Článek
Kapitola IV.
8.července 1979
Pavel ležel na posteli v dětském pokoji, nohy mu vyčuhovaly zpod peřiny. Strop už dávno přestal být zajímavý, ale stejně na něj zíral.
Moc se nevyspal, ve snech byl zase s Natašou a hormony ho budily ze spaní.
V hlavě mu to jelo jak včera večer.
Začátek – ten byl jasný. Ale co to všechno potom? Ten klid venku. Její hlas. Její ruce. První polibek, který nebyl jen odveta, ale něco víc. A ten druhý… a to, co bylo mezi tím.
Zavřel oči. Vybavil si, jak se k němu přitiskla, jak ucítil její kůži pod tričkem. Teplou, měkkou… ne, nesnil. Stalo se to. A nebylo to přehnané, a tohle už nebylo plánované. Jen to přišlo. Přirozeně. Jako kdyby si oba řekli, že chtějí vzít, co je jim dáno – protože za chvíli to zmizí.
Musí vstát a dát si hodně studenou sprchu.
Usmál se, sotva znatelně. Ale za okamžik se zamračil. Dva týdny. A potom… zpátky. A co ona? Co si myslí? Co bude chtít?
Zvedl se, protáhl. Musí žít teď. Ať si to užije. Ať si to užijí oba. Dokud to jde.
Studená sprcha ho na chvíli probudila ze snění. Rychle se oblékl.
Z kuchyně se ozývalo cinkání nádobí a voněl připravovaný nedělní oběd. Konečně bude zase snídat jako člověk.
„Ahoj mami, kde je táta?“
„Ale, zase v práci, mají tam nějaký problém. Říkám mu: co seš? Údržbář! Tak si udělej svoje a problémy ať si řeší někdo jinej! Ale ne, jak kdybych házela hrách na stěnu! Že prej: dokud tam dělá, tak je to i jeho fabrika…“
„No ty mu něco vyčítej! Já si pamatuju, jak to bylo: tahle je nemocná, ta má nemocný dítě… a bylas v práci místo nich“
„No to se dalo čekat, že budeš držet při tátovi, holt chlapi,“ zasmála se mamka. „Jste tady na mně dva! Co si dáš na snídani?“
„Já nevim, něco.“
„Tak to jsi mi opravdu poradil! Míchaný vajíčka, budeš?“
„To víš že jo!“ vstal a dal jí pusu. „Děkuju mami.“
„To jste to včera s Tondou pořádně protáhli. V kolik jsi vlastně přišel?“
„Hmm, no… Nějak po druhý…“
„To s tou Petrou je mi líto. A co, v Opavě jsi si žádnou nenašel?“
„Ne! V OPAVĚ jsem si opravdu žádnou nenašel! Tady je to horší než u výslechu!“
„No tak se hned nečerti! Tady máš vajíčka. Dáš si čaj, nebo kafe?“
„Jéé pořádnej čaj, ne to vyvařený listí jako v kasárnách. Ty mami, co si myslíš o Kučerovi?“
„Proč se na něj ptáš? Je to stejnej hajzl, jako než jsi šel na vojnu… Proč tě zajímá i u snídaně?“
„Ale nic, nic… Jenom Tonda se o něm včera zmiňoval…“
„Vždyť to víš sám… Do srpna byl docela normální… i ta jeho…,“ otočila se na Pavla, „Dokonce jsme spolu vozily kočáry. Tedy vozila ona tu jejich holku, ty už jsi chodil… a potom se z nich staly takový skety!“
„Haló Pavle, prober se… Ty vajíčka už budou úplně studený“
Podíval se na hodiny. Půl desátý… Rychle do sebe naházel zbytek vajíček…
„Mami, díky za snídani, já budu muset letět!“
„Co blbneš, vždyť máš dovolenou! Máš peníze? Asi ne, co?“ otevřela skříňku s nádobím a ze zadního hrnku vytáhla zelenou bankovku, „bude ti to stačit?“
„To víš že jo, děkuju! Jdu nasát festivalovou atmosféru. Třeba potkám Nastassju Kinski a pozvu ji na oběd. Co vaříš dobrýho?“ zasmál se.
„Kecale.“
Pět minut před desátou už čekal před hřbitovem.
Nataša se přihnala dvacet minut po něm.
„Promiň, promiň, promiň…“ vyrazila ze sebe zadýchaně a políbila ho, „Máma byla strašně zvědavá, kam jdu… a co ty?“
„No já jsem mámě řekl, že mám u hřbitova schůzku s Natašou…“
Zarazila se. „Počkej, tys mámě fakt řekl, že spolu chodíme? Co ona na to?“
Pavel se zasmál. „Ne klid, to ještě ne. Jenom, že se setkám s Nastasjou Kinski a přivedu ji na oběd. A máma mi řekla, že jsem kecal.“
Nataša se rozesmála. „Chudák tvoje maminka.“
„Pojď“ řekl a chytil ji za ruku.
Chvilku šli mlčky.
„No ale vlastně jsme o tobě s mamkou mluvili.“
„Tak moment!“ zastavila se Nataša a otočila se k němu. „Mluvili jste o mně nebo ne?“
„Jo, mluvili. Trošku. Mamka mi vyprávěla, že jsme všichni čtyři, tedy jako naše mámy, ty a já chodili tady do lesa na procházky. Vlastně, ty jsi jezdila.“
Usmála se. „No počkej, počkej a jak jste se k tomuhle hovoru dostali?“
„Popravdě, chtěl jsem vědět, co si mamka myslí o tvým tátovi. Jestli se to třeba aspoň trochu nezměnilo…“
„A co?“
„Nic. Připadám si jako kdybych byl Montek a ty Kapuletová…“
„Tak to teď pusť z hlavy ty můj Romeo.“ Políbila ho.
Vešli do lesa. Cestička, po které kdysi stoupal i Goethe, Petr Veliký, nebo Marie Terezie je dovedla k vyhlídce na centrum Karlových Varů. Uprostřed plošiny bylo dětské pískoviště.
„Natašo, dokážeš si představit, že jsme si tady asi spolu hráli? A do včerejška jsme o tom ani nevěděli?“
Přitiskla se k němu a obličej zabořila do jeho trika. Chvíli jenom tiše stáli.
„Pojď.“ Řekla tiše.
Drželi se za ruce a šli zadumaně ke Třem křížům.
„No a představ si,“ spustila najednou Nataša, „že já tam třeba mohla být s nahým zadkem a pipinou!“
Oba vyprskli smíchy.
Na Třech křížích bylo prázdno. Díky festivalu nebylo v lese živáčka a ani dole v ulicích nebylo přelidněno. Návštěvníci asi ještě vyspávali zážitky z předešlé noci. Stoupl si za ni, ona se o něj opřela, vzala jeho ruce a zkřížila si je na prsou.
„Tady ten výhled se mi vždycky moc líbil. Kdybych odešla, tak tohle by mi chybělo.“
Otočila se, podívala se na něj smutně, zavřela oči a našpulila rty. Líbali se dlouho, jako kdyby chtěli jeden druhého přesvědčit, že ani jeden nechce, aby to byl jen letní románek.
„Pojď, tady to vezmeme lesem.“
Cestička se zanořila mezi stromy jako tenká nit. Šli mlčky, jen občas zapraskala větvička nebo zašustilo listí pod podrážkami. Slunce prosvítalo skrz koruny a kreslilo na zem zlaté skvrny, které se hýbaly s větrem. Pavel šel vedle Nataši, občas na ni pohlédl – jak se jí vlasy houpou v rytmu kroků, jak se usmívá, když zahlédne veverku nebo ptáka v letu. Les byl tichý, ale ne mrtvý. Dýchal. A oni s ním.
Nejdřív sešli do úbočí, ale za chvíli se cesta začala kroutit a stoupat. Stoupání nebylo prudké, ale znát bylo. Kořeny se kroutily přes cestu jako prsty, občas museli přejít přes kámen nebo se vyhnout větvi. Když se les začal rozestupovat a mezi stromy se objevily první náznaky výhledu, Pavel zpomalil. Nataša se zastavila o pár kroků dál, otočila se k němu a usmála se.
„Jsme tu.“
„Chceš jít nahoru, na rozhlednu?“
„Asi jo. Už jsem tady dlouho nebyla.“
Stoupali po točitých schodech. Pavel nechal jít Natašu před sebou. Zdůvodňoval si to péčí – aby náhodou nespadla. Ale ve skutečnosti se mu moc líbil pohled na její štíhlé nohy. A ta sukně… byla dlouhá tak akorát.
„A jsme nahoře.“
Otevřel se před nimi výhled na Krušné hory a Doupov.
„Je tady hezky, viď?“
„Jo, jo… hezky. Hele, támhle je Doupov. Tam jsme byli loni na podzim.“
„Co tam je?“ zeptala se.
„Vojenský prostor. Cvičiště… Hráli jsme si tam tři týdny na vojáky,“ vysvětloval. A v duchu dodal: jednoho kluka tam přejeli tankem.
„Mám hlad,“ postěžovala si. „Nepůjdeme už?“
Seběhnout schodiště bylo rychlejší než cesta nahoru.
„Jejda, pojď kolem, z druhý strany! Teď vlezly do kavárny největší drbny z ulice“
Za rozhlednou to vonělo kouřem a opečeným masem. Na štěrku stál gril a na roštu se škvařily špekáčky a klobásy.
„Dáme si něco tady,“ navrhl Pavel.
Nataša přikývla. „Jeden špekáček. A hořčici. Hodně.“
„A jednu klobásu,“ přidal se Pavel.
Vzali si papírové tácky, sedli si na lavičku pod strom. Jedli mlčky.
Nataša se podívala na hodinky a zaklela: „Sakra… je skoro jedna. A já musím být do čtyř doma.“
Podíval se na ni. „Něco se děje?“
„Máma koupila lístky na festival. Na nějakej nizozemskej film. Doufám, že to nebude velké umění nebo jí tam usnu.“
Pavel se zvedl, natáhl se pro její ruku a pomohl jí vstát.
„Tak pojď, ať to stihneš. Nechci, aby tě doma sežrali zaživa.“
Vyrazili zpátky lesní cestou. Slunce už stálo vysoko a mezi stromy se dělalo dusno. Stáhla si vlasy do culíku a občas si otřela čelo.
„Co podnikneme zítra?“ zeptala se, když vycházeli z lesa. „Má být pořádný vedro. K vodě?“
„A znám príma místo,“ usmála se. „Tatrovice. Kousek od Sokolova. Teta tam má chatu, dřív jsem u nich byla párkrát o prázdninách.“
„To zní dobře.“
„Můžeme na kole. Je to dál, ale krásná cesta.“
„Fajn. V kolik?“
„V devět.“
„U stánku,“ přikývl Pavel.
Chvíli stáli mlčky. Podívala se mu do očí a opřela se čelem o jeho hruď.„Děkuju za dnešek. Bylo to… krásný.“
„To ještě není všechno,“ zašeptal. „Zítra bude pokračování.“
Zvedla hlavu, podívala se mu do očí.
„Tak mě polib, ať mám na co myslet, až budu sedět v kině vedle mámy.“
Políbil ji. Jemně, ale dlouze.
Pustila ho a rozběhla se přes ulici. Ještě jednou se ohlédla a zamávala.
