Článek
Kapitola VIII.
12. července 1979
Nataša se probudila první. Čekala, že ji vzbudí slunce za oknem, ale venku bylo šero a slyšela bubnování kapek do střechy.
Tak máme po opalování a koupání, pomyslela si a protáhla se. Zakručelo jí v břiše… a tak se jí vybavila vzpomínka na včerejší večer – Pavlovy ruce pod tričkem, jeho pobavený úsměv a její vlastní věta: Jestli budu mít hlad, tak ti ho v noci ukousnu!
Podívala se na něj. Spí, nebo to jen dělá? Usmála se a vklouzla hlavou pod peřinu.
V puse a krku stále cítila jeho chuť. Odkašlala si a zachumlala se ještě hlouběji pod peřinu. Z kuchyně se ozval Pavlův hlas: „Jahůdko! Neteče voda a vařič je studenej!“
„To jako vážně?“ zavolala zpátky.
Zezdola vrzly dveře: „Jo, jdu se podívat na pojistky.“
Natáhla si tričko a seběhla ze schodů. Otevřenými dveřmi viděla provazy deště.
„Ještě že jsou pojistky pod střechou. Jinak jsem mokrej jak vodník,“ prohlásil Pavel. „Ale máme smůlu — jsou v pořádku. Takže problém je někde jinde.“
„A voda?“ zeptala se.
„Taky nic. Čerpadlo je na elektřinu. Bez proudu si neuděláme ani čaj.“ Rozhlédl po kuchyni a pousmál se: „Takže buď snídáme studený párky, nebo roztopím kamna.“
„No, tak příjemnou sprchu! Já ti to včera říkala – Zatopíme v kamnech, ale ty ses chtěl v noci tisknout…!“
„V tomhle lijáku budu hned promočenej. Nemá tady teta něco do deště?“
Nataša už chystala malou zlomyslnost „Nemá! A i kdyby měla, tak se do toho nevejdeš!“
Pavel se na ni podíval, stáhl tričko přes hlavu a hodil ho na židli.
„Tak to vezmu nalehko,“ řekl klidně a stáhnul kalhoty.
„Ty, to myslíš vážně?“ nadzdvihla obočí.
„Aspoň nezmokne oblečení,“ odvětil a beze spěchu se svlékl do naha. Vzal bednu na dřevo a vydal se k dřevníku.
„A nezapomeň na třísky!“ zavolala za ním přes liják.
Jen mávl rukou a došel k dřevníku.
Opřela se o rám dveří a dívala se, jak se jeho vysoká postava rýsuje v proudech vody. Kapky se mu lepily na kůži, stékaly po zádech i po rukou, když bral polínka. Ještě před týdnem neměla nikoho, jen večery, sama se sebou… Něco takového si mohla jen představovat, nikdy se nedotknout.
A teď tu byl on. Velký, klidný, nahý v dešti… a ten pohled ji vzrušoval víc, než by chtěla přiznat.
Pavel se vrátil se dřevem, celé tělo mu lesklo deštěm. Položil polínka ke kamnům, přihodil pár suchých třísek a za chvíli se kamna rozhučela.
„Tak, teď voda,“ oznámil, vzal vědro a vyšel znovu do lijáku. Nataša se opřela o futro a sledovala, jak se vzdaluje k pumpě.
Když se vrátil, mokrý ještě víc než předtím, postavila se mu do cesty a přimhouřila oči. „No vidíš… trochu vody, trochu zimy, a už bych tu velikost zvládla ještě líp,“ prohodila s úšklebkem.
Než stihla uskočit, chytil ji kolem pasu a zvedl ji do náruče.
„Pavle! Ne! To bude ledový!“ protestovala napůl smíchem, když ji vynesl ven do prudkého deště. Mokré tričko se jí přilepilo na kůži, kapky jí stékaly po těle.
Postavil ji na trávu smáčenou deštěm.
Stáhla si tričko, zaklonila hlavu, déšť po ní stékal a smích se jí mísil s přerývaným dechem. Pavel si ji přitáhl a přitiskl k sobě. Roztřásla se, nevěděla, zda zimou, nebo vzrušením.
„Pavle… já jsem úplně mokrá!“ vydechla.
„To si zkontroluju potom v posteli,“ zašeptal jí do ucha, vzal ji do náručí a nesl ji zpět do chaty. Dveře zabouchl nohou, a pokračoval přes kuchyni do ložnice. Z obou kapala voda. Oheň v kamnech už sálal a místnost se rychle plnila teplem.
„Pavlíčku, ale já mám nohy zdravý a umím chodit,“ zasmála se.
Položil ji do postele a přikryl. „Za chvilku jsem tady s jídlem.
Na kamna postavil kastrůlek s párky a konvici s vodou. Čekal, až začne vařit, a přitom šmejdil po poličkách nad lavicí. Byly tam Remarquovy romány, Švejk, pár starých svazků edice Magnet. Švejk, aspoň budeme mít co číst, když leje. Vytáhl knihu a vzadu zahlédl popsané papíry.
Zašátral rukou a vytáhl tenký svazek sešitých průklepových papírů. Na první stránce stálo toporně naťukané: Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky. Pavel pozvedl obočí a zkusmo přečetl první řádky. „Tak to je dobrý,“ zamumlal si pro sebe a Švejka vrátil zpátky.
Konvice začala klokotat. Rychle zalil čaj, párky narovnal na talíř, přidal pečivo. Když vešel do pokoje, Nataša se líně protáhla v posteli. „To voní,“ zašeptala.
„Tohle máme, abychom neumřeli hlady,“ usmál se Pavel a položil na deku tác s jídlem. „Skočím ještě pro něco!“ V mžiku byl zpátky se svým objevem. „A tady – s tímhle se nudit nebudem,“ položil papíry vedle snídaně. Nataša zvedla obočí, vzala do ruky svazek.
„To je co?“
„Vypadá to na ještě větší srandu než Švejk,“ řekl Pavel a posadil se vedle ní.
Po snídani zůstali v posteli, čaj pomalu chladl a déšť bubnoval na střechu. Pavel četl. „Tohle nemůžou myslet vážně…“ vydechla Nataša mezi smíchem.
„Právě že myslej,“ zavrtěl hlavou Pavel. „A podobný věci se dějou i dneska.“
Dopoledne se změnilo v odpoledne, za okny pořád lilo. Stránky pod jeho prsty ubíhaly a s každým absurdním rozkazem a dialogem si víc uvědomovali, že tahle „srandovní knížka“ je vlastně o jejich životě.
„A čo si predstavujetě pod takým slovom absurdný?“ dočetl Pavel poslední větu a nechal papíry klesnout na přikrývku.
Venku už byla tma, za okny stále bubnoval déšť a v kamnech tlumeně praskalo dřevo. Chvíli jen tiše seděli, s úsměvem, který pomalu vyprchával.
„To je přesný,“ povzdechl Pavel. „Všechno je to tady podobně absurdní. Akorát to není tak vtipné.“
„Aspoň že jsme v tom spolu,“ šeptla Nataša a přitulila se k němu ještě těsněji.
Čtení v dešti
