Článek
Ranní klid
Bylo ještě čerstvé ráno, když jsem se vydala směrem k lesu. Vzduch voněl po jehličí a mokré trávě, ptáci zpívali a já cítila, jak mi každý krok odnáší hlavu od starostí. Košík jsem držela pevně, s nadějí, že se mi podaří nasbírat aspoň pár pěkných kousků.
Neúspěšné hledání
Prošla jsem několik svých oblíbených míst. Zvedala jsem mech, obcházela pařezy, ale všude jen rozšlapané kloboučky a prázdná místa, kde někdo očividně už sklidil. Do košíku jsem položila jen dvě malé bedly, a to byla bída. Začínala jsem si říkat, že jsem vyrazila úplně zbytečně, ale nohy mě vedly dál do hloubky lesa.
Pod listím
Najednou jsem si všimla něčeho černého u kořenů starého smrku. Myslela jsem, že je to kus igelitu, chtěla jsem to odkopnout, ale když jsem se sehnula, zůstala mi v ruce peněženka. Byla špinavá a těžká. Otevřela jsem ji a skoro se mi zastavil dech. V přihrádkách byly bankovky naskládané tak natěsno, že se peněženka sotva zavírala. Bylo tam víc peněz, než jsem kdy u sebe nosila.
Vážná chvíle
Sedla jsem si na pařez a chvíli jen koukala na ty bankovky. Bylo to zvláštní. Do lesa jsem šla s tím, že donesu pár hříbků, a teď jsem držela hotový poklad. V peněžence byly i doklady a karty, takže bylo jasné, že patří někomu z okolí. Na okamžik mě napadlo, jaké by to bylo, kdybych si ji prostě nechala, ale hned jsem tu myšlenku zahnala. Představa, že by někdo přišel o všechny úspory, mi připadala děsivá.
Návrat domů
Cestou zpátky jsem měla košík skoro prázdný, ale v kapse něco, co mělo mnohem vyšší hodnotu než houby. Peněženku jsem tiskla k sobě a v hlavě se mi honily myšlenky, kolik lidí by asi v takové situaci volilo jinak. Věděla jsem ale, že musím zjistit, komu patří.
Setkání s majitelem
Doma jsem našla vizitku s telefonním číslem a hned zavolala. Ozval se muž, kterému se v hlase mísila nervozita a naděje. Když jsem mu řekla, že mám jeho peněženku, skoro se mu zlomil hlas. Domluvili jsme se, že si ji hned přijede vyzvednout. Za chvíli stál u mých dveří, celý rozrušený. Podával mi ruku a opakoval děkovná slova. Nabídl mi část peněz jako odměnu, ale já odmítla. Jen jsem se usmála a řekla: „Do lesa jsem šla na hříbky, ne pro prachy.“
Nečekaná hodnota
Večer jsem seděla u sporáku a krájela ty dvě malé bedly. Byla to chudá úroda, ale necítila jsem zklamání. Ten den jsem si odnesla jiný druh bohatství. Vědomí, že i když jsem mohla snadno zbohatnout, zůstala jsem sama sebou. A to se mi zdálo cennější než jakýkoli plný košík hřibů.
