Z hub jsem nešel s prázdnou, přinesl jsem domů lesní kuře. Rostlo na mrtvole

Na procházce se psem, kterého mnozí z mých vyprávění znáte coby pana Akitu, kolem řeky Lužnice jsem najednou koutkem oka v lese zahlédl cosi žlutého. Nejdřív jsem šel dál, teprve po deseti krocích mi to došlo – vždyť to byl sírovec! Následovala otočka, pár chvatných kroků, protože co kdyby někdo přišel dřív, a pak už jsem stál a kochal se krásou houby, o které básní i slavný Jamie Oliver a které v anglicky mluvících zemích říkají „chicken of the woods“, tedy „lesní kuře“.

Teď už víte, proč jsem toto spojení použil v titulku. Ale moment, co ta mrtvola? I ta je v titulku správně – sírovec žlutooranžový, když ho nazvu celým jménem, nebo také choroš sírový, latinským názvem Laetiporus sulphureus, na mrtvolách opravdu roste – přesněji, na mrtvolách stromů. Ale nejen na nich, rád si pochutnává i na stromech živých, na listnáčích v lesích, parcích i zahradách, kde škodí i na stromech ovocných.

Ale zpátky do lesa. Že nadešel čas přestat se očima mazlit s houbou, která vypadá úplně jinak než houby, které lidé v lese obvykle sbírají, naznačil pes. Zakňučel, pak ještě jednou, trochu hlasitěji a nakonec do mě vrazil čumákem – nezdržuj! Udělal jsem pár fotek, vydoloval sírovec z trouchnivějícího kmene a vydal se s úlovkem domů.

Nesl jsem sírovec v náručí, cítil jeho vůni a v hlavě mi běžely scény, které zná jen ten, kdo miluje jídlo ve všech jeho podobách. Za dvacet minut, než jsem došel k autu, jsem měl očištěno, předvařeno a měl jsem i obalené a osmažené řízky, které chutí připomínají kuřecí. Ještě za volantem jsem v duchu nakrájel mladý žlutý poklad z rodu ve stáří nevzhledných a zcela nepoživatelných chorošů do guláše a na naložení do oleje s cibulí.

Když jsem za sebou doma zavřel dveře, ozvalo se: „Co to zase neseš za hrůzu?“ Z kuchyně vykukovala naše B. a dívala se na mě napůl udiveně, napůl soucitně. „Oběd na zítra,“ zkusil jsem to. „No, to ani náhodou,“ dostal jsem zpátky plnou dávku znechucení. „Tohle si jez sám.“

A tak to také dopadlo. Tedy skoro. Teenageři měli k obědu švestkové knedlíky. Z tvarohového těsta. S máslem a moučkovým cukrem. Řízky ze sírovce, houby, kterou jsem našel na mrtvém stromě, jsme si dali jen já s manželkou.

Tady by mohlo moje dnešní vyprávění skončit. Neskončí. Ještě jsem vám neřekl o sírovci to podstatné. Třeba to, že v lese ho najdete od května do října, a to téměř výhradně na listnáčích – na živých stromech i mrtvých kmenech. Splést si ho prakticky nejde, a už vůbec ne zaměnit s nějakým jedovatým druhem. Plodnice tvoří až metr velké trsy, okraje mají zbarvené žlutě, ke středu se barva mění na oranžovou.

Nejchutnější plodnice dávají ovocné stromy, ale o nic horší nejsou sírovce z okrasných listnáčů či dubů v lese. Sírovec rád roste i na akátu, z něj ale houbu nesbírejte – akát je jedovatý a sírovec z něj navíc nebývá nijak zvlášť chutný. Ke zpracování jsou vhodné jen mladé plodnice, šťavnaté, na dotyk měkké, se světlými okraji. Čím je sírovec starší, tím je tužší a sušší, nakonec se z něj stane choroš, jak ho zná každý – suchá a tmavá houba tvrdá jako kámen pevně přirostlá ke kmeni.

V kuchyni je sírovec výborný obalený v trojobalu a osmažený jako řízek, my z něj máme rádi i guláš. Nezapomeňte ho ale před jakoukoli další úpravou povařit ve slané vodě – ztratí případnou hořkost, která se jinak může projevit, a ztratí tuhost, zvláční a začne strukturou připomínat kuřecí maso.

Můžete ho také naložit s cibulí do oleje, podusit a podávat s omáčkou a přílohou nebo zkusit něco podle sebe. Řízky a guláš ale asi zkusíte nejčastěji.

Nejen proto, že ze sírovce jsou prostě excelentní. I proto, že sírovec žlutooranžový je houba, kterou nenajdete každý den.

Zdroje a další informace: