Jeseničtí mloci chodí na houby, šplhají do kopců a válku nechystají

Ve městě jsem potkal ledacos, dokonce i zvířata, o nichž jsem si myslel, že by ve městě žít neměla, ale nakonec jsem divoká prasata ve Vysočanech akceptoval, a to poté, co v půl čtvrté ráno čekala na tramvajové zastávce Poliklinika Vysočany. Samozřejmě nastoupit nechtěla a před příjezdem noční linky se vzdálila do parku.

Na mloka jsem však ve městě nenarazil, a to přestože platí, že ve Vysočanech je možné všechno. Všechno až na mloka. V Jeseníku je tedy nejspíš možné o něco víc než ve Vysočanech. Možná namítnete, že v Jeseníku zase nemají, co my ve Vysočanech, ale bohužel to už není pravda. Dalo by se říci, že i tam do hor dorazily určité skupiny lidí, pro něž město nakonec muselo zajistit dva azylové domy.

Co však považuji za absolutní paradox, že právě do Jeseníku jezdí bezdomovci na dovolenou. Slyšíte správně, na dovolenou. Osobně jsem s několika jel ve vlaku a slyšel, jak se domlouvají, v jakém parku budou „bydlet“.

Mlok skvrnitý je frajer (frajerka). Dožívá se až dvaceti let, jediným jeho nepřítelem je člověk a jeho pokrok, a pak jiní živočichové, co neví, že je jedovatý (ne pro člověka, pokud nejste alergik). Já alergik nejsem, tak jsem se s každým slušně pozdravil a zeptal se na poměry a na zdravíčko. Jeden na mě za to dokonce hodil očkem a řekl mi, že si na něj klidně mohu sáhnout – že mě jedem nesmázne. Tak jsem si sáhnul a nesmáznul mě.

Nevím, co se o něm dočtete vy, ale já na vlastní oči u dvou viděl, že chodí na houby. Sice ne na ty, co sbíráme my (většinou), ale evidentně jim to nevadí.

(Zpráva pro houbaře – v Jeseníku rostou i jedlé, přidávám fotodokumentaci z 23. 9.)

Na konci září migrují ze dvou důvodů. Páření a příprava na zimní spánek. Má to logiku. Po aktu si každý rád dá šlofíka, a holt u mloků to trvá až do jara.

Co se týče páření, jistě jste slyšeli výraz – „Vlez mi na záda!“ Ale asi v jiném významu, než znají mloci. Jak ale mločí samička tohle od samce slyší, zapomíná na svět, odloží nákupní tašky a už se samci houpe na zádech a samec s ní pochoduje lesem, jako by si hráli na vláček. Když ho to přestane bavit, protože sameček vypustí spermie, přemění se páření na wrestling. Sameček samičku přetočí na zem, ta přijme spermie do kloaky a sameček koukne na hodinky a řekne, že už musí jít, že je pozdě a zítra ráno musí na schůzi a že byla úžasná a že se ozve.

Pak si jdou lehnout, každý zvlášť. Jelikož neumí hrabat, protože mají jemné mločí ručičky, hledají si opuštěné otvory a do jara v nich squatují.

Ukazoval jsem fotky kamarádce a pojala podezření, že je těch mloků až moc. Kulantní formou mi naznačovala, že jsem nalezl jednoho a udělal z něj modelku. Celý den ho nosil po horách a na správném místě ho vždycky vytáhl a zneužil pro modelingový průmysl. Namítl jsem kamarádce, že nosím v kapse s sebou ledacos, ale mlok to rozhodně není.

Mloků je v kopcích okolo Jeseníků dost a jejich provoz v lesích je na ohrožený druh naštěstí více než pravidelný – až někteří z nich odmítli jít s proudem a zamířili z kopců zase dolů, a jeden dokonce uvažoval, že si postaví vor a vezme to dolů po vodě.

Mloci jsou mírumilovná stvoření. Ptal jsem se jich na Karla Čapka a mám pocit, že ani nevěděli, o kom mluvím. Jedna samička se tázala, jak to chutná. Já odpověděl, že jako Nobelova cena, kterou nedostanete. Je proto velmi pravděpodobné, že válku s námi nechystají, ačkoli vzhledem k tomu, jak jim mnoha způsoby škodíme, bych se konfliktu nedivil. Věřím, že hodně lidí by pak i přidala na jejich stranu.

Zatím je však na jesenické frontě klid – a jediný náznak násilí, který se objevil, je moje říkanka, kterou jsem vymyslel k úvodní fotce na začátku článku: „Čuměl jsem zblízka na mloka – proto mě praštil pěstí do voka“.

Další musela vytvořit AI a já věřím, že poznáte, že to AI je.

Ať žijí mloci.