Konečná stanice Marseille - Proč?

Kapitola VI.

„Ty jo, ty už tady na mně čekáš!“

„No a co? Co tím chceš jako říct? Že vždycky čekají chlapi na ženský?“ vyjela na něj a koukla přísně. Jenže když uviděla jeho zaskočený pohled, rozesmála se.

„Pojď sem, Pavlíčku. Promiň.“ Přitiskla se k němu a začala ho zasypávat polibky.

„Ty jsi dneska nějak v ráži. Co se děje?“

„Ale nic, nic…“ Chytila ho za ruku. „Pojď, někomu tě představím.“

„Natašo, ty jsi opilá, nebo co? Já k vám nejdu! To je moc narychlo.“

Znovu se rozesmála. „Ale já tě nevedu k nám domů, Pavlíčku! Jdeme za tetou. Tou z Tatrovic!“

„Aha… tak to jo.“ Odmlčel se.

„Ale maminka by na tebe byla taky moc zvědavá…“

Zarazil se. „Počkej… tys o mně s mámou mluvila?“

„Jó, Pavlíčku! Když si neumíš dávat pozor, poneseš následky.“

„Cože? Vždyť jsi sama říkala, že je to bezpečný! A vždyť jsme to dělali včera… To ještě nemůže…“

„Myslíš, že to nemůže být vidět?“ odhrnula vlasy z krku. „Máma si toho všimla, ty vášnivče! Příště ti udělám cucáka na čele.“ Rozesmála se.

„Ježišmarja… promiň, Jahůdko.“

„Ale máma to vzala celkem sportovně. Až jsem se divila. A nemusíš se bát – slíbila mi, že tátovi nic neřekne. Tak pojď. Teta bydlí nad nemocnicí. V Americký. Divný, co? Sestra estébáka a bydlí v Americký.“

Pavel jen zavrtěl hlavou. „Jahůdko, mně už je dneska všechno jedno.“ Chytila ho za ruku. „Když je ti to jedno, tak pojď. Vezmeme to tudy.“ Prošli vilovou částí Drahovic, z Jiráskovy ulice odbočili do Americké a zastavili před secesní vilou.

„Tak jsme tady. Druhé patro.“

Cink, cink.

„Ahoj Natuško! To už jsem tě dlouho neviděla. A koho to máš s sebou? Dobrý den, mladý muži.“

„Teto, to je Pavel.“

„Těší mě, že vás poznávám, Pavle. No jo – teď už je mi to jasný! Vy dva jste byli včera u nás v Tatrovicích, že?“

„Teto, jak to víš?“

„Volali mi sousedi, že se po zahradě promenádovala krásná slečna s urostlým mladíkem.“

„Pojďte dál, mládeži. Co si dáte? Mám bublaninu – jahodovou!“

„Jé, teti, ty jsi dělala jahodovou bublaninu? To je úžasný! Pavle, to si pošmákneš.“

„A na pití? Vodu, čaj, kávu?

Posadili se ke stolu, teta před ně postavila talíř s bublaninou.

„Berte si… Tak povídej Natuško.“

Nataša se na chvíli odmlčela. Podívala se na Pavla, potom zpátky na tetu.

„Teti… já vlastně ani nevím, jestli jsem sem přišla kvůli nám dvěma,“ kývla hlavou k Pavlovi, „ale nejspíš kvůli tátovi.“

Teta ztichla. Rukama se opřela o hrníček, ale nenapila se.

„Mám ho ráda. Ale on mi svým chováním strašně ubližuje. A asi to ani netuší. Skoro ho neznám. Ne toho, co je doma. Toho dřív. Co ho vlastně udělalo takovým?“

Chvíle ticha. Za oknem projela sanitka.

„Maminka mi řekla, že prý… nějaké neštěstí. Že ty asi víš víc.“

Teta se podívala stranou. Pak zpátky na Natašu.

„To není na jedno kafe, holčičko. Ale jo… vím něco. A možná už je čas, abys to věděla i ty.“

„Pavle, mohu Vás poprosit, dejte nám chvilku, chtěla bych to říct Nataše, teď jen jí.“

Pavel se s pochopením zvedl.

„Děkuju, Pavlíčku,“ řekla Nataša tiše, a chytila tetu za ruku.

„Teti, prosím… řekni mi pravdu.“

„Tvůj táta… byl kdysi jiný. Citlivý kluk. Jako by měl duši větší než tělo. Hrozně s ním otřáslo, když nám Němci zabili otce. Maminka už tam nechtěla zůstat, a tak jsme se přestěhovali do Varů – byli jsme mezi prvními z vnitrozemí. Tady se poprvé setkal s ruskými vojáky. Pro něj to byli hrdinové. V nich viděl poprvé řád, smysl, sílu.

A potom – skoro hned nato – nám Werwolfové zabili Františka – staršího bráchu. V červnu pětačtyřicet. To byl okamžik, kdy se v něm něco zlomilo. Jednou rukou mu svět ukázal naději – a druhou ho znovu udeřil.“

Teta se chvíli odmlčela. Hleděla před sebe, ruce složené v klíně.

„Když jsme se zabydleli ve Varech, Alois pořád mluvil o tom, že tu nebude znovu čekat na ránu. Říkal: Už žádná pasivita. Už nikdy. Chodil do školy, pracoval, ale pořád měl v sobě tu… hrdost i vztek. Hledal něco, čemu by věřil. A taky někoho, kdo by mu řekl: jsi na správné straně.“

Teta se smutně pousmála.

„No, a to mu řekli. V modré uniformě. Šel k SNB. Mladý, horlivý, zraněný. Ale tehdy to byla služba. Poctivá. Chránit lidi. A to on opravdu chtěl – chránit. Rodinu. Děti, co nemají otce. Lidi, co se bojí. Chtěl být štít.“

„A StB?“ zeptala se Nataša tiše.

Teta chvíli mlčela. Potom pokrčila rameny.

„To už je jiný příběh. Pomalejší. Nejdřív byl hlídač pořádku. Ale potom přišla doba, kdy se říkalo, že největší zločin je jiný názor. A že hrozba nepřichází z ulice, ale z ciziny, nebo z vlastního souseda. A tvůj táta – věřil. Že musí ochránit režim. Protože když padne řád, vrátí se chaos. Padne ochrana – vrátí se bolest.“

Teta se znovu odmlčela, oči jí ztěžkly. Ale jako by cítila, že teď už nemá smysl dál mlčet.

„A ještě něco, Natuško…, o čem se u nás nikdy moc nemluvilo. Měli jsme ještě jednoho brášku. Mladšího. Mezi mnou a Aloisem. Citlivý kluk. Tichý, pořád četl, kašlal. Měl tuberu.“

Nataša se na chvíli zarazila.

„Já myslela, že táta byl nejmladší. Hned po tobě.“

„Ano, byl. Ten prostřední zemřel, když byl Alois ještě malý. Byla to dlouhá nemoc. Kašel, horečky, ticho za dveřma. Neměli jsme tehdy skoro nic – doktory, jídlo, klid. A taky… nebylo kam jít. Když umřel, matka se zlomila. A Alois s ní.“

„Proč se o tom nikdy nemluvilo?“

„Protože to byla ta první rána. A někdy je ta první rána ta, která se nejhůř hojí. Už tehdy Alois začal nenávidět všechno, co nefungovalo. Lidi, co slibovali pomoc a nikdy nepřišli. Učitele, co se dívali jinam. A hlavně… lidi, co se dívali skrz prsty, že chudoba je naše vina.“

Teta zesílila hlas – ne hněvem, ale bolestí.

„A o pár let později, poslouchal, jak někdo říká, že nemoc si nosí do chalupy ten, kdo nemá pořádek. Že jsme podřadní, špinaví, nespolehliví. A že právě takoví rozkládají společnost. Zevnitř…“

Chvíli bylo ticho. Vzduch v místnosti ztěžkl.

„A potom… šel za těmi, kdo pořádek nabízeli. A nikdy se už neohlédl.“

Dveře se tiše otevřely. Pavel nakoukl zpět do pokoje a rozpačitě se usmál.

„Můžu už?“

Nataša na něj mrkla, vstala a chytla ho za ruku. „Pavlíčku, všechno ti potom povím. Ale teď… jenom chvíli počkej.“

Teta si ho prohlédla a obrátila se zpět k Nataše.

„Ví tvoji rodiče, že jste spolu?“ zeptala se tiše, ale přímo.

Nataša ztuhla… Zavrtěla hlavou.

„Máma ví, že mám kluka. Ale neví, kdo to je. Ani že je tady na dovolené z vojny. A táta? Ten neví nic. A nesmí se to dozvědět. Jasný, teti? Ani slovo. Nikomu. Ani venku. Ani omylem na ulici.“

Teta se pousmála, ale v očích jí zůstala starost.

„Ty jsi celá matka. A trochu i táta. Ale dobře… mlčím jako hrob.“

Pomalu vstala, zmizela v předsíni a za chvíli se vrátila s malým mosazným klíčem. Položila ho na stůl.

„Chata. Víte kde. Pokud chcete… můžete tam být sami.“

Nataša i Pavel na ni chvíli mlčky hleděli.

„Fakt?“ hlesla Nataša. „Ty bys nám ji půjčila?“

„Taky jsem byla mladá, děvenko. A vím, jak těžko se hledá místo, kde tě nikdo nevidí, nesoudí a nechce nic vědět.“

Pavel si klíč prohlížel, ale váhal.

„Já… za deset dní se musím vrátit do kasáren. Ještě mám kus vojny.“

Teta přikývla.

„Tak to vychází ideálně. Na týden. Do šestnáctýho. Potom mi ten klíč vraťte.“

Nataša se zasmála, ale hned zvážněla.

„Díky, teti. Opravdu.“

Teta si je oba prohlížela… opřela se o opěradlo.

„A ještě něco,“ dodala a pohled jí na okamžik ztvrdl.

„Nerada bych vás za pár měsíců viděla u nás ve špitále… a musela zařizovat něco, co by bolelo všechny tři.“

Nataša ztichla a jen kývla. „Já vím, teti.“

Teta se znovu usmála, ale jinak. „To není výčitka. Jen abyste věděli, že i svoboda má následky.“

Pavel přikývl. „Rozumím, paní.“

„Teto.“ opravila ho Nataša.

„No tak jo… teto,“ usmál se nesměle.

Teta jen mávla rukou.

„Táhněte už. Než si to rozmyslím.“

Vyšli z domu a Nataša sevřela v dlani mosazný klíč, který jí teta právě dala.

„Tak jak to uděláme?“ nadhodila „Teta je fajn, máme klíč od chaty. Ale mě čeká přesvědčování mámy, aby mě tam pustila. Že tam jedu s kamarádkou, to mi nesežere, když ví, že mám kluka.“

„Myslíš, že mám vlézt do jámy lvové a jít se představit, že to pomůže? Když bude vědět, kdo ti udělal to znamení na krku?“

„No to nevím… i když… u mámy bys snad šanci měl. Jenom nesmíš mluvit o tom, že jsi na vojně. Ona má všechny vojáky za nadržený děvkaře. Ale fakt nevím.“

„Víš co? Mám nápad!“ spustil po chvilce Pavel „Zajdeme nejdřív k nám. Já sice o povolení žádat nemusím, ale můžeme vyzkoušet, jak reagují mámy, když má potomek trávit týden na chatě se svojí láskou.“

„No počkej, ale co řekneme? Že jsem Kučerová?“

„Jo! Nějak to dopadne!“ na chvilku se zarazil „A já mám další nápad! Pojď! Skočíme tady do sámošky, vezmeme polárkovej dort! Máma je na sladký.“

V zámku zarachotil klíč.

„Jak to, že je odemčeno? Pavle, ty jsi doma?“

„Ano, mami, tady v obýváku.“

„A čí jsou to tady sandálky?“ ozvalo se z předsíně. „Pavle, ty jsi mi tvrdil, že žádnou známost nemáš! No to je překvapení! Zajdu si opláchnout ruce a hned jsem u vás!“

„Říkal jsem, že nemám známost z Opavy! Vzali jsme Polárku, dáš si?“

„No jasně. Počkej Pavle, nepřišli jste, že musíte…“

„Ne, a pojď už!“

Vzápětí se ve dveřích objevila, ruce ještě vlhké od vody. V očích jí pobaveně jiskřilo, když pohlédla z Pavla na dívku sedící na gauči.

„Tak tohle je…?“

„Mami, to je Nataša,“ řekl Pavel prostě.

„Dobrý den,“ usmála se Nataša a lehce nervózní jí podala ruku.

„Dobrý den… Nataša,“ zopakovala máma pomalu, jako by si jméno ukládala. Úsměv zmizel. Kývla na Pavla: „Můžeš na chviličku?“ a odešla do kuchyně.

Pavel se k Nataše naklonil. „Počkej tady. Bude to dobrý.“

V kuchyni máma spustila bez okolků: „Víš, kdo to je?“

„Jo, vím. Kučerová.“

„A to ti nevadí?“

„Mami, pro mě je to hlavně Nataša. Ta, kterou mám rád. Miluju ji a ona miluje mě. Nemůže za svýho tátu – stejně jako já nemůžu za toho svýho. Ona si ho nevybrala. A představ si, že s tím, co její táta dělá, nesouhlasí. Dokonce ho za to nesnáší. Já můžu být na svého tátu hrdý, ona se za něj stydí. A přesto ji lidi nenávidí. Proč bys měla být i ty proti ní? Ona nikomu z nás neublížila.“

Máma si ho chvíli mlčky měřila. V očích měla pořád ten stín, co se objevil při jménu Kučera, ale hlas už zněl mírněji: „Víš, Pavle… to, co tvůj otec tehdy zažil, se nezapomíná. A já na některé lidi prostě nemůžu koukat jinak.“

„Vím. Ale ona není on.“

Povzdychla si, opřela se o linku a kývla. „Asi máš pravdu. Když vidím, jak se na ni díváš… No dobře. Nechci ti stát v cestě. Ale jestli ti ublíží, tak to poznám první.“

„Neublíží,“ řekl pevně.

„Tak ji sem přiveď, ať si dáme tu Polárku, než z ní bude polívka,“ dodala už s úsměvem.

Vrátil se do obýváku. „Pojď, Jahůdko. Máma říká, že jediná tvoje vina bude, když nám to roztaje.“

Nataša vstala a nejistě se podívala směrem ke kuchyni. Paní Svobodová už stála ve dveřích a mávla na ni: „Tak pojďte, slečno Natašo. My si tady ty starý křivdy necháme venku za dveřma.“

Sedli si ke stolu.

„Tak, slečno Natašo,“ začala, „klasické dotazy, co dělají rodiče, asi taktně vynecháme. Takže – co plánujete s Pavlem na léto?“

Nataša se vděčně usmála. „Byli jsme teď s Pavlíčkem u mojí tety. Ona bydlí tady nad nemocnicí…“

Pavel ji doplnil: „…a teta nám půjčila klíč od chaty. Abychom měli kde být. Sami.“

Pavlova matka zvedla obočí, ale koutky úst jí cukly. „Božena Malá, že jo?“

„Ano,“ přikývla Nataša.

„Znám ji. Správná ženská… neuvěřitelný, že je to sestra vašeho táty.“

„Jo…,“ hlesla Nataša, „A právě mi vyprávěla o něm. Ne že by to omlouvalo, co dělá, ale aspoň teď chápu, co ho k tomu přivedlo.“

Paní Svobodová si ji chvíli prohlížela, pousmála se. „Víš co, Natašo, nevadí ti, když ti budu tykat? Znám tě ještě z doby, kdy jste si s Pavlem hráli na pískovišti. To snad ani není možný, jak ten čas letí.“

„Děkuju, paní Svobodová, budu ráda. Ta slečna mi nějak neseděla.“

„No, jestli vám tu chatu svěřila Božka, tak to asi nebude úplně špatný nápad.“

„Jenom se zeptám,“ pokračovala paní Svobodová. „Tak nějak tuším, že tvůj otec ještě o ničem neví… to už by se asi něco dělo. Ale co tvoje maminka, taky nic netuší?“

Nataša si mimoděk sáhla na krk. Paní Svobodová se usmála.

„Maminka ví, že mám kluka. Ale zatím neví, že je to Pavel.“

„Tak mě oba poslouchejte. U tvojí maminky to není o politice – ta se bojí hlavně jednoho. Že se vrátíš s břichem, Natašo. A že poletí celá maturita i vysoká.“

Nataša lehce zrudla, ale držela pohled. „My nejsme hloupí…“

„Já vím,“ přikývla paní Svobodová, „ale tohle jí musíte dát jasně najevo. Že máš školu na prvním místě a že se to nijak neohrozí. A Pavle,“ otočila se k synovi, „ty se tam budeš tvářit jako ten nejzodpovědnější kluk na světě. Že to na tom krku byl jediný úlet. Jasný?“

„Rozumím,“ přikývl.

Naklonila se k němu trochu blíž a ztišila hlas. „A co se týče jejího otce… tady to bude o něčem jiném. S tím se nehádáš, neprovokuješ, a hlavně – žádná politika. Řekni, že tě to nezajímá. Že se o tom doma ani nebavíme, táta se s tím smířil, má svoje a je spokojený.“

„Jo… to zvládneme,“ odpověděl Pavel.

„A víte co?“ narovnala se a podívala se střídavě na oba. „S naším tátou si to vyřídím sama. Vy se tím netrapte, ať máte čistou hlavu. Nechte to na mně. Až přijde domů, vysvětlím mu to tak, aby to vzal.“

Na stole mezi nimi, v krabičce od Polárky, zůstala jedna porce.

„Tak, jestli dovolíte mládeži, tenhle kousek dám do mražáčku, ať mám nějaký argument pro tátu.“

Zvedla se, odnášela krabičku, ale ve dveřích se otočila.

„A teď co? Vyrážíte přesvědčovat druhou mámu? Pokud to dobře dopadne, pozdravujte ode mě Lenku… a řekněte jí, že s ní bych si kafe dala ráda. Pokud bude chtít…“

Před vchodem paneláku se leskl rozpálený asfalt. U zábradlí kvetla komule, kolem ní poletovali motýli. Pavel s Natašou vyšli ze stínu chladné chodby ven, na okamžik je oslnilo slunce.

„Víš, že jsem se fakt bála?“ prohodila Nataša, když sešli po schodech k chodníku.

„Čeho?“ ohlédl se na ni.

„Když si tě mamka odtáhla do kuchyně. Říkala jsem si – teď je konec, už tě nepustí ani na práh.“

Pavel se pousmál. „Naštěstí ne. A slyšelas to, řekla že to s tátou vyřídí sama.“

„Jo dopadlo to líp, než jsem čekala,“ oddechla si Nataša. „Teď už jenom druhé kolo u nás…“

Přicházeli pomalu k zastávce, kde vzduch vibroval od projíždějících aut. Pavel kývl směrem k domům o pár ulic dál.

„Tak… druhé kolo, připravená?“

„Připravená,“ přikývla Nataša, ale hned dodala: „Jen doufám, že má dneska dobrou náladu.“

Otevřela branku, kývla na Pavla a zamířila rovnou ke dveřím. Vytáhla z kabelky svazek klíčů, zámek cvakl.

„Tak… vítej u nás,“ řekla tiše a sundala si boty v předsíni.

„Mami?“ zavolala směrem ke kuchyni.

„Jsem tady!“ ozvalo se. „Tedy Natašo, ty jsi se zase nějak snažila! Uklízeno, nakoupeno…“

„No, to je snad dobře, ne?“ odvětila Nataša a významně se na Pavla usmála. „Aspoň nebudeme mít ostudu a máme co nabídnout.“

Vešli do kuchyně. Lenka seděla bokem ke dveřím, vlasy stažené do gumičky, na sobě jen tričko a kalhotky, jednu nohu nataženou na židli. Právě si lakovala nehty, ale při pohledu na Pavla sebou trhla a stáhla nohu dolů.

„Proboha, Natuš! Tos mi nemohla říct, že někoho přivedeš?“ vyjekla.

„Ale mami,“ odsekla s úsměvem Nataša, „vždyť jsi to včera sama navrhovala.“

Lenka na okamžik ztratila řeč. Podívala se na Pavla.

„Tak tohle je ten…?“

„Pavel Svoboda,“ podal jí ruku.

Lenka ji automaticky stiskla, ale hned ji zase pustila. „Ehm… já se… jen… jdu trochu obléct.“

Pavel se usmál. „Tak už vím, po kom je Nataša tak krásná.“ — řekl klidně, spíš jako konstatování než lichotku.

Lenka se při odchodu pousmála, zavrtěla hlavou: „No to jsme začali dobře…“ a zmizela v ložnici.

„Tak jo… posaď se,“ otočila se Nataša k Pavlovi a už otvírala chlebník. Vytáhla balenou roládu a položila ji na stůl vedle talířků.

„Dáš si kafe, nebo čaj?“

„Kafe,“ přikývl Pavel.

„Mami, co pro tebe? Kávu nebo čaj?“ zavolala směrem k ložnici.

„Jedno presso!“ ozvalo se zpátky.

Nataša sáhla do horní skříňky, vytáhla sáček kávy a v rohu linky zapnula nerezový přístroj. Nasypala dávku, zarovnala ji, upnula páku a stiskla tlačítko. Kuchyní se ozvalo hluboké zavrčení kompresoru a syknutí páry. Vůně kávy se rozlila po místnosti.

Potom sáhla do druhé skříňky pro matnou kovovou dózu s nápisem Darjeeling a odměřila čaj pro sebe. Pavel sledoval, jak přístroj znovu zavrčel a do dvou malých porcelánových šálků začala stékat hustá, tmavá káva s jemnou pěnou.

Zvedl obočí. Presovač? Doma? Ne že by něco takového nikdy neviděl, ale mít ho v kuchyni – to už o lecčem vypovídalo.

Nataša si jeho pohledu všimla. „Já vím.“ Sklonila se k němu a tiše dodala: „Ale když to tady je, tak je škoda to nepoužít. Stejně se těším, až si u tety na chatě uděláme obyčejného turka.“

Lenka se vrátila, už převlečená do lehkých šatů a posadila se ke stolu. Pavel zvedl oči od šálku, který před něj postavila Nataša.

„Máte moc hezkou kuchyň,“ řekl klidně.

Lenka se krátce pousmála. „Děkuju.“

„Tady se člověk cítí… příjemně,“ dodal ještě a napil se kávy. „A ta káva je výborná.“

„Jsem ráda, že vám chutná,“ odpověděla Lenka. „Tak… odkud vy se s Natašou vlastně znáte?“

Pavel se podíval na Natašu, jako by ji nechával rozhodnout, jestli má mluvit, a klidně řekl: „Ze školy. Zakoukal jsem se do Nataši už ve třeťáku… ale tehdy jsem si netroufl udělat první krok. Nedávno jsme se potkali znovu. Stačil pohled, tanec… a zjistil jsem, že jsem do ní zamilovaný. Zase. A ještě víc než předtím.“

Lenka si ho pozorně prohlédla. „Počkej… Svoboda? Jak se jmenuje tvoje maminka?“

„Jana,“ odpověděl bez zaváhání.

Lenka se pousmála a zavrtěla hlavou. „No to je svět malej… Ty jsi ten Pavlíček od Jany Svobodové. Byly ti čtyři, když byly Nataše dva. Pamatuješ si to?“

Pavel se usmál. „Matně… ale mamka mi o tom vyprávěla.“

„Tak to už jste se vlastně znali dávno předtím, než sis na ni troufnul,“ poznamenala Lenka s pobaveným úšklebkem a prohlížela si ho přes okraj šálku.

„Čím se živíš?“

Na okamžik se odmlčel. Měl v hlavě krátkou úvahu, jestli zkusit neurčitou odpověď, ale hned ji zavrhl. Stejně by se to dřív nebo později provalilo.

Jsem na vojně,“ řekl klidně. „Sloužím v Opavě. Zbývá mi osm měsíců.“

Lenka lehce nadzvedla obočí. „Aha…“

„Není to něco, z čeho bych měl radost, ale jiná možnost nebyla. A teď jsem na dovolené. Ještě deset dní.“

„Mami“ vstoupila do hovoru Nataša. „víš, jak jsme se včera bavili o taťkovi. Byla jsem za tetou Božkou. Dost mi toho vysvětlila. A nabídla nám, že bychom mohli s Pavlíčkem být týden na její chatě. Sami. Mami, my se milujeme, potřebujeme být spolu!“

Lenka se zarazila, přejela je pohledem..

„Podívej se, Pavle,“ řekla klidně, ale důrazně. „Ty jsi na vojně. Ty to máš jednoduché – skončí vojna a můžeš začít myslet na rodinu, nic ti v tom nebude bránit. Ale Nataša má před sebou maturitu. A vysokou školu.“

Pavel přikývl. „Úplně tomu rozumím. Sám jsem chtěl taky na vysokou, ale nevzali mě – z politických důvodů. Takže chápu, že by měla Nataša vystudovat, to má přednost před vším. A já… rád bych to zkusil znovu, snad to vyjde. Takže bych taky nejdřív studoval.“

„Tak to si snad začínáme rozumět,“ navázala Lenka. „Znamená to tedy, že budete rozumní, opatrní…“

„Jo, mami, můžu to říct jako dospělá?“ ozvala se Nataša. „Vy kolem toho chodíte jak kolem horký kaše. Bojíš se, abych teď neotěhotněla. Já teď otěhotnět nechci. Tak to řeknu naplno — zítra ráno, než pojedeme na chatu, půjdeme s Pavlem do drogerie, koupíme si ochranu a budeme ji používat.“

Otočila se na Pavla „Pavle, bez ochrany se milovat nebudeme. Stačí to takhle? A vůbec — jaký by byl rozdíl, kdybych otěhotněla u Božky na chatě nebo někde na louce za Varama? Nebo tady v pokojíku, když budeš v práci?“

Lenka na ni chvíli nevěřícně zírala. Včera měla v náručí uplakanou holku, která si stěžovala na svoje ‚blbý ruský jméno‘ a na to, že ji spolužáci ignorují. A teď před ní seděla stejná Nataša — jen s hlavou vztyčenou, mluvila naprosto bez obalu a k věci.

„Tak… tohle jsem opravdu nečekala,“ řekla Lenka tiše, ale důrazně. „Jestli jsi to myslela vážně, tak nemám důvod ti bránit. Ale taky očekávám, že dodržíš, co teď slibuješ.“

Otočila se k Pavlovi a podívala se na něj ostře, ale už bez předsudku. „A ty, Pavle… teď vidím, že nejsi jen kluk na vojně, co se přijel bavit. Jestli si Natašu bereš na starost, tak na to dohlídneš.“

Pavel přikývl. „Máte moje slovo. A já jsem to od začátku bral jako samozřejmost.“

Lenka přikývla taky — možná poprvé s náznakem uznání. „Tak dobře,“ povzdechla si. „Koukám, že už doma nemám holčičku, ale dospělou ženskou. A pěkně tvrdohlavou…“

Vstala od stolu. „Jdu dát věci do pračky, ať máš zítra co na sebe.“

Podala Pavlovi ruku. „Pavle, jsem ráda, že mi tě Nataša přivedla ukázat. A užijte si to na té chatě.“

Zvedla se a odešla do předsíně. Chvíli bylo slyšet šustění prádla a klapnutí dvířek pračky, zvuk tekoucí vody.

Pavel se naklonil k Nataše, opřel se předloktím o stůl a nakrčil obočí. „Teda, Jahůdko, co to do tebe vjelo?“

„No co,“ pousmála se Nataša a prohrábla si vlasy, „vždyť jste se tady o mně handrkovali jak dva Alžířani o jednoho velblouda.“

„Možná,“ usmál se Pavel, „ale myslím, že už tě máma pustí bez obav.“

„Tak v kolik ráno vyrážíme?“ zeptal se.

„Klidně v devět. Táta je v Praze, máma bude v práci.“