehnout a budu dělat, že jsem včera nespal jen tři hodiny.“

„Co zítra? V kolik? A kam?“

„Asi budu muset ráno nakoupit. Máma už dneska ráno nadávala, že ve špajzu straší. A já zase byla celý den pryč, tak ať má radost. Ale než jsem vzala kolo, uklidila jsem, to na ni zafunguje vždycky.“

„Co ve dvanáct? Nebo později?“

„Ve dvanáct! Zase tady.“

Přitiskla se k němu, políbila ho. Dlouze a vášnivě. „To, aby se vám oběma hezky spalo,“ zasmála se.

„Díky za dnešek, Jahůdko.“

„Já děkuju,“ zasmála se, vzala kolo a vedla ho nahoru ulicí. Ohlédla se. Pavel nasedl a jel domů.

Kolo odvedla do sklepa a vyběhla po schodech. Rozrazila dveře.

„Ahoj mami, jak jsi se měla?“ znělo to až moc radostně.

„Natuš, můžeš na chviličku?“ ozval se z obýváku příjemný, ale podezíravý ženský hlas.

Sakra, to zní nebezpečně… „Hned tam budu, jen si umeju ruce!“

„Tak jsem tady, co potřebuješ mami?“

„Natuško, děkuji, že jsi tady uklidila a umyla nádobí. No nekruť očima! Jindy tě k tomu musím nutit a teď to uděláš sama od sebe. Děkuju.“

„Asi už nejsem dítě!“ odsekla Nataša.

„To máš asi pravdu, už jsi téměř dospělá. Ale já o tebe mám stejně strach. A táta taky. Ten ho má asi ještě větší.“

„Co je zas?“

„Pojď si sem ke mně sednout,“ chytila ji za ruku a stáhla na gauč.

„Od včerejška jsi jako vyměněná, v sobotu jsem tě musela na Pošťák vyhnat skoro násilím. Vrátila jsi se kdy? Já už jsem dávno spala. Jindy jsi byla zpátky za dvě hodiny. Ráno jsi byla vzhůru dřív než já a už jsi se zase chystala ven. Natuš, nechytla jsi se nějaký party? Nějakejch těch vlasatců?“

Nataša se musela usmát. „Ne mami, žádnej vlasatec! Potkala jsem ve městě na festivalu jednu kamarádku. “

Maminka se na ní podívala právě tak, jak se mámy dívají, naklonila se k ní. „A ta kamarádka, ta ti udělala na krku tohle?“

Polilo ji horko.

„No tak mám kluka! No a co? Až do soboty jsem nedostala ani blbou pusu. Víš, jaký to bylo? Ve škole se se mnou nikdo nebaví. Estébákova dcera. Fuj!“ rozbrečela se.

„Natuško, pojď ke mně,“ přitáhla si ji maminka a hladila ji po vlasech.

„A ke všemu tohle blbý ruský jméno! Víš, jak já ho nenáviděla?“

„Ale prosím tě. Je to krásné jméno. Víš, ono nezáleží ani tak na jménu, jako na tom, kdo tě s ním oslovuje.“

Nataša se odtáhla a nedůvěřivě se na matku podívala. Potom se usmála, „A víš že máš asi pravdu?“ a rozesmála se.

„No a co ten tvůj kluk, povíš mi o něm něco? Nechceš ho sem pozvat? Když tady není táta?“

„Cože? To, to ne! Aspoň zatím ne!“

„On neví, kdo jsi, že náš táta je…?“

„Že náš táta je estébák? To víš že to ví! Ale musíme to nějak, nějak strávit. On, já… a navíc, kdyby přišel sem, dokážeš si představit tu bábu odnaproti? Tu by mohl vzít táta k StB, od minuty. Nenávidí nás úplně stejně jako ostatní, ale tohle by tátovi hlásila ještě ten večer.“

„Tak dobře Natuš, ale dávej na sebe pozor. Víš, že máš před sebou čtvrťák, maturitu a chceš jít na vysokou. Abyste neudělali nějakou hloupost.“

„Jasně mami, nejdřív škola, děti až potom!“

„A mami můžu se zeptat ještě na něco?“

„Ano, potřebuješ s něčím poradit?“

„Poradit ani ne, ale proč je vůbec táta takovej? Proč dělá tohle?“

„Holčičko, to je problém, to ani já pořádně nevím. Nechtěl o tom nikdy mluvit. Snad, údajně nějaké neštěstí u nich doma. Já po tom nikdy nepátrala. Možná, možná teta Božka, by něco mohla vědět.“

Nataša chvíli mlčela, v očích jí něco zasvítilo: „Díky, mami.“