Babka, sameťáček, prstíčky či „polský hřib“. Kde se vzaly podivné názvy našich hub?

Houbařská sezóna je v plném proudu a v lese se snadno potkají dva houbaři, kteří si začnou nadšeně porovnávat své úlovky. Jenže někdy může jejich rozhovor připomínat spíš nedorozumění. Jeden našel poddubáky, druhý sameťáčky a třetí by možná tvrdil, že má v košíku modráky. Přitom všichni mohou mluvit o stejné houbě.

Právě hřib hnědý patří k druhům, které dostaly v různých krajích celou řadu lidových názvů. Říká se mu také hnědák, podborovák, podhříbek, pančák, panský hříbek či slaďák. Poddubák může znít, jako by bylo nutné jej hledat pod dubem. Hřib hnědý ale houbaři dobře znají ze smrkových a borových lesů, kde patří k nejčastějším úlovkům. Modrákem je nazýván podle nápadné vlastnosti - při otlačení a po řezu modrá. Jenže ani název modrák nám ještě neřekne, jakou houbu člověk vlastně našel. Na mnoha místech se tak nazývají i ostatní modrající hřiby.

Pokud byste se s hřibem hnědým vydali do Běloruska, Ruska či na Ukrajinu, řekli by vám, že se jedná o „polského hřiba“ či „polskou houbu“. Přitom Poláci mu běžně říkají podobně jako u nás - podgrzybek brunatny. Jedna z tradovaných verzí je, že ve východních státech tato houba není příliš vyhledávanou, zatímco v Polsku jej houbaři sbírají ve velkém. Aby zvýšili tržby, sušili hřiby hnědé a v pohraničí prodávali jako jiné druhy hřibů. Jejich sousedé ale podfuk odhalili a od té doby se mu tam říká polská houba.

A pak je tu sameťáček. U mladého hřibu hnědého stačí přejet pohledem po suchém tmavohnědém klobouku a původ přezdívky není těžké pochopit - jeho povrch působí jemně a sametově. Ani tentokrát však nejde o jméno vyhrazené jedinému druhu. Říká se tak i hřibu plstnatému a stejné pojmenování můžeme potkat dokonce u některých čerstvě rostoucích „babek“.

A právě babka je další houba, jejíž lidové jméno zná snad každý. Nejčastěji se tak označuje hřib žlutomasý a všechny příbuzné druhy, mezi nimi i hřib sametový. Lidové pojmenování je poměrně prosté: klobouk starších plodnic se typicky rozpraskává do drobných políček a našim předkům zřejmě připomínal vrásčitý obličej staré ženy. Dokonce i Slovník spisovného jazyka českého popisuje babku jako drobnou houbu s hnědým, do políček rozpukaným kloboukem.

Mezi babkami může být rozdíl. Hřibu sametovému se mezi některými houbaři říká také podzimní babka, zatímco hřib červený bývá označován jako drobná babka. Lidové názvosloví si s přesným rozdělením druhů nikdy příliš hlavu nelámalo. Důležitější bylo, jak houba vypadala a kterou známou houbu připomínala.

S lidovými názvy se ale podobně zachází i u dalších hřibovitých hub. Hřib nachovýtrusný vypadá se svým šedohnědým až téměř černým kloboukem a třeněm, jako by jej někdo vytáhl z komína. Není proto divu, že se mu říká kominíček, dýmovník nebo černoušek. Kominíček přitom ani tentokrát neoznačuje jediný druh. Stejnou přezdívku dostal také černý stroček trubkovitý, ryzec černohlávek či šiškovec černý.

Aby toho nebylo málo, dost lidí si hřib nachovýtrusný plete s kozákem či křemenáčem. Podobnost s jinými houbami si všimli i za hranicemi. V Norsku má totiž zajímavý název falsk brunskrubb - což by šlo volně přeložit jako „nepravý hnědý kozák“.

Velký zmatek dokážou způsobit právě křemenáče, kozáci a špičníci. Název kozák přitom přímo svádí k představě „kozáků z východu“, s nimi ale houba podle jazykovědců nemá nic společného. Slovo je odvozeno od kozy. Český jazykový atlas nabízí vysvětlení, že kozáky rostly také na neúrodných paloucích, kde se pásly kozy.

Právě u kozáků a jejich blízkých příbuzných křemenáčů se názvosloví dost často plete a označení pro některé druhy se běžně překrývala. Špičník, březák, osikáč nebo koloděj mohl být podle kraje kozákem i křemenáčem. Jistě si řeknete, že koloděj se jmenuje hřib. Ano, ale na Rakovnicku tak nazývají i křemenáč březový. Samotný křemenáč získal dnešní jméno podle tvrdosti dužniny - od křemene. Proto se mu někde říkalo také kameňák nebo kamenáč. Na Těšínsku se mu říkalo Polák a na Moravě třeba Janek. Jeho výrazný červenooranžový klobouk ale lidovou fantazii zaměstnal mnohem víc. Někde z něj byl červeňák či cihlář, jinde voják, Turek nebo na Domažlicku dokonce výpravčí. Zajímavé je, že ve starém železničním slangu se zase výpravčímu říkalo křemenáč.

U některých hub stačilo sáhnout na klobouk a o názvu bylo prakticky rozhodnuto. Typickým příkladem jsou klouzky. Za vlhka mají jejich klobouky slizký a kluzký povrch, a právě odtud pochází dnešní jméno. Stejnou vlastnost vystihuje i lidový kluzák. Klouzku obecnému se ale říkalo také loupák, smetánka, máselník, máslovka či máslovec.

Máslo se do jejich názvů nedostalo náhodou. Máselník mohl připomínat máslo žlutou barvou i mastným vzhledem klobouku. A máslové názvy se neomezily jen na klouzek obecný. Klouzek strakoš, známý také jako hřib strakoš, dostal v některých krajích jméno máselka či máselník. Přitom právě strakoš má klobouk spíše jemně plstnatý a za vlhka jen mírně slizký. Jeho lidových názvů jsou desítky - kromě máselky třeba koženáč, husí pupek, kačenka, borovák nebo bezpráce. Proč bezpráce? Protože jich prý roste vždy několik blízko sebe a houbař tak má velké množství hub prostě bez práce. Jeho dnešní jméno strakoš zase odkazuje na nápadně skvrnitý, strakatý povrch klobouku.

Zajímavé je, že v pojmenování klouzků podobně uvažovali i za hranicemi. V Polsku se klouzku obecnému říká také odvozeně od másla - maślak zwyczajny, Němci zas znají máslovou houbu jako Butterpilz a Angličané zvolili Slippery Jack (kluzký Jack). Naopak latinský název Suillus u klouzků pochází od slova prasečí. Bývá to spojováno s mastným, umaštěným vzhledem klobouků.

Úplně jinak vzniklo pojmenování prstíčky. Jde o houby z okruhu kuřátek, jejichž plodnice nevytvářejí klasický klobouk s třeněm, ale větví se do množství drobných výběžků. A lidská fantazie v nich viděla prsty, pazourky, ale také kozí bradu. S obdobnými názvy se setkáme u různých druhů těchto větvených hub.

Ani slovo kuřátko nemusí znamenat totéž. Dnes takto mykologové označují celý rod větvených hub Ramaria podle latinského slova ramus (větev), ale v lidové mluvě na velké části Moravy se slovem kuřátko označovala úplně jiná houba - liška obecná. Český jazykový atlas ukazuje velmi výrazný rozdíl: zatímco v Čechách převládala liška, na Moravě to bylo kuřátko či kuře. V obou případech rozhodovala prakticky stejná věc - barva. Jedněm žlutooranžová houba připomínala srst lišky, druhým žluté kuře. Dva názvy tedy vznikly úplně stejným způsobem, jen si lidé v různých částech země při pohledu na tutéž houbu představili jiné zvíře.

V Polsku je liška obecná dodnes běžně známá jako kurka (slepička). Naopak v Německu používají označení Pfifferling podle lehce pepřové chuti, zatímco v Bavorsku a Rakousku se používá výraz Eierschwammerl -„vaječná houbička“.

Koncem září se v lesích začínají hojně objevovat václavky. Jejich jméno není náhodné, protože naši předci byli všímaví, že se tradičně objevují vždy kolem svátku svatého Václava - 28. září. Podle růstu v bohatých trsech se jim ale také říkalo hromadilka. Podpeníček nebo podpěnka zase odkazují na pařezy a kořeny stromů, na kterých je houba běžně k nalezení.

Na Slovensku se houba oficiálně jmenuje podpňovka, ale lidově jí říkají michalka či michalica. Opět jde o kalendářový název, jelikož po sv. Václavu následuje 29. září svátek Michala, Michaela a Michaely.

Zajímavé názvosloví z historie pak nalezneme u lanýže, což je prý odvozeno od laně. Ve staré češtině se totiž slovem lanýž označovala dnešní jelenka, podzemní houba, kterou vyhrabává a požírá lesní zvěř. Říkalo se jí také jelení hubka. Nám dnes známé lanýže a jelenky jsou však rozdílné houby. A aby v názvech nebyl malý zmatek, označení „český lanýž“ se používá hned pro několik hub.

Houbaři tak říkají bělolanýži obecnému, který skutečně roste pod zemí a pravým lanýžům se způsobem růstu i využitím podobá. Stejná přezdívka se objevuje dokonce i u pestřce obecného, který pravým lanýžem není a připomíná ho především svým hlízovitým vzhledem.

Podivné jméno dostala také šťavnatka březnovka, jedna z prvních jarních hub. Její plodnice se často doslova prodírají vrstvou půdy a lesního opadu, takže bývají pokroucené a pořádně umazané. I proto se jí lidově říká uhelka, ale také cikánka nebo jiřina. Samotná březnovka pak vděčí za dnešní jméno době, kdy se může objevit - při příznivém počasí skutečně už v březnu.

Ani muchomůrky nezůstaly bez lidových přezdívek. Jedlé muchomůrce růžovce se běžně říká masák podle jejího masově růžového zbarvení a červenání po poranění. Přezdívky dostaly i druhy jedovaté. Muchomůrka tygrovaná je známá také jako panterky, muchomůrka zelená zas jako čertoplach - nejspíš proto, že je prudce jedovatá, což má odhánět i nečistou sílu.

Zajímavý původ má i jejich rodový název: muchomůrka nemá nic společného s můrou. Druhá část slova souvisí se slovesem mořit. Části muchomůrek se dříve namáčely do mléka a používaly k hubení much, takže starší čeština znala také tvary muchomor nebo muchomoř. Podobná myšlenka přežila i v dalších jazycích - slovenská muchotrávka nebo německé starší označení Fliegentod vlastně popisují totéž.

Lidových názvů hub existují stovky a vedle regionálních pojmenování si mnohé rodiny předávají i vlastní názvy, kterým rozumí jen jejich členové. Pokud tedy některé zmíněné houby znáte pod jiným názvem, můžete se o ně podělit s ostatními v komentářích.

Zdroje: Rozhlas.cz, Muzeumcl.cz, Ústav pro jazyk český