Hlavní obsah

Ne vždycky si ten svět cestujících a řidičů rozumí

Foto: Pavel Hewlit

Ilustrační foto

Bývám někdy, a já si myslím, že i právem, čtenáři obviňován, že zaměstnancům DP, či spíše přímo řidičům MHD nadržuji a jsem vůči nim smířlivý a ve všem odpouštějící. Není to docela pravda.

Článek

Třebaže řidiče, tedy alespoň některé, vnímám jako polobohy a zjišťuji, že i mezi zaměstnanci depa NĚKTEŘÍ dosáhli osvícení nebo něčeho podobného (nebo je jenom bacil proud), jsou mezi námi ovce černé, které se v našem stádu spokojeně pasou a před vlky se chrání v samotném středu.

I já sám někdy v pozici váženého klienta skřípu při jízdě kolegů a kolegyň zuby a v duchu si namísto modliteb opakuji vnitropodniková pravidla jménem D 1/2 (zkráceně dépůlka) a zvažuji možnost upozornění na cosi shnilého v jízdě rázné.

Někdy se pak ale podívám do kabiny a mávnu smířlivě rukou, neboť na řidiči vidím, že stejně dlouho nevydrží a takzvaně se odpráskne sám a už si moc nezajezdí. Někdy však volím osobní domluvu, byť má ovšem významem blízko prdu schovaném ve větru a jde pouze o uspokojení mé vlastní. Většinou se tak děje u řidičů praxí mladých, nevycválaných, jak my starší říkáme „nevyježděných“. Pokud je řidič praxí starší a chová se pořád jako vůl, už ho nenapravíte a škoda slov.

Já jsem z generace, která coby mladí řidiči starší řidiče poslouchala. Věděli jsme, že když nám starší něco vytkne, nemyslí to špatně a chce nám pomoct na trati přežít. Podobně jako starší voják pomáhá přežít ve válečném poli nováčkovi, kterému zatím ani nesedí jeho nová helma. Když si naopak chtěl někdo ze starších řidičů na mladých honit triko, vždycky se našel jiný starší řidič, který tohle „honění“ staršímu řidiči „vysvětlil“, že tudy ne.

Já jsem třeba ještě za chyby v tramvajáckém kurzu dostával facky. Ne že by mě fackoval sám instruktor – ale po chybě řekl, ať si dám facku sám. A já si ji dal a zapamatoval si, proč jsem druhou chytil o panel. Díky tomu jsem z kurzu vyšel proškolený a profackovaný jako těsto.

Dnešní mladí nejsou až tolik od nás odlišní, ale výjimky se najdou (jako tenkrát i u nás, ale ty vyházeli). Zažil jsem mladého, jehož jsem měl v zácviku a on mi se svou týdenní praxí provozu s lidmi suverénně oznámil, že to, co mu vysvětluju, vysvětluju špatně, že on už ví, jak se řídí. Tenhle člověk je v DP do teď a vozí nás. A taky povýšil. U nás přímo neplatí, že kdo neumí, učí, a kdo neumí učit učí učitele – u nás platí pravidlo, že komu nejde řízení, vstoupí nebo založí odborovou organizaci, aby se mohl před možným vyhazovem bránit. Proto také v DP máme OO hodně.

Pořád si myslím, že drobná výtka nikdy neuškodí a je lepší než se schovávat za anonymní telefony na dispečink nebo za již ne tak anonymní služební hlášení na řidiče zaslané. (Avšak i v případě písemného hlášení lze být anonymní. Zažil jsem hlášení na kolegu, kde se stěžovatel nepodepsal, řka, že se bojí odvety. Ten člověk se do dneška ke kolejím nepřibližuje.)

Výtka je lepší i za mrskou cenu, že ji mladší řidič nepochopí a bere jako útok na svoje ego a schopnosti. Aspoň lidi kolem uvidí, že ne všichni jsme stejní. S tím já ale problém nemám, protože ego mám až na půdu a o svých schopnostech skromně vykřikuji do všech stran, že jsou srovnatelné pouze se schopnostmi superhrdiny.

Přivírání do dveří. Kdo z účastníků MHD jej nezažil? Někdo i na vlastní kůži. Přivření jsou různé variace. Někdy je na vině řidič, někdy vážený klient, někdy dokonce oba.

Jsou také přivření z nepozornosti, nebo jak já říkám z lenosti podívat se do zrcátka. Pokud nemáte tramvaj narvanou až po střechu (nebo nemáte někoho před kabinou, kdo vás šmíruje) a nejste delší než patnáct metrů bez kamerového systému, první vůz pohledem zkontrolovat můžete bez větších obtíží. Pokud ho zkontrolovat chcete.

Kolegyně moc nechtěla. Za to při jízdě hodně zvonila. Zvonila tolik, až jsem si myslel, že posílá zprávu. Znáte videa, jak ženská jde po ulici, vedle ní chlap a ženská se podívá na jiného muže a dává mu znamení prsty, jako by tleskala prsty o dlaň – to je prý znamení nebezpečí. Ženská dává znamení, že muž vedle ní ji unesl nebo jinak ohrožuje. Nebo že už nemá peníze. Je to jedno – prostě dává znamení, že muž má dostat do držky a ženská má odejít s jiným.

Nejprve jsem si myslel, že kolegyně také dává znamení o obtěžování. Někým, kdo stojí za ní v kabině a nemá peníze. Ono do kabiny se vejde hodně lidí a zvláštně se i poskládají, jako tetris. To viděl kolega z noční, který šel ve dvě ráno na Lehovci na pokec do jiné noční, ale nedošel tam, protože v kabině sedělo víc než jenom řidič a ta druhá seděla spoře oblečená na panelu. Kolega si pomyslel, že paní musí tlačítka tlačit do zadku.

Kolegyni ale nikdo neobtěžoval, ta si jenom zvonila. Jako někdo hodně mluví nebo píše, někdo hodně zvoní. To dělají praxí mladí řidiči. Zvoní, jako by vzkazovali, všichni pryč, já jedu.

V tramvaji také seděla paní a paní měla dvojčata-děvčátka. Byla to ta dvojčata, jak jsou od sebe k nerozeznání, protože jsou i stejně oblečená se všemi doplňky. Věk tři roky, obě zvědavá, upovídaná, samá otázka. Maminka tolerantní, na pohled unavená. Nejspíš stále žijící s představou starou něco málo přes tři roky, že bude mít JEDNU hodnou holčičku a ta se zvládne sama. Příroda má ráda ironii.

Vystoupit chtěly, avšak nestačily. Paní kolegyně sice ráda zvonila, ale už tolik ráda nenechávala dveře otevřené, plus zrcátko jí také moc neříkalo, ačkoli já vím, že některá zrcadla mluvit umí. Sice německy, ale já mám překladač.

Některá zrcadla reagují na otázku, když se do něj díváte a říkáte:

„Zrcadlo kouzelné, řekni – jsou v mé tramvaji zdejší, dveře stále otevřenější?“

A zrcadlo odpoví: „Jo, bejby, drž to. Drž. Nebuď tak zavilá, leze ti ven mamina. Sebou má dvě potvůrky, asi to bůdou Sněhůrky.“

(Omlouvám se za nedokonalý překlad z němčiny. Překladač je ve free verzi, a než mi věty přeložil, viděl jsem jednu reklamu na vložky a druhou na Vánoce v Kataru, ačkoli první nepotřebuju a na druhé nemám.)

Vystoupit s dvojčaty není jednoduchá věc. Je o to obtížnější, že mnohé věci děláte dvakrát. Třeba dvakrát vysvětlujete, že vystupujete. Nejprve nalevo, pak napravo, protože obě držíte za ruku.

(Lid dopravy a předpisů znalý teď namítne, že paní měla dát řidičce znamení, že výstup bude déle trvat – k tomu je tlačítko, které je u vozů T-3 nade dveřmi. Ruku však na srdce, máte čas na nějaké tlačítko, když jste už před lety dali světu znamení, že netřeba do života dávat něco navíc, ale nahoře to nejspíš neslyšeli.)

Foto: Pavel Hewlit

Tlačítko znamení řidiči.

Paní maminka to nestihla, dvojčata to nestihla, já to nestihnul. Ony vystoupit, já nestihnul dveře zarazit. Zavřely se o pikosekundu dřív. Jak jsem skromně napsal výše, mám schopnosti superhrdiny, ale mám pocit, že muž u dveří měl v aktovce kryptonit.

Musíte ale zase uznat, že věc nepřeháním a nesnažím se vám tvrdit, že jsem dveře přidržel rozštěpem, jako dělá Jean – Claude Van Damme, a navíc nahodil falešný úsměv, že rozkrok je stále v pořádku. Ani jsem neudělal, co udělal kdysi fakt hrdina na Florenci, a já ho do dneška za to obdivuju, že s plnýma rukama přidržel zavírající se dveře tramvaje hlavou. Přísahám, strčil do dveří kebuli a držel s ní křídlo dveří.

Já jsem však stihnul dát znamení tlačítkem. Ne dvakrát, ale to mačkané vícekrát za sebou. Každý tramvaják by měl vědět, že když se mu bzučák rozezní takhle těsně po zavření dveří, má dveře znovu otevřít a koukat do hrazdy, koho přivřel. Kolegyně nic. To mě namíchlo. Ani ne že kolegyně jela dál, ale že maminka měla problém.

Miluji křišťálově čistou dětskou mysl a logiku. Dítě nalevo se na maminku podívalo a zcela v souladu se situací zeptalo:

„Maminko, proč jsme měly vystupovat, a nevystupujeme?“

S ohledem na věk dítěte to byla otázka hodna projevu řečníků v OSN. Maminka však nevěděla, co odpovědět. Přidřepla si k dítěti a dala mu pusu. Klon na druhé straně chtěl taky. Maminka se podívala směrem ke kabině řidičky, jako by tam hledala odpověď – a ta přišla, v podobě čtyř zazvonění v úseku o délce šest metrů.

„Proč nevystupujeme?“ ptalo se druhé první dítě.

„Vystoupíme příští a vrátíme se,“ odpověděla maminka.

„A proč jsme nevystoupily tam?“ ozvala se zase levá strana.

„Nestihly jsme to. Řidička spěchala!“ řekla maminka.

Hovno spěchala, nekoukala. Chápu ze své pozice, když se vinou nepozornosti občas někdo dveřmi propleskne (zranění z toho nejsou a nové tramvaje dveře ani nezavřou, a ty nejnovější už pak vůbec), ale dvojčata s maminkou jsou přeci jenom trochu větší zářez, než by se na pažbu řidiče hodil.

Na Palmovce jsem na řidičku zaklepal. Nebyla ráda, neměla čas, zrovna se fotila. To je virus doby, když jste mladí a chcete být ve svém povolání za skvělé a úžasné, abyste ho díky tomu v budoucnu třeba nemuseli vůbec dělat. Znám kolegyně, které se kvůli jiné budoucnosti nakonec i v kabině svlékaly z uniforem. Svlékly, vyfotily a podnik je vyhodil. Podnik je tolerantní, ale jít až na kůži, to nemusí

Kolegyně o mamince s dvojčaty neměla ani ponětí. Když jsem se ptal, jestli slyšela bzučák (ano, protože jsem ho slyšel i já), odpověděla:

„Já myslela, že to mačká jeden!“

Pokud vám věta přijde zvláštní, nemýlíte se. Kolegyně se chtěla původně vymluvit, že zvuk neslyšela přerušovaně, ale jelikož není zvyklá lhát, mozek vyrobil náhradní nelogickou větu.

Víc se nedělo nic. Nestopnul jsem dopravu a neznemožnil řidičce další jízdu. Nezavolal jsem dispečery, policisty a hasiče (policii a hasiče jenom proto, abychom to měli jako v akčním filmu). Nekřičel jsem nic do okolí o tramvajácké nelidské bandě a demonstrativně na sobě nepálil vlastní uniformu a s jejími zbytky na sobě nepřešel k trolejbusům. Nezaložil jsem neziskovou organizaci na podporu přivřených lidí a další na podporu traumatizovaných řidičů, co lidi právě přivírají – a pro jistotu třetí na podporu těch, kteří podporují jiné podporovatele. Nic takového.

Třebaže lidé milují drama a konflikty, jsou chvíle, kdy právě nejsou vůbec kolem potřeba. Zvláště před vícero lidmi. Někdy několik slov složených do méně rozvitých vět úplně stačí. Ne že by vždy dopadla na úrodnou půdu, o tom si iluze nedělám, ale proto i něco víc nemá právě větší význam.

Navíc, já vám to nepovídám proto, abych ukončil tenhle příběh, že se nakonec všichni kolem měli moc rádi, že paní řidička vyskočila z tramvaje a omlouvala se mamince a objímala dvojčátka (obě najednou). Ani příběh není o tom, jak jsem já při tom objímal lidi z Palmovky a všem říkal, že takhle se má dělat svět. Nestalo se ani, že se v každé tramvaji ozvala relace dispečinku generální volby do všech prostředků, že právě svět uzákonil, že si všichni cestující a jejich řidiči jsou rovni. Tohle se nestalo. Ale to neznamená, že o tom nemůžu napsat, že by to bylo hezký.

A k tomu připíšu, aby řidiči koukali do zrcátek.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz