Článek
My řidiči tramvají a řidiči autobusů/trolejbusů máme na Palmovce dvě odpočinkové místnosti. Jednu větší na místě bývalého nádraží (ve stínu rozestavěného komplexu), druhou, menší mezi zastávkami Palmovka v ulici Na Žertvách. Seděl jsem po šesté hodině večerní uvnitř té druhé, když slyším a pak i vidím, jak kolega klepe zvenku na sklo a ukazuje, abychom šli všichni ven.
V nás uvnitř hrklo, v každém zvlášť, protože jsme najednou nevěděli, jestli jsme už neměli střídat, jelikož tramvaje ten den nejezdily vinou pochodů v Praze ne zrovna nejpřesněji. Běžíme ven a koukáme na mobily a v aplikacích hledáme svoje tramvaje, ale vůbec o tramvaje nešlo. Šlo o trolejbus a plačící paní.
Trolejbus stál zhasnutý a odstavený vedle tramvajových kolejí na místě, kde odstavený být má, a paní seděla vedle chodníku a plakala.
Ale jak ta paní plakala. Já se v pláči vyznám. Já znám mnoho druhů ženského pláče, protože znám jednu z Jiren a ta umí plakat asi na sto způsobů a na každý má svůj naprosto ojedinělý pláč.
Paní na Palmovce plakala jako na jevišti, což jako divadelní teoretik umím ocenit. Paní plakala se stejnou bolestí jako plakala Andrea Elsnerová jako Hana ve stejnojmenném představení Vinohradského divadla – a paní Andrea plakala celým svým tělem a celou svou bolavou duší, že to viděli diváci až vzadu na druhém balkonu, kde toho většinou už není vidět moc a konec představení se tam musí oznamovat zvlášť, protože diváci o něm tam nemají mnohdy ani ponětí.
Paní na Palmovce plakala a chvíli si držela hlavu na jedné straně, poté na druhé, pak si ji držela na obou stranách, aby pak po hlavě přeručkovala a držela si jenom čelo a hlavu měla předkloněnou, jako by hlava světu kolem říkala – Bože, jak hluboko jsem klesla.
Ptal jsem se kolegy, co se děje a jestli mám připravit lékárničku – ale kolega říkal, že paní se rozbrečela poté, co se paní neotevřely ani jedny dveře odstaveného trolejbusu, třebaže se do něj dobývala.
„A řidič něco řekl?“ ptal jsem se.
„Ano,“ odpověděl kolega. „Dvakrát. Jenže ona vždycky šla do dalších dveří.“
Tyhle marné boje s odstavenými prostředky hromadné dopravy znám. Jsou stejně marné jako marný je boj se sebe samým, když máte v sobě přes dvě promile a mozek nedokáže poslat neuron se správnou odpovědí na otázku, proč ta zhasnutá tramvaj/autobus/vlak mi neotevře dveře, zvláště když už půl hodiny klepu, dokonce i nohou.
Palmovka v romantickém alkoholovém pojetí souznící dvojice.
Paní se při svém marném boji rozhodla, že ji nemá nikdo rád a sedla si do trávy vedle autobusu, kam bych si já raději nesedal, protože sedat si na trávu kdekoli v oblasti Palmovky je stejné jako si koupit Kindervajíčko. Víte, co můžete uvnitř očekávat, ale pak je to něco jiného, co už stejně máte.
Lidé na Palmovce jsou však hodní, a tak se u paní hned zastavili dva muži. Galantní a slušní, nebo se jim paní líbila.
Paní na Palmovce se může líbit. Proč by se paní na Palmovce nelíbila? Zvláště proč by se nelíbila, když je kolem ní tma a sedí mimo dosah osvětlení. Nedávno jsem poslouchal starý záznam Divotvorného hrnce v úpravách V+W a vzpomněl jsem si na vodníka Čochtana a jeho popis krásné ženy. Tady popis fungoval obdobně.
Pokud byste stáli u tramvajové zastávky Palmovka od Balabenky a byla tma a koukali se směrem k Libeřským lahůdkám v dáli a do toho jela tramvaj v obou směrech, takže daleko vidět by stejně nebylo, mohli jste snadno nabýt dojmu, že někde vpravo směrem k synagoze se v trávě válí překrásná ženská.
Oba páni chvíli nad plačící paní vypadali jako sokové. Oba paní přemlouvali, aby vstala, že jí ukáží cestu na skutečnou zastávku, a oba se i předháněli, kdo blíže k jejímu tělu podá pomocnou ruku, aniž by ji rovnou začali osahávat. V jednu chvíli to vypadalo, že se muži o paní dokonce poperou. Paní však nereagovala a stále plakala a ručkovala si po hlavě a dělala pózy smutku a žalu a utrpení dostatečně stále viditelné i pro druhý balkon.
Opuštěný komplex vypadá v noci jako opuštěný strašidelný hrad.
Jeden pán snahu vzdal a nad ženou mávnul rukou. Odešel. Druhý hned proto jako by přešel k věci. Mírně se uklonil, stejně jako se ukláněli lokajové, jen pánovi na rukou krajkový kapesníček chyběl – ale místo kapesníčku v ruce nabídl paní nastavenou dlaň a na ní své vroucí tepající srdce.
Žena odmítla. Strčila do ruky, jako se strká do nabízené misky s něčím, co vám nechutná, ale pána gesto nezaskočilo. Změnil přístup a popadl ženu v podpaždí a ženu zvedal, ale jako by ani nezvedal jemnou domnělou krásku z Palmovky, ale nějakého kdovíco, co jenom někde zaclání nebo vadí.
Měl jsem o paní strach, když ji pán takhle vzal – ale ne dlouho, protože jsem pochopil, že i galantní muž může být muž činu a pomoc bližnímu svému není jenom o tom, že se vedle něj začnete válet, aby si dotyčný nemyslel, že je na to všechno sám.
V té chvíli ožil romantický obraz. Noční Palmovka se stala svou nocí, aniž by potřebovala na nebi hvězdy. Za hvězdy jí posloužila světla kolem, která ve tmě a v oparu podzimního večera všechna mihotala a ve svých paprscích do sebe narážela – a jak narážela, jako by tím dělala svůj soukromý velký třesk a v nich tvořila další a další vesmíry a další a další Palmovky, z nichž ale žádná už nebyla jako tahle.
Tahle totiž byla plná jedné čerstvé lásky. Byla plná jednoho objetí slušného, a rozhodně ne lhostejného muže, který vší silou držel krásku skrytou za závojem noci a držel tu krásku pevně, aby neupadla, o což se se ona stále pokoušela – a vedl ji dál k synagóze a vedl ji za ni, kde je zastávka trolejbusu.
Ale co se dělo tam, to už je jenom tajemství skryté v jejich tmě s vlastními hvězdami.
Noční Palmovka může s určitou dávkou fantazie vykouzlit i krásné lidi.
