Neználek ze SSSR: Bohdalová mu dala hlas, na Měsíci poznal kapitalismus

Velká knížka s pevnými deskami, barevné obrázky a svět, v němž byly obyčejné květiny vysoké jako stromy. Kdo vyrůstal v Československu, obyvatele Kvítečkova si jistě vybaví. Všeználek byl chodící encyklopedií, doktor Pilulkin léčil všechny neduhy, Šroubek a Vroubek dokázali sestrojit cokoliv, nechyběl věčně hladový Buchtík nebo Cukerín Cukerínovič Sirupčík, který nedal dopustit na sodovku.

A pak tu byl Neználek. Nosil obrovský modrý klobouk, žluté kalhoty, oranžovou košili a zelenou vázanku. Zkoušel malovat, skládat básně i řídit auto - většinou s katastrofálními následky, protože se nikdy neobtěžoval něco předem naučit. Zatímco Všeználek představoval disciplínu, Neználek připomínal obyčejné dítě. Zvědavé, ukvapené, ale dobrosrdečné. V Kvítečkově navíc nebyli všichni stejní - obyvatelé se dělili na malíčky a malenky. A právě díky Neználkově zbrklosti se všichni dostávali do mnoha lumpáren a nečekaných dobrodružství, jako byl například legendární výlet vzdušným balónem.

Jen málokdo z dětí tehdy tušil, odkud se tenhle drzý rošťák s ohromným sebevědomím vlastně vzal a že jeho historie překvapivě nezačíná v Sovětském svazu.

Už na konci 19. století kreslil kanadský ilustrátor Palmer Cox příběhy drobných bytostí, takzvaných Brownies. Jeho obrázky se dostaly až do carského Ruska, kde je v roce 1889 spisovatelka Anna Chvolsonová doplnila vlastními příběhy v knize Říše malíčků. Právě tam se poprvé objevila jména jako Znajka, Něznajka nebo elegantní frajírek Murzilka, kterému se dnešní Neználek v lecčems podobá.

Coxův obrázkový svět ale neovlivnil jen ruskou literaturu. Přímo ve Spojených státech inspiroval amerického podnikatele George Eastmana. Když jeho společnost Eastman Kodak uvedla v únoru 1900 na trh jednoduchý fotoaparát za jediný dolar, dostal jméno Kodak Brownie a pohádkové postavičky se objevily přímo na obalech. Stejný obrázkový svět, ze kterého nepřímo vzešel Neználek, tak na druhé straně oceánu pomáhal odstartovat éru masového amatérského fotografování.

Na počátku 50. let ruský spisovatel a kyjevský rodák Nikolaj Nosov přemýšlel, co psát dál. Nebyl to žádný začátečník. Jeho literární debut vyšel v časopise Murzilka už v roce 1938 a za svou knihu Víťa Malejev ve škole a doma získal dokonce Stalinovu cenu. Podle vzpomínek kolegů původně uvažoval o žádaném tématu - knize o dětství malého Vladimira Iljiče Lenina. Jenže fantastický svět pidimužíků ho lákal mnohem víc. K psaní příběhů pro děti ho už dříve inspiroval jeho vlastní syn Petr a vzpomínky na dětství. Stvořil tak svébytný svět, který do socialistické morálky vzorných pionýrů vlastně vůbec nezapadal.

Sám Nosov byl přitom nesmírně technicky nadaný. Za druhé světové války pracoval jako filmový režisér a natáčel instruktážní filmy pro tankisty. V roce 1943 dokonce osobně vlezl do britského tanku Churchill, který Sověti dostali v rámci spojenecké pomoci, a pomohl bezradnému řidiči vyřešit problém s otáčením na místě. Do výsledného výukového filmu plného těžkých manévrů pak Nosov paradoxně pustil Beethovenovu Měsíční sonátu a za svou práci získal Řád rudé hvězdy. Není divu, že jeho knižní hrdinové později konstruovali složitá auta a stavěli vesmírné rakety. Jeho technické a umělecké nadání navíc sdílela celá rodina. První kreslený film Neználek se učí z roku 1961 dokonce režíroval Nosovův starší bratr Petr.

V roce 1952 nabídl Bogdan Čalyj, redaktor ukrajinského dětského časopisu Barvinok, Nosovovi otištění jeho pohádky. Jeden z nejslavnějších hrdinů sovětské literatury se tak poprvé představil v Kyjevě. V roce 1953 začaly vycházet první kapitoly současně rusky a ukrajinsky. Hlavní hrdina tam dostal jméno Něznajka, respektive Neznajko. Pohádce však hrozilo, že skončí sotva po pár dílech. Dne 5. března 1953 zemřel sovětský vůdce Josif V. Stalin. Tisk zaplavil smutek a veselý příběh o malíčcích se do těžké atmosféry nehodil. Vydávání bylo přerušeno a zpočátku se nevědělo, zda se příběh vůbec vrátí. Zafungovali ale dětští čtenáři, kteří zahltili redakci dopisy. Pohádka se musela vrátit a nestíhající Nosov pak občas posílal hotové rukopisy z Moskvy přímo do Kyjeva nočním vlakem.

Knížky rychle překročily hranice Sovětského svazu. Už v roce 1957 vyšel první český překlad a Neználek se dostal i do Japonska. Později se tam dokonce stal předobrazem populárního firemního maskota Paru-chana pro cukrářskou společnost Parnas, která s ním točila i televizní reklamy. V Číně ho zas znali pod dvěma jmény jako Quán Bù Zhī („vůbec neví“) a Xiao Wúzhī („malý ignorant“), ve Vietnamu vycházel jako Mít Đặc („Hlupáček“) a překladu se postupem času dočkal dokonce i v Indii, Bangladéši nebo kambodžské khmerštině. Známý byl i na Západě, ale rozhodně ne tak populární.

S Neználkem je dnes neodmyslitelně spojený velký modrý klobouk. Jenže v původních ukrajinských ilustracích měl hrdina spíš rádiovku a oblečením připomínal dělníka v montérkách. Teprve ruský ilustrátor Alexej Laptěv mu dal charakteristický účes a obří klobouk. O jeho nezaměnitelnou českou podobu se postaral legendární ilustrátor Jaromír Zápal, jehož Kvítečkov si nakladatelé drží dodnes. Skvělou práci odvedl i překladatel Milan Korejs.

S českým vydáním se ale pojí i jedna záhada. U pozdějších vydání Neználka na Měsíci v letech 1976 až 1986 byla jako překladatelka uvedena Marie Šťastná. Podle historiků šlo ve skutečnosti o pseudonym pro Korejse. Proč se však toto jméno používalo a zda za tím stály politické důvody, zůstává nejasné. Překladatelem veršů je pak uváděn Vítězslav Houška. První české vydání Neználkových příhod z roku 1957 mělo náklad patnáct tisíc výtisků. Později však čísla výrazně rostla. Například Neználek na Měsíci z roku 1986 vyšel v nákladu 160 tisíc kusů.

Knižní popularity se v Československu pokusil nejprve využít loutkový seriál Neználkovy příhody z roku 1973. Hlasy postavám propůjčily dabingové hvězdy Stanislav Fišer, Oldřich Vízner, Mirko Musil či Miloš Nesvadba. Většího úspěchu ale dosáhl dvanáctidílný rozhlasový seriál z roku 1981 s vypravěčem Eduardem Cupákem. Neználkovi propůjčila svůj nezaměnitelný hlas Jiřina Bohdalová a v dalších rolích se pak objevil například Miroslav Masopust, Ladislav Potměšil, Vlastimil Zavřel či Jana Drbohlavová.

O čtvrt století později vznikla v Česku dokonce i samostatná Neználkova písnička z pera Pavla Sochy, která doplnila pětihodinovou audioknihu načtenou Dagmar Patrasovou.

Zatímco první kniha byla nevinnou zábavou, pokračování z roku 1958, Neználek ve Slunečním městě, nabídlo komunistickou utopii. Nosov zde například naprosto přesně popsal automatický strojek, který sám jezdí po pokoji a vysává špínu - dlouho předtím, než se podobné přístroje dostaly běžně do našich domácností. Tím to ale neskončilo. Zahrnul i bezpilotní zemědělské stroje, otočné domy, videokonference, pouliční kamery, videorekordéry, ploché nástěnné televizory, hydromasážní boxy, nafukovací nábytek, šachový počítač, automatické posuvné dveře nebo inteligentní senzory vody a elektřiny.

Skutečný šok přišel roku 1965 s knihou Neználek na Měsíci. Neználek tu objevuje odvrácenou civilizaci ovládanou penězi, klamavou reklamou a zkorumpovanou policií. Jsou tu podnikatel Spruts (monopolista), lakomec Skuperfield i podvodníci Miga a Žulio. Kniha, která měla dětem znechutit americký kapitalismus, posloužila po pádu železné opony v 90. letech ruské veřejnosti spíše jako přesný manuál k realitě volného trhu.

Když pak v Rusku na konci 90. let vznikl rozsáhlý animovaný seriál, který měl filmovou premiéru přímo v Kremlu, stal se Neználek obrovským komerčním artiklem. Prodával se na tričkách i sladkostech. Seriál navíc obohatil děj o měsíčního zločince Muchomora, který měl na svědomí 33 vyloupených bank a stovky nezaplacených útrat.

Slavné jméno ale dokázalo způsobit i těžké diplomatické vrásky. V roce 2010 na světové výstavě EXPO v Šanghaji představovalo Rusko svou technologickou budoucnost pomocí expozice Slunečního města, jejímž symbolem se stal právě Neználek. Ruští experti na Čínu se ovšem zhrozili. V kultuře, která si absolutně zakládá na úctě ke vzdělání, bylo nepochopitelné, proč obří velmoc jako svého ambasadora budoucnosti ukazuje človíčka, který se jmenuje „nic neví“.

Spor o podobu expozice dospěl tak daleko, že tehdejší ruský prezident Dmitrij Medveděv musel osobně podepsat pokyn k přepracování pavilonu, aby lépe reprezentoval skutečnou vědu. Neználek dostal jméno Wen-Wen („Vzdělaneček“), ale čínští novináři upozornili, že místní děti ho znají pod původním jménem. Organizátoři jej tedy narychlo přejmenovali na Xue-Xue („Ten, kdo se učí“). Úplně odstranit Neználka se sice nepodařilo, ale Rusko ho v expozici rychle a potichu upozadilo.

Ačkoliv Neználkův literární otec Nikolaj Nosov zemřel již před padesáti lety, jeho hrdina ho přežil a obohatil kulturu ještě mnoha způsoby. V prvních vydáních se objevila básnička o lučním koníkovi, ze které se v 70. letech stal v Sovětském svazu hudební hit. Písně tvořily základ i hraného dětského televizního filmu z roku 1983 Neználek z našeho dvora. Děj je však zcela fiktivní, protože nemá (kromě postav) žádnou souvislost s původními Nosovovými příběhy.

Neználek následně přežil pád režimu i technologický pokrok. Přežil dokonce ruskou invazi na Ukrajinu, kde i přes útoky dodnes funguje městský pohádkový park Neznajko ve městě Irpini. Právě ta má být předobrazem Kvítečkova a část příběhů zde vznikala. Nosovův vnuk a pokračovatel jeho díla Igor Nosov se také soudil s ruským vydavatelstvím za neoprávněné použití postav v dětském sešitě a s mnoha pirátskými kopiemi, které se na úspěchu původních příběhů snažily parazitovat. Sám Igor Nosov napsal další knižní pokračování. V roce 2010 vyšla kniha Neználek v Kamenném městě a o šest let později Neználkův ostrov.

Dnes můžeme v jeho příbězích hledat ostrou politickou satiru, ozvěny starých kanadských ilustrací i prorocké vynálezy. Dětem však stále stačí to hlavní: zjištění, že i ten, kdo všechno pokazí, nemusí být špatný člověk. A že mít na hlavě obrovský modrý klobouk rozhodně neznamená mít pod ním mozek génia.

Zdroj: Vremya, Wikipedia, Science and Media Museum, Fakty.ua, Naposlech.cz, ČT24