Článek
Nevím, proč právě tam ji někdo odložil. Proč není ve váze a není víc rozkvetlá a nemá květy na stoncích ohnuté do stran, jako by se chtěla vítat.
Odložila tuhle kytici ona, nebo on? Ona, když od něj kytici dostala a on byl zamilovaný, ale ona už ne. Nebo on, když na ni čekal, aby se rozloučil, jenže si rozloučení na poslední chvíli rozmyslel a rovnou odešel za jinou, která kytici na rozloučenou zatím ještě nepotřebovala. Nebo tam zůstala, protože ona už nikdy nepřijde.
Nevím, kdo kytici držel poslední, kdo si poslední přivoněl – nebo komu se nelíbila nebo koho kytice rozčílila. Ležela položená na stranu na krajce a připadala mi, že smutní.
Smutní každý z květů svázaný tělem k jinému, každá barva tlačící se na okvětními lístky, smutní každý závan vůně spletený s vůní jinou, jako by se ve smutku objímaly. Všechno dohromady možná i plakalo, protože není pro květiny nic horšího, než když nejsou tím, co si pro sebe vysnily.
A tahle kytice a každá květina v ní a mezi květinami okrasné kapradiny a trávy – ruskus a pistácie a limonka a třezalka s červenými bobulemi jako rudé perličky – tahle vázaná barevná voňavá krása, která vypadala jako malá květinová zahrada, ta si o sobě vysnila hodně.
Chtěla se nejenom líbit, jako se chce líbit každá květina, ale chtěla, aby se líbil i ten, komu bude patřit, ten kdo ji dostane. Aby se líbil víc právě krásou, kterou sama kytice přinese.
Avšak ten sen se rozplynul a nic z něj nezbylo. Nezbyla z něj ani vzpomínka na jeho krátký útržek, který někdy po probuzení zůstává a jeho připomínání má přivolat celý krásný sen zpátky. Ale sen se už neobjeví, protože ho přemůže a vymaže realita.
Vzal jsem kytici, ale nevěděl, co s ní. Vzal jsem ji proto, aby na místě, kam nepatří, neležela jenom tak. To se někdy však stává, že někoho odněkud vezmete, protože tam nepatří, ale pak nevíte, kam ho dát.
Nevěděl jsem ani, komu bych kytici dal. Šel jsem z přestávky zpátky do tramvaje a kytice v tramvaji, v kabině řidiče, to není nejsprávnější místo pro květiny. I když, mohu se mýlit. A mýlil.
Rozhlížel jsem se kolem, jestli nepotkám ženu, které by kytice slušela. Ženám stále květiny sluší, ženy a květiny jsou jako sestry. Jenže dát dneska neznámé ženě květinu, to není jenom tak. Ženy by jistě rády květiny jenom tak dostávaly, avšak dnešní doba jim ve jménu současnosti říká, aby květiny právě jenom tak od neznámých mužů nepřijímaly, protože vůbec nevědí, co takovou kyticí neznámý muž myslí.
Neznámý muž ale s takovou kyticí moc nemyslí. Neznámý muž, co kouká na neznámou ženu a nemá pro ni kytici, je mnohem nebezpečnější. Muž s kyticí je něco jiného. Ten myslí na málo, a to málo většinou nebezpečné není, ba naopak.
Dnešní doba je však dneškem dogmatickým, a tak jsem se kytici žádné ženě dát neodvážil. Vyhodit ji mi přišlo hloupé. Na tom je znát, že když pomáháte, je taková pomoc správná, ale může být pro vás obtížná, jelikož se musíte rozhodovat nejen za sebe. Pomáhat je lidské, ale rozhodování za jiné božské a člověk není stvořený, aby se jenom tak zničehonic stal kvůli někomu jinému bohem.
Květina byla stále smutná. Smutek někoho vedle sebe vycítíte. Stejně tak vycítíte strach. Květina se bála, o sebe, o svou krásu omezenou pro nás naším vnímáním času, ale pro ni mnohem delším úsekem bytí, přesto se smrtelným koncem.
Květiny se bojí se bojí svého konce jinak než my. Bojí se, že před svým koncem nevykvetou – a to jak svými květy, tak i svými sny. Mnoho lidí zemře, aniž je jejich vlastní lidský rozkvět zajímá, květiny se kvůli tomu trápí. Nechtějí se ztratit, aniž by někdo pochopil právě té a té její smysl.
Byla jediná možnost, aby kytice byla spokojena. Darovat kytici úplně všem. Darovat, třebaže lidé v dnešní době jsou k darovacím gestům skeptičtí, a dokonce z nich mají strach. Doba lidi naučila, že nic není zadarmo a nic se nedává jenom tak, a proto je pro ně nejlepší nic neměnit, nic nepřijímat a chovat se, jak se chovají ti ostatní kolem.
Květiny jsou jiné. Květiny se tolik na dobu, v níž rostou a kvetou, neohlížejí, a ne příliš se zajímají o květiny kolem. Jsou proto svobodnější – a jejich svoboda má smysl. Daleko větší než ta naše. Naše svoboda je spoutaná námi samými a našimi ohledy a předsudky.
Kdo je nemá, může takovou květinu přijmout. Přijmout a neklást si otázku, co za to. Jen si ji na chvilku užít. Květiny to mají rádi. My se to ještě musíme naučit. Užívat si něco – a mít rádi. Nejvíc sami sebe.
Kytice pro všechny cestující.
(Sluší se poděkovat čtenářům, kteří mi zde přispěli, jako autorovi. Není to jenom tak, když vás dneska podpoří v činnosti, jaké je zrovna psaní - což je v mnohých ohledech velmi riskantní záležitost (oboje). Ale udělali jste to - a já vám velmi děkuji a vážím si toho, a trochu mi to díky vám mění na lidi úhel pohledu. Ten úhel je lepší.)
