Článek
V Čechách a na Moravě během nacistické okupace fungovaly v Protektorátu tábory pro německé děti v rámci projektu Kinderlandverschickung (KLV), které využívali lázně, hotely a zámky, přičemž Poděbrady se staly jejich hlavním centrem. První KLV transporty dorazily do lázeňských měst na Moravě již v prosinci roku 1940. Jednalo se o táborová zařízení bez nutnosti velkých stavebních úprav. Postupně se budovaly KLV tábory i na území Čech. Na území Protektorátu se projekt naplno rozběhl až na jaře 1941. Nejvíce se využívaly hotely, ozdravovny, zámky a malá panská sídla, vily či budovy klášterů. Velkým plusem se stala v blízkosti rekreačních zařízení rozvinutá železniční síť, která umožňovala snadnou dopravu dětí do táborů. Odborný personál (vedoucí tábora, učitelé a vedoucí týmu) tvořily osoby německé národnosti. Pomocný personál, jako třeba kuchařky, mohl být národnosti české. O bezpečnost tábora se starala protektorátní policie a četníci. Od podzimu 1944 se započalo s evakuací dětí zpět do říše. Protektorát Čechy a Morava hrál pro svou bezpečnou polohu v projektu KLV významnou roli a roku 1941 obdržel KLV-Poděbrady titul „nejlepší říšský tábor“. Podle historičky Radky Šustrové se pohybovalo v letech 1940 až 1945 v protektorátních táborech až 300 tisíc dětí ve více než 400 zařízeních.
A jeden takový tábor se nastěhoval do penzionu Šonský v Nové Huti, která je součástí obce Dýšina, nedaleko Plzně. Sám majitel Emanuel Šonský o tom po válce uvedl do policejního protokolu:
“V polovině března roku 1941 přijeli autem do mé restaurace v Nové Huti čtyři páni německé národnosti. Přikazovacím tónem mně nařídili, abych jim otevřel můj penzion, prohlédli si všechny pokoje a měli seznam, kolik dětí do každého pokoje bude umístěno. Já jsem mlčky šel za nimi a po vyjití z penzionátu jsem se pánům představil a tázal jsem se, s kým mám tu čest a po účelu jejich návštěvy. Pan Berlau mně řekl, že do týdne bude penzionát obsazený německými dětmi. Ubytování přihlížejícím Němcům vyhovovalo. Dne 4. dubna 1941 přijelo do mého penzionátu v Nové Huti celkem 85 německých dětí Hitlerjugend (HJ).
Učitel a vedoucí lágru projednal si osobně byt s Františkem Binderem, bydlícím na sousední straně mého penzionátu. Mimo penzionátu byla zajištěna pro jejich účely restaurační budova s kuchyní. O zásobování a vyvařování a čištění pro tyto Němce byla moje přikázaná povinnost od pražské Befehlstelle Bahnführerem Berlaunem. Asi 10. května 1941 dostal jsem od Lagerleitera Zeera zákaz, že nikdo z civilních osob nesmí moji restauraci navštěvovat a rovněž vyvařování pro civilní lidi bylo v mé kuchyni zakázáno.
Po mé ústní žádosti u Zeera byla dovolena mým hostům návštěva mé restaurace, podávání nápojů, ale každý z těchto domácích hostů měl mít potvrzenou dovolenku od Lagerleitera Zeera. Toto se však nedodržovalo a domácí hosté navštěvovali moji restauraci ve středu, v sobotu a v neděli večer. V únoru 1944 přestali hosté restauraci navštěvovat. O německé děti jsem si vůbec nežádal ani jsem nečinil v té věci žádné intervence.”
Další zmínku jsem našel ve školní kronice obce Chrást u Plzně z roku 1941:
„V době, kdy se uvolnila tělocvična, nalezla ve škole dočasný útulek škola německá. V Nové Huti v penzionu pana Emila Šonského byli v té době ubytováni 102 žáci německé školy z Duisburgu se třemi učiteli. Po vyučování jim byli uvolněny ve zdejší škole tři učebny ve druhém poschodí s tím, že žáci němečtí budou učebny používat denně od 9 do 11:30 dopoledne, odpoledne budou místnosti volné pro vyučování českých dětí z Chrástu. Od čtvrtka 3. dubna 1941 přicházeli němečtí žáci za zpěvu ke škole kolem půl desáté a kolem dvanácté hodiny odcházeli do Nové Huti. Za deštivého počasí žáci z Nové Huti obyčejně nepřicházeli. Tento stav trval do konce školního roku a ještě po prázdninách do 2. října 1941.“
O pobytu německých dětí se dochovala táborová kronika, která je z období 28. 3. 1942 - 28. 1. 1943. V kronice najdeme různé záznamy a vzpomínky, například povídání o smrti Heydricha, návštěvu v rokycanských kasárnách s vyprávěním německých vojáků o bojích v Rusku, pěší výlet s koupáním na plzeňském Boleváku, válečnou hru s KLV Valdek, v kasárnách v Jincích je nechal generál Thams střílet ze vzduchovky, výlet na Karlštejn, výprava na hrušky do sousední obce Bušovice (kradené ovoce chutná nejlépe), výpomoc na statcích v Horomyslicích a Chrástu, návštěvy kina v Chrástu, vyrábění hraček pro děti frontových vojáků, jak se osm dobrovolníků přihlásilo do programu na vojáky-zemědělce pro osídlení zabraného území v Rusku, oslava nového roku 1943 s loutkovou hrou Kašpárkův návrat ze Sibiře, vánoční návštěva 3 německých vojáků, kterým se po 16 dnech na cestě nepodařilo dojet domů do Německa z ruské fronty a jejich vyprávění o bojích v Terelu a na Kavkaze nebo jak je pan Šonský učil lyžovat, ale bylo k dispozici pouze 15 párů lyží.
Lager kronika, zdroj archiv autora
Nechybí ani seznam všech 16 vedoucích i abecední seznam 76 dětí z Essenu West.
Vlasta Broncová - Chlapci z Hitlerjugend
„Také si vzpomínám, že v Nové Huti měl pan Šonský penzion a tam byli ubytováni chlapci z Hitlerjugend a ti měli opravdu tvrdou výchovu. My jsme chodili z Dýšiny nad Novou Huť na borůvky i houby a naproti penzionu měl pan Šonský takové ty zahrádky k občerstvení, kde jsme se z lesa stavěli na limonádu. Viděli jsme, jak se museli svlečení do půl těla šlehat přes záda prutama, no to byla smutná podívaná, jak ten vedoucí na ně řval. I v zimě v mrazech se museli mýt do půl těl pod pumpou. Inu, byli to synové takových těch krvelačných hyen a tu tvrdost v nich chtěli probudit. Ve dne často chodili v ten henjonkóvském munduru se zpěvem a bubnováním naší Dýšinou.“
Po odchodu Hitlerjugend byli počátkem roku 1945 nastěhováni do penzionu němečtí uprchlíci z bývalého Pruska, prchající před Rudou armádou. Po válce byl penzion využitý pro zotavení bývalých vězňů z koncentračních táborů, od podzimu 1948 fungoval jako školící středisko plzeňské škodovky a od roku 1958 jako učňovský internát Československých drah.
Po roce 1989 byla budova vrácena potomkům Emanuela Šonského, později změnila majitele a byla přestavěna na bytový dům.
Zajímavá je také postava majitele penzionu Emanuela Šonského. Na webu obce Dýšina jsem našel publikaci od Jaroslava a Jany Nesvadbových: Emanuel Šonský a Nová Huť. V ní se píše, že v roce 1922 zakoupila Antonie Šonská restauraci v Nové Huti a v roce 1925 ji postoupila svému synovi Emanuelovi, který byl absolventem Obchodní akademie v Plzni. Ten přes ulici zakoupil stavební parcelu a v roce 1928 zde postavil dvoupatrový penzion. A tak se stal Emanuel Šonský, všestranný sportovec, reprezentant ve skocích na lyžích, instruktor lyžování, hokejista, tenista a automobilový závodník také hoteliérem a majitelem penzionu s restaurací. Mimochodem, rodiče Emanuela Šonského Antonie a Quido v letech 1905-1920 úspěšně provozovali v lese Zábělá u Plzně velmi oblíbenou výletní restauraci.
V roce 1921 skákal Emanuel Šonský na lyžařském můstku v norském Holmenkollenu a v roce 1929 se podílel na stavbě velkého můstku v Nové Huti, kde se skákalo až 45 metrů.
Ve Vysokých Tatrách Šonský hrál a trénoval mistra Slovenska v hokeji mužstvo HC Tatry a učil lyžovat i dceru T.G.Masaryka Alici. V roce 1931 postavil Šonský přímo před penzionem tenisový kurt. Šonského oblibu v automobilových závodech dokládá dochovaná stříbrná tabatěrka pro vítěze soutěže Napříč Šumavou z roku 1930. Závod byl dlouhý 325 km.
Po válce bylo z popudu šstrážm. Karla Homoláče - velitele Četnické stanice Chrást - zahájeno vyšetřování Emanuela Šonského pro podezření z kolaborantství. Sám Homoláč byl za války zatčen gestapem a až do osvobození uvězněn bez soudu. Domů se vrátil 23. 5. 1945.
Homoláč Karel, zdroj archiv autora
Emanuel Šonský byl tedy dne 7. 7. 1945 na rozkaz ONV - právní odbor v Plzni, policií z Plzně zatčen a předán do trestnice na Borech. Na základě výpovědí svědků, převážně dalších četníků, kteří sloužili při ochraně lágru, Homoláč zpracoval oficiální udání, které 11. 11. 1945 poslal na podatelnu Městského úřadu Plzeň a na právní odbor ONV v Plzni. Zde se uvádí:
“V době okupace, asi na podzim roku 1941, byla v penzionátu Emanuela Šonského v Nové Huti, čp. 4, obec Dýšina, ubytována Hitlerova mládež. Červený kříž byl ve vile v Nové Huti, čp. 50, patřící firmě Brudna a Baumruck z Plzně. V tomto táboře bylo 90 i více německých hochů HJ, kteří měli svého nacistického vedoucího, nacistické učitele a ošetřovatelky. První vedoucí HJ Alfred Zeer s jeho manželkou a učitelé, byly ubytováni rovněž v Nové Huti v tamních vilách. Vyváření jídla, veškeré stravování všech HJ i Němců v Nové Huti usazených a Němců do Nové Hutě přijíždějících, bylo v restauraci Šonského, který obstarával zásobování pro tábor a Němce a s jeho zaměstnanci je obsluhoval. Po dobu pobytu a stravování Němců v restauraci Šonského byl přístup Čechům do restauračních místností omezen a místní občané mohli vejít pouze do chodby k výčepnímu okénku pro pivo přes ulici. Rovněž celá restaurace s letní zahradou, dříve navštěvována českými hosty i hosty z okolí, stala se v době usazení Němců v Nové Huti pro české hosty a výletníky úplně cizí a Němci měli v celém tomto objektu výsadní právo, v čemž jim byl Šonský plně a věrně nápomocen, o všechny Němce náležitě pečoval a časté hostiny i vepřové hody a pitky pro ně pořádal. Šonský byl Němcům cele oddán, ve všem jim vyhovoval, zdravil je výhradně zdviženou pravicí a na to, že čeští lidé i židé byli dříve jeho existenčním zdrojem, skoro úplně zapomněl. Šonský využíval všech možností ve svůj prospěch. Postaral se o zřízení ústředního topení v penzionátu, o kanalizaci, při níž kvůli pokládce potrubí rozkopal o své újmě a bez svolení obce, obecní cestu a pozemek, čímž zavinil, že splašky při poškození potrubí vytékali na obecní cestu a do mlýnského vodního náhonu mlynáře Kepky z Nové Huti. Obecní úřad pro Šonského nic neznamenal a starosta obce s obecním zastupitelstvem byl skoro proti němu bezmocný. Nemohl proti Šonskému nic právoplatného podnikat, protože se Šonského obával, že by mohl prostřednictvím německých úřadů zakročit a muselo se proto ke všemu mlčky přihlížet. Ač byl Šonský záložním důstojníkem Československé armády, vychvaloval jenom Němce, jejich vůdce a armádu. Na jaře v roce 1944 při návštěvě německých rodičů dětí v lágru penzionátu Emanuela Šonského, když mu tito poděkovali za přátelské přijetí, měl k nim Šonský při odchodu proslov, v němž mimo jiné doslovně pravil: „To, co jsem pro vás udělal, udělal jsem rád, a sice proto, že mám rád děti, z vděku k vůdci a Říšskému kancléři Adolfu Hitlerovi, proto, že nás vzal pod svou ochranu, z vděku Říšské branné moci, za to, že nás chrání před bolševismem.“ Když byl vedoucí lágru na kratší dobu odvelen do Poděbrad a vracel se zpět, nechal Šonský postavit k jeho poctě slavobránu, rozestavil po cestě německé kluky HJ, trubače a sám, když ho svým autem přivážel, troubil celou cestu na klakson, čímž zřejmě provokoval české občanstvo. Velmi často navštěvovali pana Šonského úředníci gestapa, Oberlandrátu a jiných německých úřadů, pro něž pan Šonský pořádal večeře, při nichž se značně pilo pivo, víno, likéry a jiné. Pan Emanuel Šonský jako důstojník Československé armády choval se nedůstojně.
Šonský při obsluhování německé společnosti jmenoval manželku vedoucího KLV Zeerovou „Mutti“ a před přítomnými hosty ji políbil. Asi počátkem roku 1943 vyprávěl Šonský české společnosti v jeho restauraci, že se panu Oberlandrátovi dr. Eckoldtovi v Nové Huti moc líbí, že si hledá byt, že se sem chce nastěhovat a jaká by to byla pro nás (míněno pravděpodobně Novou Huť) výhoda, kdyby zde bydlel. Po této chloubě byla zakrátko pro Oberlandráta dr. Eckoldta zajištěna vila soukromníka Rudolfa Bílýho v Nové Huti čp.52, který se musel na základě obdrženého výměru okresního úřadu v Plzni ze dne 9.9.1943 vystěhovat. Šonský občas přicházel do vily k Eckoldtovi a při jedné příležitosti, když zastihl Eckoldta na zahradě, zdravil ho zdviženou pravicí. Šonský jezdil v zimě s manželkou Oberlandráta Remplicka na lyžích a bruslil s ní na kluzišti v Nové Huti polokroužky, přičemž se oba drželi za ruce a choval se přitom tak provokativně, že toto jeho počínání a přátelení se s Němci bylo veřejností odsuzováno. Při schůzkách u Šonského v době, kdy byla u něho stravována HJ a Němci, dostávali čeští hosté nápoje, víno v malé množství a málo kdy a domnívali se, že příděl pro místní občany je větší a že ho dává Němcům. Během doby, co v Nové Huti v penzionátu Šonský byli ubytováni němečtí chovanci, přednášeli občané v obecní úřadovně časté stižnosti na počínání Emanuela Šonského. Z výpovědí a stížností občanů se poznalo, že Šonský cítí v Němcích a v německých úřadech silnou podporu a odtud také prýštilo jeho sebevědomé vystupování, když něco na obci požadoval, například dovoz uhlí, vyvážení močůvky, dovoz a přívoz zavazadel pro HJ do lágru KLV v Nové Huti a jiné věci. Vždy uváděl své žádosti v souvislosti, že se jedná o Němce, že by z toho mohli být důsledky a podobně. Když bylo zjištěno, že Emanuel Šonský překopal obecní cestu a položil tam kanalizační roury, aniž by si k těmto pracím vyžádal příslušného povolení nebo požádal, za jakých podmínek by mu to mohlo být i obcí povoleno, odbyl to tím, že to Němci potřebují a tím, že je celá věc pro něho odbytá a obec, že do toho nemá co mluvit.
Asi v měsíci květnu nebo červnu 1942 přijel řidič automobilu Miloslav Raška z Plzně, zaměstnanec firmy Emanuel Schmidt v Plzni, do Nové Huti se zbožím. Výrostci HJ, počali mu lézti po automobilu a z obavy, že mu auto rozeberou i se zbožím, rozběhl se k nim a na jednoho nejdrzejšího napřáhl, avšak neuhodil. Šonský, který asi jeho počínání zpovzdálí pozoroval a pravděpodobně se domníval, že kluka uhodil, proto přišel k Raškovi a kluka se zastával. Mezi jiným Šonský Raškovi řekl, že jakmile se něco podobného bude opakovat, takže ho udá. Když pak asi za týden přijel opět do Nové Hutě se zbožím, přišel k němu vedoucí lágru HJ a tázal se ho, co měl s těma klukama, jestli některého tloukl. Když mu odpověděl, že mu lezli po automobilu, že na jednoho napřáhl, že ho však neuhodil, nechal potom kluky před ním nastoupit a tázal se jich, kterého z nich Raška uhodil. Když se nikdo nepřihlásil, upozornil ho vedoucí, aby si po druhé dál pozor, aby se nic podobného neopakovalo a tím tato záležitost skončila. Šonský činil dojem věrného přisluhovače Němců, poněvadž jezdil a sháněl svým autem pro HJ lager, co se jen dalo, čímž se vždy chlubil, jaké má úspěchy, že to nikdo nedostane, jen on sám. Šonský vycházel nápadně a všemožně vstříc tehdejšímu neznámému říšsko-německému příslušníku, který byl správce zmíněného tábora, jakož i všem ostatním říšsko-německým zaměstnancům tohoto tábora.
Když přijel do zmíněného tábora hlavní vedoucí všech zřízených táborů Hitlerovi mládeže v bývalém protektorátě, byl rovněž Šonský vůči tomuto nacistovi nadmíru až přespříliš velmi ochotný. Tohoto vedoucího pokaždé Šonský zdravil zdvižením pravé ruky, dále s ním dlouho sedával a také se mezi sebou neustále o něčem bavili. Šonský nemohl být ve věci kolaborantství vyslechnut, protože je v trestnici Plzeň Bory tyfus.”
K výslechu Emanuela Šonského tak došlo se zpožděním až 7. 1. 1946 ve věznici Krajského soudu v Plzni, v přítomnosti štábního strážmistra Karla Homoláče a štábního strážmistra Františka Zikmunda. Tady Šonský vypověděl: “Proslov, který jsem měl učinit při návštěvě německých rodičů, jsem nepronesl. Podotýkám, že v té době, když se rodiče s dětmi loučili, byl mezi mnou, vedoucím Lageru Thissenem a rodiči německých dětí napjatý poměr kvůli potravinovým lístkům. V roce 1941 jsem byl z příkazu vedoucího tábora s mým osobním autem v Plzni pro učitele Köhrena a jeho paní. Při příjezdu do Nové Huti vítali nás hoši Hitlerjugend a trubači, přičemž zasypali učitele Köhrena a jeho paní, kteří se těšili velké oblibě u německých dětí, květinami. Mně samotnému byl pan Köhren sympatický a měl jsem jej rád. A to z důvodu, poněvadž přijel vystřídat německého učitele Niesse, který se vůči mně choval jako pes. Znamení na klakson jsem nedával, ale toto dával vedle mě sedící vedoucí německé mládeže Haagmann. V mé restauraci obsluhoval jsem německou společnost učitelů s jejich rodinami, přičemž jsem manželku vedoucího lágru Zeerovou oslovoval „mama“ nebo „Mutti“, a to proto, že jí tak oslovovalo celé osazenstvo lágru. Je pravda, že při jedné společnosti v mé restauraci jsem informoval mé domácí hosty, že se panu Oberlandrátu Eckoldtovi v Nové Huti moc líbí, že si hledá byt, že se do Nové Huti chce nastěhovat a jaká by to byla pro Novou Huť výhoda, kdyby zde bydlel. Myslel jsem tím, že když bude v Nové Huti takový pán, že bude Huti chráněná od dalšího přílivu Němců.
Ve vile, kde bydlel doktor Eckoldt jsem byl pouze jednou, mluvil jsem s jeho paní a zdravil-li jsem vztyčenou pravicí, se nepamatuju. Doznávám, že jsem zdravil zdviženou pravicí pouze oficiální hosty, kteří přicházeli do lágru. Za pobytu Oberlandráta Remplíka jsem jezdil s jeho manželkou na lyžích v lese Bečvářským ke Kokotským rybníkům a někdy jsem s ní bruslil na kluzišti v Nové Huti, přičemž jsme se drželi za ruce a dělali polokroužky.
Na naše bruslení s touto německou ženou přihlíželo více českých lidí. Jelikož jsem byl učitelem lyžařství a bruslařství ve státních lázních v Tatrách, byl jsem požádán doktorem Remplíkem a jeho paní, abych je učil na lyžích a bruslích. Jejich přání jsem dle možnosti vyhověl, poněvadž doktor Remplík byl mým ochráncem před svévolnostmi a udáváním ze strany vedoucího lágru Thissena.
V případě dovozu uhlí, vyvážení močůvky, po případě přivezení zavazadel pro ubytované Hitlerjugend, vyžadoval jsem na obecním úřadě v Dýšině povozy z příkazu vedoucího lágru a když jsem použil někdy výrazu, že jest to pro Němce, vždy to bylo myšleno v tom smyslu, že jsem myslel, aby nedošlo k nějakému konfliktu mezi obcí Dýšinou a vedoucím lágru, jehož povahu násilnickou jsem znal. Na překopání obecní cesty a přeložení kanalizačních rour jsem povolení od obecního úřadu v Dýšině neměl a tyto práce jsem prováděl o vlastní újmě, neboť jsem ve chvatu práce na toto povolení úplně zapomněl. Opravy kanalizace provedl jsem též bez vědomí majitele vodního mlýnského náhonu, mlynáře Františka Kepky.
Jezdil jsem s mým autem na nákupy pro lágr a je pravda, že jsem se pochlubil, že to, co seženu já, nikdo nesežene. Je pravda, že jsem zdravil zdviženou pravicí a že jsem s Němci a vedoucím lágru popíjel až do dvou a tří hodin ranní. K Němcům jsem se choval přátelsky, jako obchodník, jež to jsme byli k tomu nabádáni oběžníky Společnosti hostinských v Plzni. K německým dětem, které mně byly svěřeny, jsem se musel starat jako otec, protože jsem byl za každou maličkost, lagerleiterem pokárán a postrašen udáním. A bylo se mnou nakládáno nejen od vedoucího lágru, ale i vedoucích mládeže jako s nejposlednějším podomkem a proto jsem jim hleděl ve všem vyhovět.
Nepopírám, že jsem jednoho četníka vykázal z kuchyně, když se chtěl v kuchyni ohřát a to proto, že ohřívání bylo v kuchyni vedoucím lágru zakázáno. Postaral jsem se o místnost v penzionu, kde mohli službu konající četníci býti, ale i to bylo ze strany velitele lágru zakázáno. Doznávám, že jsem byl jak k vedoucímu tábora, tak i k ostatním v lágru usídlených Němců ochotný a ve všem jsem jim vycházel vstříc a to z důvodu, abych nebyl od nich perzekuován. Moje osobní vlastnost je, že od prvopočátku budování mého podniku je vycházení hostům vstříc vrozené, přičemž mně bylo několikrát řečeno mými hosty v době míru, že si je hýčkám. Za dobu okupace jsem nebyl u Vlajky ani u fašistické organizace, byl jsem pouze u Národního souručenství. Mimo Němců usídlených v Nové Huti byli na návštěvě v lágru gestapák Jochim Herrmann a asi 6 až 8 gestapáků, kteří přijeli do Hutě autem a na rozkaz vedoucího lágru jsem jim podal z lágrových zásob čaj. Jména těchto gestapáků jsou mně neznámá, pouze si pamatuji na jméno gestapáka Haase. Dále kontroloři německých lágrů a jednou přijel do lágru v roce 1945 se společností pěti osob na lyžích, starosta Wildt z Plzně, kterým jsem na rozkaz lagerleitera podal oběd ze zásob lágru. V lágru také přenocoval a jedl při návštěvách lajtnant Steinbrück, který měl na starosti skladiště židovského majetku v Chrástu, Dyšiné a Nové Huti. Policejní ředitel Schiefelbein a Seidlová z pracovního úřadu v Plzni byly též hosté v lágru. Dále jsem musel vyvařovat pro německé příslušníky světlometu v Dyšiné.”
2. května 1946 byla podána obžaloba a hlavní líčení Mimořádného lidového soudu v Plzni se uskutečnilo 21. 6. 1946 od 9:00. Sám Šonský zde ještě doplnil svoji výpověď: „“Thissen mně udával pro různé věci, zejména ohledně vázaného hospodářství potravin, ohledně krmení drůbeže a podobně. Byl jsem vyslýchán kriminální policií německou a jednou gestapem. Také mně udával u hlavní centrály německých lágrů. Moje zásoby, které jsem měl v podniku, jsem v roce 1941 v červnu, kdy měly být dány k dispozici lágru, postupně rozdělil mezi známé a ti je odnesli domů. Z přídělu husí na můj podnik v roce 1941 jsem žádnou nedal lágru, nýbrž všechny jsem dal rozdělit mezi své známé.“
Jako svědek u soudu vypovídal člen plzeňského gestapa Herman Joachim.
„Obviněného jsem poznal v roce 1942 v penzionátu. Byl jsem tam na výletě. Jednou nebo dvakrát do roka, když jsem přišel do Nové Hutě, tak jsem ho navštívil a dostal jsem pohoštění, které jsem si zaplatil. Obviněný mě navštívil v kanceláři, jednou kvůli bratrovi, který byl zatčen pro rozšiřování říši nepřátelských zpráv a po intervenci Šonského jsem zařídil, že jeho bratr byl propuštěn. Udělal jsem to proto, poněvadž na mě udělal dobrý dojem a jelikož jsem ho znal z lyžování v Nové Huti. Obviněný choval se ani tak, ani tak, choval se korektně a nepodlízal mně.“
Na obhajobu Šonského vystoupila řada místních občanů, kteří napsali svoje svědectví a prohlášení, jako například Antonie Štaifová z Chrástu:
“V červnu 1944 chtěla jsem ještě před rozsudkem spatřit svého manžela v Drážďanech a marně jsem se namáhala od německých úřadů získat povolení k jízdě do říše. Po velkých nesnázích pomohl mi pan Šonský tím, že šel za mne prosit o povolení k jízdě do říše. To se mu podařilo a mimo to na moji žádost opatřil povolení k jízdě paní Čečákové, vdově po popraveném poštovním zřízenci v Chrástu, ač tuto paní vůbec neznal.
Tím umožnil nám, že mohli jsme prožít poslední krátké chvíle se svými manželi, kteří krátce na to byli odsouzeni k smrti a popraveni.”
Spis obsahuje také další dopisy na podporu Šonského od Rudolfa Sofrona z Nové Huti, správce sodovkárny v Plzni Karla Němce a tajemníka Hospodářské skupiny hostinských živností Ladislava Novotného.
Svědek Karel Zalabák z Chrástu u soudu uvedl: „V listopadu 1943 byli zatčeni moji dva synové pro ilegální činnost a starší syn byl v Drážďanech odsouzen k trestu smrti. Tedy jsem se prostřednictvím švagrové obrátil na obviněného, že když tam má v penzionu ty Němce, tak aby se nějak přimluvil. A ten prý se potom u gestapáka Jochima skutečně přimluvil, ale nebylo to už nic platné. Můj syn už byl v Drážďanech popraven.“
Veřejný žalobce navrhl odsouzení obžalovaného k trestu těžkého žaláře v trvání sedm let, jeho celého odpykání v pracovních táborech a ztráty poloviny jmění a ztrátu cti na deset let.
“Rozsudek v jménem republiky.
Mimořádný Lidový soud uznal po hlavním přelíčení konaném 21. června 1946 tak, že obžalovaný Emanuel Šonský je vinen, že v letech 1940 až 1945, tedy zvýšeného ohrožení republiky, v Nové Huti propagoval a podporoval nacistické hnutí různými činy a výroky, čímž spáchal zločin proti státu a odsuzuje se k trestu těžkého žaláře v trvání jednoho roku a náhradě nákladů trestního řízení. Celý trest si odpyká ve zvláštních nucených pracovních oddílech a polovina jeho jmění propadá ve prospěch státu. Soud dospěl plnému přesvědčení o tom, že obžalovaný svými činy, pozdravy a projevy skutečně propagoval nacismus, ač k činům těm nebyl nucen a že i nacismus podporoval svoji horlivou úslužností Němcům do tábora docházejícím a horlivým opatřováním potravin a potřeb pro HJ tábor.”
Součástí spisu je také dopis z repatriačního odboru Ministerstva ochrany práce a sociální péče, kde se píše: “Potvrzujeme vám, že v počátku června 1945 dal jste k dispozici Váš pension v Nové Huti ke zřízení ozdravovny pro navracející se naše občany z německých věznic a koncentračních táborů. Zpustošený stav, způsobený okupanty dal jste vlastním nákladem a vynaložením svých sil do pořádku, aby bylo postaráno o příjemný pobyt a pohodlí rekreantů. Převzali jsme od Vás také zásoby, které zůstaly v penzionu po Němcích.
Za projevenou ochotu a námahu vyslovujeme Vám náš dík, uvědomí, že jste svým činem prospěl k zlepšení stavu nacistickou perzekucí trpících občanů.”
Emanuel Šonský nastoupil trest 21. 6. 1946 v 18 hodin a vzhledem k jeho vyšetřovací vazbě byl propuštěn už 7. 7. 1946 v 15 hodin 30 minut.
“Usnesení Lidového soudu v Plzni ze dne 15.6.1955 o zahlazení trestu.
Shora uvedený Emanuel Šonský domáhá se zahlazení svého odsouzení ze dne 21.6.1946. Soud má zjištěno na základě zjištění orgánu VB, že odsouzený je zaměstnán v Západočeských strojírnách a slévárnách, národní podnik v Dýšině u Plzně, kde má celkem dobrou pracovní morálku a v místě svého bydliště se chová nezávadně.”
Ve vyjádření Veřejné bezpečnosti je navíc ještě uvedeno, “ že od roku 1946 stojí stranou politického a veřejného života, hledí si více rodinného života a o dnešní veřejný způsob života nejeví žádný zájem. Proti dnešnímu zřízení se nestaví záporně, ale také ve prospěch dnešního zřízení nic ještě neudělal. U dělnické třídy nepožívá důvěry, jako osoba s lhostejným postojem k dnešnímu zřízení a dále, že jde o bývalého majitele penzionu a restaurace, jemuž byl jako kolaborantovi po osvobození majetek znárodněn.”
Ještě v roce 1950 pracoval Šonský ve své zahradní restauraci, následně byl ze svého domu vystěhován a pracoval jako vedoucí závodní kuchyně v Armaturce v Dýšině.
V roce 1958 se Šonský odstěhoval do Rokycan, kde pracoval v pohostinství. V létě 1966 otevřel za Kařezem na 55 km hlavní silnice Praha-Plzeň oblíbenou zájezdní hospodu „U tří sudů“ a provozoval ji až do své smrti. Zahynul v říjnu 1968 po havárii na motocyklu a byl pochován na hřbitově u sv. Jiří v Plzni Doubravce.
ZDROJ: publikace od Jaroslava a Jan Nesvadbovi: Emanuel Šonský a Nová Huť,
školní kronika Chrást, kterou psal pan řídící Vraštil,
spis MLS 359/46,
vzpomínka paní Vlasty Broncové
