Článek
Jednoho dne si čeští, ale i němečtí školáci sbalili učebnice a další pomůcky a poprvé vkročili do nově postavené školy. Proti původním nevyhovujícím místům se jednalo o výrazný posun. Se vznikem Československa se v mnoha obcích začalo budovat ve velkém a školní budovy dostaly prioritu. Děti se předtím učily na farách, ve zrušených klášterech či v jiných nevyhovujících místnostech různých stavení. Na výstavbu nových škol se sháněly peníze roky, někde se kvůli nim zadlužovali, jinde stavbu zbrzdila hospodářská krize. Ve třicátých letech pak vznikaly i velké budovy pro obecní či měšťanské školy. Jenže záhy je české děti musely zase opustit.
Po německé okupaci a vypuknutí války se české děti opět sbalily a vrátily se buď do starých míst, nebo pro ně byly narychlo připraveny provizorní prostory. I v hospodách. Z nových budov se začala ozývat němčina. Do zdejších lavic usedli chlapci a dívky, kteří přijeli stovky kilometrů z Říše v rámci nacistického programu Kinderlandverschickung (KLV) - přesunu dětí na venkov. Ačkoliv jim původně slíbili odloučení od rodičů na několik týdnů, někteří se spolu již neshledali.
Prázdninový pobyt podle Hitlerjugend
Myšlenka posílat městské děti na několik týdnů na venkov nebyla původně nacistickým vynálezem. V Německu se využívala už za první světové války a pokračovala i ve dvacátých letech. Děti z velkých měst měly uniknout nedostatku potravin, nabrat síly a nějaký čas strávit na čerstvém vzduchu. Po nástupu nacistů převzala podobné pobyty Národně socialistická lidová péče a z původně sociální akce se postupně stala také výkladní skříň režimu. Na venkov tehdy putovaly převážně děti zasloužilých straníků. Skutečný zlom ale přišel až s válkou.
V srpnu 1940 dopadly první britské bomby také na Berlín a nacistické vedení začalo řešit, co s dětmi z měst, kde se noční letecké poplachy neustále opakovaly. Adolf Hitler a Baldur von Schirach rozjeli takzvanou Erweiterte Kinderlandverschickung - rozšířenou verzi KLV. Šlo o evakuaci, ačkoliv režim takové slovo nerad používal. Mnohem lépe totiž znělo, že děti na nějaký čas odjíždějí na venkov. Na začátku rodičům slibovali, že jde jen o dočasné, několikatýdenní řešení. Vždyť konečné vítězství mělo být podle nacistů již na dosah. Jenže týdny plynuly, změnily se na měsíce a později více než rok. Tehdy se z ozdravných pobytů stalo úplně něco jiného.
Malé děti ve věku do deseti let bývaly často umisťovány do náhradních rodin, nejmenší odjely společně s matkami a starší školáci se přesouvali po celých třídách do zřizovaných táborů - KLV lágrů. Tady pokračovali v běžném vyučování podle předpisů. Starší děti čekalo pět hodin školy od pondělí do soboty, mladší o hodinu méně. Jenže po posledním zvonění nenásledovalo volné odpoledne. O jejich další program se staral Hitlerjugend, u dívek pak Bund Deutscher Mädel (BDM - Svaz německých dívek).
Vztyčování vlajky, nacistické pozdravy, pochody, sport a zkoušky fyzické zdatnosti. To vše bylo součástí ideologické výchovy dětí pod vedením učitelů a příslušníků Hitlerjugend a BDM. Někteří vychovatelé byli přitom sami sotva dospělí. Později je vystřídali váleční veteráni a fanatičtí nacisté. Ti měli k vlídnému chování původních učitelů daleko. Režim tak dostal děti na dlouhé měsíce mimo přímý vliv rodičů, aby jim mohl snadněji nalévat do hlavy vlastní představu o poslušnosti, národu a budoucí službě Říši.
Hlavním městem Poděbrady
Téměř ideální se pro podobný projekt ukázaly československé, respektive protektorátní lázně. Byly daleko od všech bojů. Hotely a penziony nabízely velké množství lůžek, kuchyně, jídelny a hygienické zázemí, v blízkosti bývaly nemocnice nebo léčebné ústavy a nechybělo železniční spojení. První velké tábory proto vznikaly především na Moravě. Už v prosinci 1940 pobývalo několik tisíc dětí v Teplicích nad Bečvou, Bystřici pod Hostýnem a v Luhačovicích.
Další na řadě byly Poděbrady, kam o měsíc později dorazilo prvních pět set dětí doprovázených učiteli a pracovníky Hitlerjugend. Rozmístěny byly po lázeňských domech a penzionech. Postupně se ze samostatných zařízení stal rozsáhlý komplex. KLV pro své účely využívalo lázeňský areál, starou i novou školu, léčebné zařízení a nakonec také poděbradský zámek. Význam města rostl, až se v dobových materiálech objevilo označení Hauptstadt der KLV - hlavní město KLV. Komplex dokonce získal titul nejlepší říšský tábor. Nebyla to jen pochvala za ubytování dětí.
Poděbrady se postupně proměnily také v jedno z organizačních a výcvikových center celého systému KLV. V listopadu 1943 se sem přesunula říšská škola pro mladé táborové vedoucí Lagermannschaftsführer a zároveň škola pro samotné vedoucí táborů. Celkem mělo různými kurzy během války projít přibližně 11 tisíc dívek a chlapců, kteří pak odjížděli řídit každodenní život do ostatních KLV táborů. Význam Poděbrad zdůrazňovaly návštěvy vysoce postavených nacistů, mezi nimiž byli hlavní iniciátor programu KLV von Schirach, říšský ministr školství Bernhard Rust, ale i státní ministr pro Protektorát K. H. Frank. Nacisté zamýšleli, že by v Protektorátu soustředili další výcviková zařízení - hudební a sportovní školu, dílny či dívčí školu.
Nejen lidické děti na převýchovu
Samotné KLV lágry přitom představovaly jen nejviditelnější část mnohem většího systému. O nejmenší děti se starala nacistická sociální organizace NSV (Nationalsozialistiche Volkswohlfahrt), která je umisťovala společně s matkami nebo samotné do náhradních rodin. Starší školáci nezůstávali vždy jen v uzavřených táborech, existovaly také takzvané otevřené tábory, kdy děti bydlely u rodin a společně se scházely při vyučování a organizovaném programu. K tomu bylo potřeba zajistit dopravu, zásobování, školní výuku, vychovatele, zdravotní péči i přípravu lidí, kteří měli jednotlivé tábory řídit. KLV pro své účely využívalo na mnoha místech nejrůznější školy, hotely, penziony, lázeňské domy, ozdravovny, kláštery i zámky. Jednalo se buď o nucený zábor, jindy o nucený pronájem, který s postupující válkou přestaly úřady pronajímatelům platit.
Vznikala rozsáhlá infrastruktura, která měla k obyčejnému prázdninovému pobytu hodně daleko. Během války bylo zdokumentováno jen na území Protektorátu přes 400 aktivních KLV táborů, kterými mělo projít 350 až 500 tisíc dětí. Menší tábory vznikaly na nejrůznějších místech - v Lázních Bohdaneč, ve Všenorech, Sušici či Radošovicích. Pro zotavení nemocných dětí existovaly také ozdravovny například v Černošicích, Lužné u Rakovníka a na Javorovém vrchu v Beskydech. Protože němečtí rodiče měli obavy z kontaktu svých dětí s českým zdravotnickým personálem a panovalo podezření, že Češi německé děti ošetřují hůře, vzniklo v Praze vlastní zdravotnické zázemí KLV-Klinik.
Zdravotnictví bylo prioritní, protože se děti na mnoha místech KLV lágrů potýkaly se spálou, záškrtem, spalničkami, příušnicemi, úplavicí, planými neštovicemi, TBC i svrabem. Zpočátku musely využívat běžné nemocnice, ale od července 1942 fungovala zvláštní klinika v bývalém Borůvkově sanatoriu v někdejší Havlíčkově ulici 61-63. Již předtím přitom pro potřeby německých dětí sloužilo nemocniční zařízení v budově české techniky na Karlově náměstí. V celém Protektorátu bylo pro systém KLV v jednu chvíli k dispozici až 56 lékařů, ale jen šestnáct z nich byli civilní lékaři z povolání. Doplňovali je vojenští lékaři, studenti medicíny, zdravotní pomocnice a dívky ze zdravotní služby Hitlerjugend.
A existovala ještě jedna, početně mnohem menší a od běžné KLV odlišná větev. Historik Gerhard Kock popisuje takzvané Lager für die Volksdeutschen Kinder, administrativně podřízené říšskému ústředí KLV. Tyto tábory byly určeny dětem z okupovaných zemí, které nacisté označili za schopné germanizace. Mezi nimi Kock výslovně uvádí Poláky, Valony, Vlámy i Čechoslováky. V táborech se měly především naučit německy a osvojit si německou kulturu. Šlo však o okrajovou část systému, nikoli o běžný účel KLV. Zařízením KLV prošly i lidické děti.
Po vyhlazení obce Lidice v červnu 1942 byly děti společně s matkami odvezeny do kladenského gymnázia, kde proběhl jejich užší výběr. Nacisté děti prohlíželi a rozhodovali, které z nich podle jejich představ vykazují dostatečně „germánské“ rysy a jsou vhodné k poněmčení. Vybráni byli Hana Špotová, Dagmar Veselá a Václav Zelenka. Všichni tři se následně dostali do budovy české techniky na Karlově náměstí, kde právě fungovalo nemocniční zařízení KLV. Právě tam byla po dalším posuzování označena Dagmar Veselá jako nevyhovující a její další osud se spojil s ostatními lidickými a ležáckými dětmi, které byly zavražděny v pojízdném plynovém voze v polském Chelmnu.
V Polsku bylo v rámci dalšího rasového třídění v Lodži vybráno ještě dalších sedm lidických a dvě ležácké děti. Umístěny byly především do německých rodin. Jedna z dívek se však s procesem KLV v rámci evakuace z Říše osobně setkala později i z opačné strany. Eva Kubíková se po proběhlé několikaměsíční „germanizaci“ dostala ke své tetě do Berlína. Když se ke konci války bombardované město stávalo stále nebezpečnějším, byly evakuovány vlakem na venkov právě v rámci KLV. Teta Evy Kubíkové byla vůči cíli transportu nedůvěřivá a obě raději cestou transport opustily.
Do KLV lágrů však putovalo i mnoho dalších českých a slovenských dětí. V poválečných pátracích spisech můžeme nalézt stovky záznamů, kde ještě v roce 1946 československé úřady pátraly po 890 pohřešovaných dětech a 57 lidech spojovaných s únosy a násilnou germanizací. Historické dokumenty v souvislosti s československými dětmi zmiňují nejčastěji KLV v hotelu Post ve Weissenbachu am Attersee či bavorském Bad Tölz, ale i o zařízení na českém území v roce 1938 zabraném nacisty - Litoměřicích, Železné u Bělé nad Radbuzou (Eisendorf), o několika místech na Vrchlabsku či v Heřmanově Huti na Plzeňsku.
Rodiče na návštěvě svých dětí přihlížejí výuce v rámci KLV (neurčený tábor ve Slezsku).
Nenávist německých dětí
Rostoucí německá přítomnost vyvolávala obavy z konfliktů. Úřady často místní obyvatele vyzývaly, aby novým „spoluobčanům“ vycházely vstříc, a současně varovaly před vážnými následky případných incidentů. Provokatéři však byli na obou stranách: některé německé děti obtěžovaly místní obyvatele pohazováním odpadků, střepů a výjimkou nebyly ani drobné krádeže. Dagmar Tysiak naopak vzpomínala, že při pochodu v Poděbradech zpívaly se spolužačkami německé písně a jedna starší česká žena některé z nich udeřila holí a vykřikla německy, aby jí „německá pakáž uhnula z cesty“.
Hermann Josef Heckmann zas vzpomínal na příjezd do KLV tábora v Thammühlu am See (dnešní Jestřebice u Doks) v roce 1944. Skupina odrostlejších až dospělých Čechů je při příjezdu uvítala nadávkami a házela po menších chlapcích kameny. Jenže pak následovala odveta, zakončená hromadnou bitkou.
Propaganda vykreslovala KLV jako bezpečný pobyt mimo bombardovaná města, plný sportu, výletů a zdravého venkovského vzduchu. Vzpomínky samotných účastníků jsou ale mnohem pestřejší. Někteří na pobyt po desetiletích vzpomínali rádi. Jiní si odvezli především stesk po rodině, pocit ztráty svobody a neustálý dohled. Například Klaus Schlimm byl umístěn v Poděbradech. Prvotní nadšení z prostředí a jídla vystřídalo zklamání až naštvání, když se pobyt z původních tří měsíců neustále prodlužoval.
Dívky z essenské Viktoriaschule zas přijely v říjnu 1943 do Prahy, ale nikdo pořádně nevěděl, co s nimi. Spaly po dvou na slamníku, neměly se kde umýt. Následně je poslaly přechodně do tábora v Poděbradech. Místnosti se dle jejich vyprávění špatně větraly, objekt zapáchal, mnoho dívek onemocnělo a některé musely do nemocnice. Ani po měsíci neměla essenská škola stálé ubytování. V dochovaném dopise si jedna ze školaček stěžuje matce na zimu a poměry v táboře.
Další essenské děti měly pobývat i v Plasích na severním Plzeňsku. Tábor byl pojmenován jako KLV-Lager Schule Plass a nesl jméno Alberta Leo Schlagetera. Nacisté z někdejšího vojáka a příslušníka Freikorpsu vytvořili jednoho ze svých mučedníků. Schlageter vedl za francouzsko-belgické okupace Porúří sabotážní skupinu, roku 1923 byl právě v Essenu zatčen a následně francouzským vojenským soudem odsouzen k trestu smrti a popraven. Nacistická propaganda jej oslavovala jako jednoho ze symbolických předchůdců svého hnutí.
A právě KLV v Plasích je názorným příkladem příběhu z úvodu. Celá dvacátá léta se plánovala stavba nové školní budovy. Obec si opatřila finanční prostředky za pomocí různých půjček ve výši 1 400 000 Kč. V létě 1933 stavba konečně započala a o rok později se do nové školy nastěhovali žáci. Po sedmi letech museli čeští žáci budovu opustit právě kvůli německé mládeži. Ani jejich pobyt zde však nebyl příliš růžový, o čemž svědčí dochovaná korespondence.
Němečtí chlapci z Humboldt-Oberrealschule z Essenu měli za sebou několik přesunů mezi tábory. V jednom z nich se naplno projevily hygienické a zdravotní problémy (propukla tam spála a záškrt). Když jim po krátké době hrozilo další stěhování právě z Plas, část vedení se proti němu stavěla. Argumentovala nejen organizačními komplikacemi, ale také tím, že opakované přesuny působí negativně na chlapeckou psychiku. V korespondenci se zároveň objevuje spor kolem zdejšího táborového vedoucího a původně essenského učitele Dr. Augusta Wilhelma Stauba. Právě ten byl proti stěhování i z osobních důvodů. Ke KLV se přihlásil dobrovolně, měl tři děti ve věku čtyř a šesti let a tříměsíční miminko a odmítal se s nimi potřetí stěhovat.
Ačkoliv ho jiné dokumenty hájí, pověřenec pro KLV v Čechách a na Moravě Balduin Geissler v adresovaném dopise K. H. Frankovi napsal, že chování Stauba odporuje stranickým zásadám a měl by být kvůli neposlušnosti zbaven funkce. To se také stalo. Poněkud ironicky však o rok později skončil ve funkci pověřence i Geissler. Jeho chování bylo označeno za neslučitelné se stranickými zásadami - navštěvoval totiž v uniformě Hitlerjugend noční podnik s českým personálem a důvěrně se tam stýkal se dvěma ženami.
KLV lágr v Plasích zůstal a zmínky o jeho existenci jsou dochované minimálně ještě během roku 1944 a vystřídalo se v něm mnoho dalších dětí z různých škol a německých obcí.
Budova nynější SOŠ Plasy, kde během druhé světové války sídlil KLV Lager.
Pokud vás napadlo, že doktor Staub mohl být odvolán kvůli problémům s chováním vůči dětem - nebylo tomu tak. Tvrdý dril a bití přicházelo spíše od mladších vedoucích. Z dochovaných deníků a pozdějších vyjádření účastníků se lze dozvědět, jak byly děti v různých zařízeních KLV mláceny za často malicherné věci. Horší pak byla jistá forma šikany, které se říkalo Hordenkeile - skupina chlapců společně zmlátila vybraného spolužáka pod dozorem vedoucích. Někteří to i po letech omlouvali tím, že nevychovaný chlapec měl být tímto způsobem vyléčen.
Hans Währisch například vzpomínal na KLV ve Lnářích jako na strašné období, kdy měli za vedoucího bývalého příslušníka SS. Jeho zástupci říkali mini Goebbels, protože prý za trest nechával děti se nazpaměť učit hlášení Wehrmachtu. V KLV v Babylonu na Domažlicku byli zas desetiletí chlapci šikanováni staršími, nikdo z dospělých se jich nezastal, protože mělo jít o výchovný princip Verrohung in der Horde - zhrubnutí ve smečce. Výjimkou nebyly ani sadistické projevy a sexuální násilí mezi chlapci.
Ačkoliv byl pobyt v KLV nejprve za odměnu, a později oficiálně dobrovolný, na rodiče byl úřady vyvíjen silný tlak. Byla mezi nimi vysoká nespokojenost a dokonce se místo evakuace používalo spojení únos dětí na venkov. Ze strany nacistů nechybělo ani zastrašování a vyhrožování. Přesto bývaly rodičům dovolovány návštěvy svých potomků a do Protektorátu tak čas od času zamířily speciální vlaky. Děti si však nemohly jednoduše odvézt domů. V březnu 1944 byla dokonce vydána instrukce, že povolení k individuálnímu návratu dítěte domů může dát pouze příslušný župní pověřenec KLV. K původnímu dobrovolnému přesunu potomků na venkov to mělo daleko. Ke konci války byly návštěvy rodičů utlumovány a samotná síť KLV se začala rozpadat.
Například v Janově boudě v Černém Dole bylo podle poválečné zprávy SNB ještě na jaře 1945 několik set dětí. Koncem dubna byl tábor zrušen a děti odtransportovány do Německa. Jinde už takový organizovaný návrat možný nebyl. Šestadvacet táborů s hamburskými dětmi v českém pohraničí a župě Bayreuth se kvůli postupu fronty nepodařilo evakuovat. Tábory se rozpadly a jednotliví školáci se sami nebo v malých skupinách neorganizovaně vydali směrem domů. Putování na vlastní pěst se později začalo říkat Trampweg nach Hamburg. Jenže cesty byly plné nástrah.
Z KLV Tüppelsgrün (dnešní Děpoltovice u Karlových Varů) odešlo po vlastní ose 36 dívek. Přesunovaly se po nocích převážně lesy v místech, kde to neznaly. Opakovaně byly zastavovány vojáky Rudé armády, kteří pod namířenými zbraněmi vybrané vyspělejší dívky znásilnili. V mnoha případech ale děti došly do svého cíle vzdáleného až stovky kilometrů. Jedním z takových byl i pozdější kancléř Západního Německa Helmut Kohl. Ten ušel přibližně 400 km z KLV v Berchesgadenu až do rodného Ludwigshafenu.
Poslední KLV lágry byly Němci evakuovány ještě v květnových dnech. Například tábor v Litoměřicích se vydal na cestu 8. května 1945. Další přesuny dětí, které zůstaly na československém území, byly prováděny po celý zbytek roku. Pátrání po pohřešovaných pokračovalo ještě několik let. Badatelé a historici se jimi zabývají vlastně dodnes.
Z prázdninového tábora na frontu
Jak ubíhaly roky války a Třetí říše se hroutila, postupně povolávala stále mladší hochy do armády. Původní proces byl přibližně následující - z KLV do Hitlerjugend, následoval krátký vojenský výcvik a nasazení dle potřeby na frontě. Jejich zařazení bylo různé. Častou pozicí byl Luftwaffenhelfer (někdy též nazýváni jako Flakhelfeři) - jakýkoliv člen pomocného personálu německé Luftwaffe. Nejprve se jednalo o starší vedoucí, později o mladší vedoucí, případně děti, které během války dorostly do stejného věku. V posledním roce války však nacisté povolávali i mnohem mladší chlapce. Jedním z nich byl například Klaus Riemer, který již ve 13 letech pomáhal vojenské jednotce se zbraní v ruce.
Šestnáctiletí Luftwaffenhelfeři za protiletadlovým světlometem.
Riemer prošel po evakuaci Berlína nejdřív KLV v přímořském letovisku Ahlbeck, následně jihopolském Zakopaném, odkud byly děti evakuovány do Protektorátu. V lednu 1945, čtyři měsíce před svými 14. narozeninami, byl vybrán do zdejší jednotky Volkssturmu (lidová domobrana). S německými záložníky a českými kolaboranty pročesával lesy a hledal údajné britské výsadkáře. Podle jeho pozdějších vzpomínek naštěstí k žádnému boji nedošlo.
Hůře dopadli jiní chlapci z již zmíněných essenských škol. Skupina spolužáků hlídkovala jako Luftwaffenhelfeři v březnu 1944 u Essenu. Šest z nich při náletu zemřelo. Později je přesunuli na východní frontu, kde padlo dalších několik z nich při obraně Gdaňsku. Mrtvých z KLV lágrů bylo ale daleko víc. Již během prvního období pobytu v táborech zemřelo celkem sedmnáct dětí - devět kvůli infekci, jedno utonulo a zbytek je bez uvedené příčiny. Kolik dětí zemřelo v protektorátních KLV lágrech za celých pět let, dnes přesně nevíme. Souhrnná statistika se nedochovala.
To, co na začátku nacistická propaganda prezentovala jako prázdninové dobrodružství a únik před bombami, se tak pro tisíce dětí změnilo v noční můru. Z táborů, kde měly zesílit a v bezpečí se učit, putovaly zfanatizované a vytržené z rodin rovnou na frontu bránit hroutící se Třetí říši. Mnoho z nich se už domů nikdy nevrátilo.
