Konečná stanice Marseille - Seznámení

Kapitola III.

Před půlhodinou skončil letní liják. Pavel vyšel z paneláku a přeběhl ulici k budce. V kapse tři koruny. Sluchátko v ruce, pohled na zaprášený ciferník.

Vytáčel číslo zpaměti.

„Haló?“

„Čau Tondo, tady Pavel.“

„Ty vole! Pavle? Jsi to ty? Odkud voláš? Dyť jsi přece na vojně!“

„Jo, ale mám dovolenou. Volám z budky od nás. Zajdem někam?“

„No jasně! Ale počkej – ty seš fakt doma?“

„Fakt. Dneska jsem dorazil. Potřebuju vypnout. Hospoda nebo něco jinýho, co navrhneš?“

„Hele… takže Petra ti fakt dala kopačky?“

„Jo.“

„Hm. No, teď chodí s Kropáčkem.“

„Mně je to putna.“

„Tak to máš důvod se trochu odreagovat. Poslouchej – co dneska na Pošťáku?“

„Diskotéka?“

„Jo. Klasika – zapaříme jako za časů gymplu: ‚Jedenáctka Karel, ten je můj, desítka to je hnůj!‘“

Pavel se zasmál.

„A holky tam budou, bez obav!“

„Dobrý. V kolik?“

„Devátá. Před vchodem. A vem si něco normálního, ne že dorazíš v zeleným. Nejsme v Buzuluku.“

„Jasně. Tondo… díky.“

„To máš na oplátku, žes mě kdysi nenechal propadnout z matiky. Dneska ti to splatím – najdem ti novou holku.“

Zavěsil.

Tonda už postával u zábradlí před vchodem a žmoulal sirku mezi prsty. Když zahlédl Pavla, zazubil se.

„No nazdar. Tak tys fakt dorazil v plný polní.“

„Neriskuju. Dovolená není amnestie.“

„Ale jo, budeš mít výhodu. Jestli potom skončíte vleže na trávě a ty budeš nahoře, tak vás nebude vidět.“

„Debile…!“

Tonda otevřel dveře a kývl hlavou dovnitř.

Sál duněl. Z reproduktorů se valil Dynamit od Olympicu. Vzduch byl o poznání teplejší než venku. Pošťák dýchal tělem lidí a potem.

Tonda zamířil k volnému stolu, Pavel za ním. Posadili se, rozhlédli se.

„Tak co, objednáme něco? Dneska platíš ty – máš přece žold…“ ušklíbl se Tonda.

„Jasně, z mýho žoldu bysme si koupili tak lahev Mattonky. Hezky každej za svý!“

Pavel se zaklonil na židli, protáhl si ramena a přejel pohledem sál.

A vtom ji uviděl.

Seděla sama, u stolku pod jedním z bočních oken. Blond vlasy sepnuté do volného culíku, bílé tričko a lehkou světlemodrou sukni ke kolenům. Nepatřila k žádné partě, nikdo se k ní neskláněl, nikdo ji neoslovoval. Nepatřila do toho rámusu. Ale přesto tam byla. Sama.

Byla mu povědomá. Ale odkud?

„Hele… kdo je támhleta?“ řekl tiše, aniž by se k Tondovi otočil.

„Která?“

„Tam u okna. Sama. Blondýna. Vypadá… trochu jinak.“

Tonda se pomalu otočil a když ji zahlédl, na moment zaváhal.

„No do prdele… Ty ji nepoznáváš?“

Pavel zavrtěl hlavou.

„Znám ji odněkud, ale nemůžu si vzpomenout. Vypadá fakt dobře, to jo – ale že by chodila s někým od nás?“

Tonda se zasmál. Krátce a bez radosti: „To je Nataša. Trochu divný jméno, ne?“

„Počkej! A její otec je…?“

„Jo! Kučera, estébák. Známý jméno. Po srpnu se vytáhl a dneska má vilu v Drahovicích po emigrantovi. Maj se jak prasata v žitě. Ostatní tady drží jak v kriminále, ale oni si rajzujou po světě! Ale lidi se od nich drží dál, jednak se jich bojí, jednak je nenávidí. “

Pavel zmlkl. Znovu se na ni podíval. Teď už věděl, proč ho zaujala. Záře kolem ní nebyla z toho, že by svítila – ale že kolem ní ostatní udělali tmu.

Pomalu vstal. Šel přímo, ale ne zbrkle. Neoslovoval ji s očekáváním, spíš se zájmem.

„Ahoj… Nešla bys tancovat?“

Vzhlédla. Trochu překvapeně – a ani ne tak proto, že ji oslovil on, ale že to vůbec někdo udělal. Nečekala to.

„Proč ne.“

Na parketu ji přitáhl k sobě. Lehce, ale s jistotou.

Z reproduktoru jim Petr Spálený tvrdil, že chce pracovat v kovoprůmyslu.

Chvíli ticho.

„Myslím, že tě odněkud znám. Nechodila jsi na gympl?“

„Jo. V září jdu do čtvrťáku.“

„Tak to jo. Já maturoval před dvěma lety. Měla jsi tehdy červený brýle?“

„Jo. A hroznou ofinu.“

„Mně se líbila…“

Zastavila se v kroku. „Fakt?“

„Jo. A nejen ta ofina.“

Poprvé se zasmála. Krátce, ale opravdově.

Pavel se lehce naklonil.

„Hezky voníš.“

„To je Anaïs Anaïs.“

„To zní francouzsky.“

„Taky že jo, přivezla jsem si ji odtud.“

„Z Francie?! Jako… doopravdy z Francie?“

„Loni. Táta slíbil, že když si vytáhnu fráninu na jedničku, vezme nás tam.“

„A fakt jsi to dala?“

„Dřela jsem jak blázen. Ale jo. Byli jsme dva týdny v kempu. Saint-Tropez.“

„Saint-Tropez… Takže jste bydleli u Cruchota?“

Zasmála se.

„Spíš vedle plotu. Ale bylo to tam hezký.“

Chvilka ticha.

„Víš,“ řekla tiše, „jsem moc ráda, jsi první, kdo se mě neštítí nebo nebojí. Normálně se se mnou lidi nechtějí bavit. Snad se mě bojí kvůli fotrovi. Nebo se mstí za to, co on dělá.“

Pavel mlčel.

„Ale já za něj nemůžu. Stejně jako děti těch, co vyhodili, nemůžou za svoje rodiče.“

Hudba dohrála. Pavel neříkal nic. Jen ji pustil z náruče – a pořád se na ni díval.

A najednou si uvědomil, že ji vnímá jinak, než když šel od stolu.

Další píseň začala tiše. Francouzsky. Poznal ji hned – Je t’aime… moi non plus.

Neřekl nic. Jen ji znovu vzal do náruče.

Netančili jako předtím. Jen se pomalu houpali v rytmu, téměř bez pohybu.

Nataša mu položila hlavu na hruď. Musela se hodně natáhnout – byl o hlavu a půl vyšší. Ale nevadilo jí to.

Zůstala tak až do konce písně.

Když dozněla, zvedla hlavu. V očích měla slzy.

Pohladil ji po vlasech. Nic neříkal.

Vzal ji za ruku a vyšli spolu ven.

Dveře za nimi zavřely rámus.

Venku byl klid. Vzduch voněl letní nocí a lípami. Z dálky tlumeně doléhaly basy, ale už to nebylo nepříjemné.

Zastavila se a zvedla hlavu k nebi. O kus dál šuměla řeka, ale nebyla vidět.

„Nemáš kapesník? Asi budu mít rozmazaný oči.“

Mlčky jí podal složený kapesník. Růžkem si utírala oči, potom ho vztekle rozložila a vysmrkala se.

„Dobrý! Jak vypadám?“

Jemně jí setřel poslední slzu ze tváře.

„Krásně!“

„Dobrý výběr,“ řekla a vrátila mu zmuchlaný kapesník.

„Je t’aime…?“

„Ne. Taneční partner.“

„To asi říkáš každému, kdo tě neztratí v rytmu.“

„Ne. Jen těm, co si pamatujou červený brýle, nebojí se mého jména. A mají čistý kapesník!“

Pavel se pousmál.

„Vlastně pořád nevím, co děláš… kromě tance a sbírání parfémů.“

„V září jdu do čtvrťáku. Fránina, čeština, ruština, děják… Klasika. A ty?“

„To je asi vidět… jsem na vojně. Něco mezi bigošem a nástěnkářem. V Opavě.“

„Bigoš?“

„Pěšák, ale teď už řidič.“

„Takže ty jsi…“

„…na dovolené. Do dvacátýho.“

„Hm. Takže to odpočíváš od samopalu.“

„To jo. A od blbých rozkazů. Ale… vlastně to ujde. Dá se to přežít. A něco mi to i dalo.“

„Třeba?“

„Řidičák na náklaďák. A jistotu, že už nikdy nechci poslouchat idioty.“

Zasmála se.

„To je dobrý plán.“

Chvilku mlčeli.

„Víš…“ řekla a podívala se na něj, „…jsi jinej, než ostatní kluci tady.“

Postavila se před něj a podívala se mu do očí. Musela hodně zvedat hlavu. Vypadala jako kočička, která prosí očima o pohlazení.

„Já na tebe nedosáhnu, musíš se trochu sklonit, abych ti mohla dát pusu.“

Pavel se usmál.

Sklonil se. Znovu ucítil její vůni. Jemná, svěží, a úplně jiná než všechno, co znal.

Neuměl to pojmenovat, ale voněla – po Francii.

Políbila ho.

Ne dlouze. Ani nejistě. Jen tak, jak se to dělá, když člověk nechce nic dokazovat, ale prostě… chce.

Když se odtáhla, zůstali chvíli stát naproti sobě. Blízko.

„Jsem ráda, že jsme se tady setkali.“

„A já jsem rád, že jsem poznal – tebe. Ne to, co si o tobě myslí ostatní.“

Nataša nic neřekla. Jen se přivinula. Pomalu, jako by si nebyla jistá, jestli smí – ale zároveň s jistotou, že právě teď to chce.

Objala ho.

Její tělo se k němu tisklo, jemně, ale beze studu.

Cítil její vůni. Cítil její dech.

A taky dotek, který ho přiměl zavřít oči.

Políbili se. Tentokrát pomalu. Dlouze. Chvíli mu zůstala v náruči.

„Pojď,“ řekla tiše. „Vrátíme se.“

Sál byl plnější než předtím. Hudba hlasitější, vzduch těžší.

Tonda seděl na svém místě a zamračeně koukal do sklenice. Když je zahlédl, zvedl obočí.

„No nazdar,“ zamumlal spíš pro sebe, ale nenechal to být.

„Koukám, že politický školení mužstva zanechalo následky. Politruk ti chybí i na dovolený. A když není politruk, tak stačí jeho dcera.“

Nataša se nadechla, ale Pavel jí lehce položil ruku na paži.

„Ne. Nenech se vyprovokovat.“

Obrátil se na Tondu.

„Když nic nevíš, tak buď aspoň zticha.“

Chvíli ticho. Tonda pokrčil rameny.

„Jak chceš.“

Pavel vzal Natašu za ruku. „Pojď, snad někdy dostane rozum.“

Šli mlčky pár kroků, než Pavel promluvil.

„Víš, že když jsem byl malej, tak jsem věřil, že dospělí vědí, co dělají?“

Pousmála se. „Jo. Já taky. A že svět je spravedlivej.“

„No… to nám nějak nevyšlo.“

Další chvíli šli jen tak, podél domů, jejichž okna byla už tmavá.

„Měla jsem kamarádku. Od první třídy. Naše mámy se znaly, hrály spolu tenis. Chodily jsme si domů číst, půjčovaly si panenky…“

Odmlčela se.

„A?“

„Jednou přišla do školy, celá jiná. Řekla mi, že už si se mnou nesmí hrát. Že to doma zakázali.“

Pavel nic neříkal.

„Prej se její táta bojí, že by u nás mohla říct něco, co by ten můj mohl použít. Donést. Víš, tohle člověk slyší a poprvý si uvědomí, co znamená, když se ho někdo bojí.“

Podívala se stranou.

„Já za něj nemůžu.“

Pokračovali mlčky. Vzal ji za ruku.

„U nás doma to bylo jiný, ale vlastně stejný,“ řekl po chvíli. „Táta byl ve straně, ale v osmašedesátým držel s Dubčekem. V šedesátým devátým ho zařízli. Šéfoval předtím provozu na Vřesový a teď tam dělá údržbáře.“

„A maminka?“

„Dělá v lázních. Takže jsem vlastně dělnického původu,“ hořce se zasmál,“ ale na školu mě nevzali.“

„A co jsi chtěl dělat?“

„Hlásil jsem se na ČVUT, na strojárnu. Nepřijat. Politická spolehlivost rodiny – nevyhovující.“

„To je svinstvo.“

„Jo.“

Zastavili se na rohu u parčíku.

Nataša se k němu obrátila.

„Víš… já někdy přemýšlím, že bych tady prostě… Nebyla.“

„Počkej, jak nebyla? Nemyslíš tím, že by sis něco…?“

„Jako, že bych si něco udělala? Ne blázínku, nejsem magorka! Myslím odejít jinam.“

„Kam jinam?“

„Nevím. Někam, kde mě nikdo nebude soudit za fotra. Kde nebudu Nataša K.— ale jenom já.“

„To bys vážně dokázala?“

Pokrčila rameny. „Možná. Někdy mám pocit, že jo. Jindy si říkám, že jsem srab. Ale… jestli to někdy udělám, tak to nebude kvůli někomu jinýmu. Jen kvůli sobě.“

Podíval se na ni, trochu udiveně a trochu s nadějí.

„Mně se líbí, jak mluvíš.“

„Proč?“

„Protože nic nehraješ. A protože víš, co říkáš.“

Zastavili se znovu – tentokrát už ne kvůli slovům. Stoupla si před něj, chytila ho za límec a přitáhla k sobě. Líbali se, hladil ji, cítil, jak se její drobná ňadra prudce zdvíhají.

Přestal existovat čas, přestala existovat Opava s Novákem a celým důstojnickým sborem. Přestal existovat její táta…

„Pavlíčku, počkej budeme muset jít…“ zašeptala.

„Kolik vlastně je?“ Podíval se na hodinky. „Půlnoc. Nebudeš mít doma problém s tátou, že jdeš pozdě?“

„Ten je až do příští středy v Praze. Domlouvají se na srpen. Takže si s mámou užíváme klid. Ona má naštěstí rozum. Bojí se o mě, ale říká, že lidi tady sice dokážou být zlí, ale ne tak, že by ubližovali fyzicky.“

Ještě chvíli stáli, těsně u sebe. Pohladil ji po tváři a beze slov se vydali dál.

Cesta domů byla dlouhá, ale ani jednomu se nechtělo spěchat. Mluvili o škole, o dětství – o časech, kdy ještě žádné příjmení nikoho nešpinilo. Nataša vyprávěla o knížkách, které četla, o tetě, se kterou si jako jedinou rozuměla.

Pavel přidal historky z gymplu, pár z vojny, ale nic o útěku.

A tak se zastavovali znovu. A znovu. Ne kvůli slovům.

Líbali se. Dlouho, naléhavěji. Tentokrát to nebyl náhlý impuls – spíš potvrzení toho, co se mezitím stalo. Objal ji, ruka mu vklouzla pod tričko, na záda. Neuhnula. Naopak. Cítil, jak se k němu tiskne, jak se jí zvedá hrudník v rychlejších nádeších, a když ji pohladil, zachvěla se.

Nakonec je rozdělily lampy – byli už skoro u ní doma.

„Zítra… půjdeme někam?“ zeptal se tiše.

„Je festival. Ve městě bude blázinec a mně se moc mezi lidi nechce… Co se projít tady nad náma po lese? Gétovka?“

„Skvělý nápad.“

Zastavil se, pohlédl do tmy nad městem a s lehkým úsměvem zadeklamoval:

„A teď je srdce zavřené jak dům,

kde nikdy nehořelo světlo lásky.

Jak by snad nikdy v tichém nočním šumu

neprožil chvíle, kdy hvězdy bez otázky

zářily spolu s ní. Teď místo toho

tíží ho dusno, výčitky a zloba.“

Nataša vyprskla smíchy: „Pavlíčku, je ti dobře? Ty jsi prostě šašek!“

Vlepila mu pusu. „Ale můj!“

„Kdy může zítra šašek vyzvednout svou královnu?“ zeptal se a předvedl úklonu.

„Královna je po dnešním bále hrozně unavená, šašku! Ať tě ani nenapadne budit nás před desátou!“

„Jak královna poroučí!“

„Zítra v deset?“

„Dobře. Sejdeme se na hřbitově.“

Teď vyprskli smíchy oba.

„Nepotěšil jste mě… Nu, ani já vás nepotěším…“ odpověděla se smíchem Nataša. „A běž už, ty šašku.“

Otevřela branku a vyběhla po pár schodech. Koukal na ni, dokud nezaklaply dveře. Za chvilku se rozsvítilo okno v podkroví.