Falešný princ Vilém: Německá šlechta se klaněla tulákovi bez haléře

Ředitel luxusního hotelu Erfurter Hof seděl v křesle hotelové haly a rozmlouval s mladým návštěvníkem. Psal se rok 1926. Německo již osm let nemělo císaře, monarchii vystřídala Výmarská republika. Přesto se šlechtické tituly u mnoha obyvatel stále těšily posvátné úctě a císařská rodina obzvlášť. Ředitel hotelu si byl jistý, že pod jeho střechou právě pobývá stejnojmenný vnuk někdejšího císaře Viléma II. Mladík se sice ubytoval jako baron von Korff, ale skutečnému princi z rodu Hohenzollernů se prý nápadně podobal.

Ředitel ve svém přesvědčení zašel tak daleko, že hosta zavedl do soukromé kanceláře majitele hotelu Georga Kossenhaschena. Ukázal mu pamětní knihu, v níž nechyběl ani podpis tehdejšího říšského kancléře Wilhelma Marxe, a naznačil, že by si zde zasloužilo místo jméno někoho ještě vznešenějšího. Oslovil ho přitom jako „jeho císařskou Výsost“. Mladíka nabídka zaskočila, ale nebránil se. Zeptal se, za koho ho vlastně považuje. Když ředitel odpověděl, že za nejstaršího syna korunního prince, mladík mu pochválil mimořádně bystrý zrak a do knihy se s klidem podepsal jako „Wilhelm, princ pruský“.

Skutečný princ byl v té době úplně jinde. Mladík s perem v ruce se jmenoval Harry Domela a tímto podpisem právě odstartoval jeden z nejdrzejších podvodů meziválečné Evropy.

Karl Harry Domela se narodil 12. srpna 1904 ve vesnici Grusche (dnešní Geručiai) v Litvě, která tehdy patřila k Ruské říši. Pocházel z německobaltské rodiny mlynáře, jenž krátce po synově narození zemřel. Dětství tak prožil s matkou v nedaleké Bausce na území dnešního Lotyšska. Život mu nejprve převrátila první světová válka.

Roku 1915 odjel Harry navštívit staršího bratra do Rigy, jenže německá armáda mezitím obsadila Bausku a cesta zpátky se uzavřela. Když navíc bratra povolali do ruské armády, zůstal Harry bez zázemí a skončil ve výchovném ústavu, kde podle pozdějších vzpomínek zažíval kruté zacházení. K matce se dokázal vrátit až po více než dvou letech odloučení.

Ani návrat domů mu klid nepřinesl. Pobaltí se zmítalo v revolucích a dospívající Domela se v roce 1919 přidal k německobaltským jednotkám a později k obávanému Freikorpsu Brandis. Účastnil se dobytí Rigy i tvrdých střetů v Pobaltí a následně v Německu, v nichž proti sobě nestáli jen bolševici a jejich odpůrci, ale také německé oddíly a armády nově vznikajících pobaltských států. Právě mezi vojáky získal průpravu, která se mu později královsky vyplatila: okoukal důstojnické manýry, vojenské držení těla i umění bohapustě se vychloubat. V pamětech přiznal, že právě tehdy pochopil, jak snadno lze dobře podanou historkou udělat dojem na okolí.

Po skončení bojů se ocitl v Německu prakticky bez prostředků. Do Lotyšska se kvůli službě v německých jednotkách vrátit nemohl a německé úřady mu zase odmítaly vydat cestovní pas. Ve dvacátých letech, kdy zemí zmítala inflace a nezaměstnanost, měl cizinec bez dokladů jen mizivou šanci na stálou práci. Živil se v cihelnách, na statcích, jako zahradník i pouliční prodavač cigaret. V erfurtské továrně se sice vypracoval až na kresliče, ale kvůli svému postavení cizince o místo nakonec přišel a skončil na ulici.

Přespával v noclehárnách a nádražních čekárnách, občas kradl a opakovaně končil na policii. Přesto si uchoval uhlazené chování, díky němuž mu spolubydlící z nocleháren začali přezdívat „princ“. Netrvalo dlouho a Harry zjistil, že tuhle roli může uplatnit i mimo svět bezdomovců.

Při prodeji cigaret si začal pomáhat šlechtickými tituly. V Darmstadtu se představil jako hrabě Pahlen a tamní aristokracie mu nabídla pomoc, aniž zkoumala jeho původ. Ještě větší triumf slavil na podzim 1926 v univerzitním Heidelbergu, kam dorazil jako princ Lieven, údajný poručík 4. postupimského jezdeckého pluku. Studenti z prestižního šlechtického spolku Saxo-Borussia byli nadšení a předháněli se v pozvánkách. Když se ho však začali podrobněji vyptávat na poměry u jeho pluku, dostal se do úzkých. Raději se vytratil přes Frankfurt zpět do Erfurtu. Zatímco dříve si tituly vymýšlel sám, v hotelu Erfurter Hof za něj šli hostitelé ještě dál – rovnou v něm rozpoznali císařova vnuka.

Příběh jako z Gogolova Revizora nabral neuvěřitelné obrátky. Hoteliér Georg Kossenhaschen pozval domnělého Hohenzollerna na svůj hrad Creuzburg u Eisenachu a uvedl ho do durynské vyšší společnosti. Domelovo přání zachovat svou totožnost v tajnosti zájem hostitelů jen posilovalo – kdo by nechtěl patřit k hrstce vyvolených, kteří smějí hostit císařova vnuka cestujícího inkognito?

V Gothě o seznámení s ním usiloval i samotný starosta. Jak tehdy v lednu 1927 referovalo pražské České slovo, místní policie dokonce poskytla jeho automobilu několik úředníků jako doprovod na motocyklech a důstojníci říšské branné moci jej ujišťovali o své věrnosti rodu Hohenzollernů v naději na brzký návrat monarchie. Když na jednom z panských honů kontroloval četník účastníkům doklady, Domela předložil lovecký lístek vystavený na Wilhelma Pruského a četníkovi ještě povýšeně vyčinil. Zastrašený strážník od další kontroly raději upustil.

Samotný lov byl přitom čistá komedie. Domela několikrát minul, než konečně zasáhl alespoň jednoho zajíce. Společníci se přesto rozplývali nadšením nad jeho „pověstnou hohenzollernskou loveckou vášní“. Když se pak večer zapisovaly úlovky do lovecké knihy, Domela si tam sám bez váhání zapsal zajíců rovnou osm. Neodpouštěl si ale ani drobné provokace: na společenských setkáních otevřeně mluvil o bídném životě námezdních dělníků a chudých lidí. Ačkoliv to mnohé přítomné pohoršovalo, domnělému císařovu vnukovi si málokdo troufl odporovat.

Smyčka se ale stahovala. O vzácného hosta se začaly zajímat noviny a hrozilo prozrazení. Než však Domela zmizel, dopřál si 8. prosince 1926 poslední příjemný večer ve výmarském hotelu Erbprinz. Sám se obrátil na policii, nechal se odvézt k veliteli místní posádky a požádal ho, aby se informace o jeho pobytu nešířily. Poté pozval jednoho z policistů na večeři do vinárny Fürstenkeller.

U vedlejšího stolu seděl zámožný dvorní pekař Arno Schmidt, kterému ve městě kvůli prosperujícím pekárnám přezdívali „hrabě Arno“. Šlechticem nebyl, ale na svém postavení si velmi zakládal. Jakmile zjistil, že pár kroků od něj sedí pruský princ, snažil se mu vlichotit. Večer se proměnil v tah po hospodách, během něhož dostal pekař drahý nápad: požádal vzácného hosta o podpis. A Domela příležitost využil. Za každé ze sedmi napsaných slov požadoval pět lahví sektu – dohromady pětatřicet lahví. Pekaře prý polil pot, ale aby neztratil tvář, účet zaplatil. Nad ránem se Domela z Výmaru vytratil.

Po jeho odjezdu se začaly množit pochybnosti a brzy vyšlo najevo, že celá společnost naletěla falešnému princi. Veřejnému posměchu pak nasadil korunu 24. prosince 1926 v novinách otištěný inzerát – vánoční poděkování adresované „hraběti A. Sinusovi“, kterým měl být právě napálený pekař Schmidt. Pisatel (zřejmě někdo z místních šprýmařů) mu v něm ironicky děkoval za věrnost monarchii, pohostinnost i osobní očištění obuvi vlastním hedvábným kapesníčkem a dodával, že mu jako náhradu za utrpěnou ztrátu zasílá akcie v hodnotě 20 tisíc marek. Podpis zněl „v. K. al. Pr. v. Pr.“ (von Korff alias princ pruský).

O pět dní později už v tisku vyšel článek Knížecí komedie v Durynsku doplněný karikaturami. Případu se ujala kriminální policie a brzy bylo odhaleno, že za falešného prince se vydával starý známý Karl Harry Domela. Ten se ještě pokusil opustit Německo a vstoupit do francouzské cizinecké legie, ale již 7. ledna 1927 ho policisté zadrželi na nádraží nedaleko Kolína nad Rýnem.

Soudní proces se konal až v červenci a vyvolal takový zájem, že musel být přesunut do větší soudní síně. Problémem však byli svědci. Mnozí z napálených hostitelů se zdráhali veřejně vypovídat z obavy o své společenské postavení a z ostudy. Československé Právo lidu tehdy 14. července 1927 shrnulo aféru v článku Císařská republika výstižným podtitulem: „Nikdo není poškozen, ale každý má ostudu.“

Domela byl odsouzen k sedmi měsícům, a protože šest si už odseděl ve vazbě, za měsíc vyšel na svobodu. Během pobytu za mřížemi dostal skvělý nápad – sepsal své vzpomínky. Nakladatelství Malik původní text přepracovalo v ostrou satiru na tehdejší společnost a ještě roku 1927 vydalo knihu Der falsche Prinz (Falešný princ), která byla záhy přeložena i do češtiny.

Na připravené obálce byla původně podobizna Domely i skutečného prince Viléma. Hohenzollern se však bránil u soudu a dosáhl zákazu. Pro nakladatele to však byla příležitost k další reklamě a z již vytištěných obálek nechal princovu fotografii vystřihnout, takže po ní zůstal prázdný výřez. Pozdější vydání obsahovala místo portrétu vysvětlení o soudním zákazu. Kniha zaznamenala pět dotisků s celkovým nákladem 122 000 prodaných výtisků a zaujala i Thomase Manna a z někdejšího tuláka se stala bohatá celebrita.

30. listopadu 1927 měl v berlínském kině Emelka-Palast premiéru němý film Der falsche Prinz, v němž hlavní roli ztvárnil sám Domela. Filmoví kritici sice nebyli jednotní a vytýkali snímku, že z příběhu odstranil příliš mnoho drzosti a satiry, Domelovi to však vyneslo další jmění. Za knihu a film měl získat přibližně čtvrt milionu říšských marek (v přepočtu asi dva miliony tehdejších československých korun). V Berlíně si otevřel vlastní malé kino, kde svůj film promítal.

Sláva i peníze ale rychle mizely a na jeho příběhu začali vydělávat jiní. Když se sám pokoušel hrát v divadle, zažaloval jiného herce, který ho ztvárňoval na jevišti. Spor ale prohrál. Stejně neúspěšně dopadla v roce 1929 jeho žaloba proti německému názvu amerického filmu His Tiger Lady, uváděného v kinech jako Der Maharadscha von Domelanien (Mahárádža z Domelánie), v němž se divadelní statista vydával za indického vládce.

Domelovo jméno se mezitím stalo synonymem pro drzé společenské podvody i v Československu. Když v březnu 1931 československý tisk informoval o případu osmadvacetiletého koncipienta Kazimíra Valenty, který po českých a moravských městech vylákal ubytování a pohoštění jako falešný příbuzný předsedy sněmovny Jana Malypetra či snoubenec maďarské princezny, novináři psali jednohlasně o „české domeliádě“.

Ještě více toho měl s Domelou společného proslulý vlašimský rodák Josef Harry Jelínek, známý mimo jiné historkou o prodeji Karlštejna americkému milionáři. Nespojovalo je jen jméno Harry. Byli vrstevníky, oba dokázali těžit z lidské důvěřivosti a toužili po společenském uznání. Jejich další osudy se však dramaticky rozešly: zatímco Jelínek za nacistické okupace spolupracoval s německými bezpečnostními složkami, Domela nakonec proti fašismu bojoval se zbraní v ruce.

Na přelomu dvacátých a třicátých let byl Domela znovu bez peněz a pronásledovala ho policie. V roce 1930 byl v Norimberku odsouzen ke dvěma měsícům vězení za podvod a vystupování pod jménem Harry Wolf a dostal zákaz pobytu v Bavorsku. Stále neměl vyřešenou státní příslušnost. Postupně se sblížil s prostředím levicových spisovatelů a aktivistů a již v roce 1932 (tedy několik měsíců před nástupem Adolfa Hitlera k moci) odešel z Německa do Vídně. Přes Paříž se pak dostal do Nizozemska, kde začal vystupovat pod novou identitou Victor Zsajka.

Když v létě 1936 vypukla ve Španělsku občanská válka, vydal se se svým přítelem, nizozemským spisovatelem Jefem Lastem, bojovat na stranu republikánů. Jejich první madridské ubytování přitom připomínalo spíše jeho někdejší aristokratické návštěvy. Ocitli se v zabaveném paláci markýze, kde mezi obrazy, zrcadly a starožitnostmi sídlila organizace republikánských intelektuálů. V ložnici si Domela vybral obyčejné skládací lůžko, zatímco Last ulehl do velké postele s temným baldachýnem. Druhý den ráno objevili ve skříních smuteční výzdobu a pochopili, že Last spal na loži, na němž bývali vystavováni zemřelí členové markýzovy rodiny. Domela přítele pobaveně ujistil, že vstát živý z vlastní smrtelné postele je dobré znamení. Pro něj samotného to však neplatilo – hned u snídaně ho v paláci poznala německá spisovatelka a jeho inkognito bylo prozrazeno.

Domelovy vojenské zkušenosti z poválečných bojů v Pobaltí a Porúří z let 1919–1920 se na frontě ukázaly jako mimořádně užitečné. Dokázal rychle rozpoznat nebezpečí a radit spolubojovníkům při obraně. Neuměl však dostatečně španělsky a jeho vztahy s komunistickými funkcionáři byly napjaté. Odmítal totiž vstoupit do strany a čelil podezření z politické nespolehlivosti.

Na počátku roku 1939 přešel s tisíci ustupujících vojáků francouzskou hranici a skončil v internačním táboře. Po několika týdnech byl propuštěn, ale s falešnými vídeňskými doklady nenašel klid ani v Lucembursku, ani v Belgii, kam brzy vtrhl Wehrmacht. Z jižní Francie se mu nakonec s pomocí přátel podařilo získat vízum a místo na portugalské lodi São Thomé směřující do Mexika.

Ani na lodi však neměl vyhráno. Když parník zakotvil na britské Jamajce, úředníci důkladně zkontrolovali doklady cestujících. Z více než sedmi set uprchlíků zadrželi jediného muže – Harryho Domelu.

Na Jamajce strávil přes dva roky, většinu času v internaci. Teprve poté se přes Kubu dostal do Venezuely, odkud už se do Evropy nikdy nevrátil. Jeho posledním domovem se stalo město Maracaibo. Zde jako Victor Zsajka pracoval nejprve pro společnost Coca-Cola a v padesátých letech získal stabilní místo učitele kreslení a výtvarné výchovy na místní univerzitě a dalších školách. Kolegové v něm díky uhlazenému vystupování viděli člověka z vyšších společenských vrstev.

Zatímco v Evropě se novináři dohadovali, zda dávno nezemřel, on svou totožnost pečlivě skrýval v obavách, že by odhalení falešných dokladů nebo španělské minulosti vedlo k jeho vyhoštění. S několika přáteli v Evropě si sice dopisoval, například s Jefem Lastem, ale výslovně je žádal, aby jeho identitu neprozrazovali. Svůj poslední známý dopis odeslal v březnu 1978 nizozemskému novináři Tomu Rotovi, načež jeho stopa opět zmizela.

Teprve pátrání německého literárního historika Jense Kirstena vyneslo na světlo závěr jeho osudu (i dosud neznámou fotografii z roku 1961, kterou roku 2018 otiskl Leipziger Volkszeitung): muž známý jako Victor Zsajka zemřel v Maracaibu 4. října 1979 ve věku 75 let. Jeho život tak uzavřel hořký paradox. V roce 1926 mu stačilo sebejisté vystupování a jediný podpis v hotelové knize, aby mu německá elita bez jakýchkoliv dokladů uvěřila, že je císařským vnukem. O několik desetiletí později, když už o žádný titul nestál, však marně usiloval o platný cestovní pas a nedokázal úřady přesvědčit ani o tom, kým ve skutečnosti je.

Zdroje: Wikipedia, Leipziger Volkszeitung, Národní knihovna - Expres, Lidové noviny