Článek
Bylo 5. listopadu 1940, když pražské policejní ředitelství oznámilo: „Ve včerejších ranních hodinách unikli z borské věznice v Plzni tři nebezpeční lupiči, a to jedenačtyřicetiletý Anton Alexejevič Volovik, osmatřicetiletý Ladislav Kašpařík a devětačtyřicetiletý Antonín Sekanina.“
Nejhorší z této trojice byl Volovik. Ten pocházel z Ruska, odkud utekl přes Bulharsko do Francie. Poprvé navštívil Prahu v roce 1924 a rychle se zde napojil na rusky hovořící komunitu, již se představoval také jako Antonov. Počátkem června 1930 se Volovik do Prahy vrátil z Paříže a seznámil se zde s bývalým legionářem Pavlem Karlovičem Brůžkem, majitelem zahradnictví. Nejprve se spolu domlouvali na obchodu, ale pak se Volovik rozhodl přepadnout zlatnictví ve Spálené ulici. A tak časně ráno, 12. června 1930, když syn majitele zlatnictví Rudolf Havrda chystal zboží do výlohy, Volovik jej opakovaně napadl kovovou tyčí a těžce zranil na hlavě. Následně obchod vyloupil. Rudolf Havrda brutální útok nepřežil. Tyč si Volovik obstaral od Brůžka, který mu dal i dva revolvery, včetně střeliva. Po činu se spolu sešli u Palackého mostu a nechali se i s uloupenými cennostmi odvézt taxíkem na Karlštejn. Tam v hostinci poobědvali, zakoupili půl bochníku chleba a lístky na vlak. Volovik pak nasedl na vlak do Plzně, odkud chtěl pokračovat zpátky do Paříže a Brůžek se vrátil do Prahy. Mezitím však již pražská kriminální policie vyrozuměla kolegy v Plzni, kteří si na vlak s podezřelým počkali. Volovika se pokusili na plzeňském nádraží zadržet, ale ten se dal na útěk a po pronásledovatelích střílel. Zranil přitom policejního inspektora Ladislava Frömera. Doběhl až k vojenské střelnici mezi Lobzy a Božkovem, kde se právě konalo vojenské cvičení. Volovika nakonec do hýždě postřelil a tím zneškodnil nadporučík Jan Anděl. Po zadržení byla v látkovém rukávu, který měl zločinec omotaný kolem těla, nalezena část lupu. Další se skrývala ve vydlabaném chlebu, který vezl z Karlštejna a v kapsách kabátu. V listopadu 1930 odsoudil krajský soud v Praze Volovika za zločin dokonané úkladné vraždy loupežné a pokus vraždy prosté k trestu smrti, který v březnu 1931 potvrdil i Nejvyšší soud v Brně. Volovik dopisem instruoval svoji matku a své pražské přátelé, aby požádali prezidenta republiky Masaryka o milost a učinil tak i sám. A prezident jim v září 1932 vyhověl. Trest mu byl změněn na doživotní těžký žalář. Správa vazební věznice v Praze jej považovala za mimořádně nebezpečného a všeho schopného zločince a slova jejich zaměstnanců, že Volovik čeká jen na vhodný okamžik, aby z vězení uprchl, se ukázala být prorocká. V noci na neděli 30. července 1933 se Anton Volovik pokusil o útěk z plzeňské věznice na Borech. Ráno byla na okně jeho cely ve druhém patře nalezena uvolněná mříž. Rus byl přemístěn do kárné místnosti a spoután na nohou. To mu nezabránilo, aby při následné kontrole neskočil vrchnímu dozorci Josefu Plechatému na nohu takovou silou, že mu ji zlomil v bérci.
Jeho chvíle přišla 4. listopadu 1940, když se mu spolu s Ladislavem Kašpaříkem a Antonínem Sekaninou podařilo uprchnout z věznice v Plzni na Borech. Své komplice si nemohl vybrat lépe, všichni tři měli bohatý trestní rejstřík a byli odsouzeni na doživotí, mimo jiné za násilnou trestnou činnost a loupeže. Trojice uprchla brzy ráno po nástupu do práce. Její zmizení bylo zjištěno krátce poté, bezprostřední pátrání ale nepřineslo výsledek. Kašpařík se od ostatních hned oddělil a během dne byl spatřen četnickou hlídkou u Sulkova nedaleko Líní, ale další pátrání četníků bylo bezvýsledné. Volovik a Sekanina se vloupali do sklepa plzeňského domu v ulici V Bezovce 3 a ukryli se tam. Po setmění vylezli oknem do zahrady a přepadli obyvatele domu, v němž žila rodina Anny Pytlíkové a několik podnájemníků. Ozbrojeni byli sekerou a těžkým kusem železa. Majitelka domu a její dcera Zdeňka se pokusili bránit, Volovik je ale několikrát udeřil tupým koncem sekery do hlavy a způsobil jim těžká zranění. Podle jeho pozdější výpovědi si to zavinily sami, protože křičely. On i Sekanina potřebovali především civilní šaty. Jedné z obyvatelek domu se mezitím podařilo přivolat pomoc, ale Volovikovi i Sekaninovi se přesto podařilo nezávisle na sobě z domu utéct. Tak se rozdělili i oni dva. Sekanina zmizel, ale Volovik se ještě tu samou noc pokusil vloupat do plzeňské zoologické zahrady Iris. Personál zoo nejprve přičítal hluk nedávno získanému medvědovi. Když ho šel krmič Jaroslav Průcha zkontrolovat, napadl jej Volovik sekerou a když Průcha křičel, pokusil se mu vytrhnout jazyk. Krmič se nakonec útoku ubránil vlastní silou a vidlemi.
U Kašpaříka se předpokládalo, že bude kvůli dobré znalosti němčiny směřovat do pohraničí nebo do říše. Nakonec jej zatkla německá Schupo 9. listopadu 1940 v Nýřanech, civilní oděv a láhev likéru si cestou obstaral krádežemi. Kašpařík byl vrácen do věznice na Borech a pokračoval ve výkonu trestu. Nakonec byl v rámci amnestie propuštěn v 60. letech 20. století na svobodu.
Nejdále z trojice doputoval Volovik, který se pohyboval z Plzně směrem na Nepomuk v roztrhaném oděvu a ponožkách. Po cestě došlo k dalším incidentům, když jej nejprve ve Dvorci u Nepomuku objevila selka, když přenocoval v její stodole. Zahnal ji sekerou a uprchl. Doběhl do Želvic u Nepomuku, kde si na manželích Švantnerových vynutil jídlo, přivolaným četníkům ale opět utekl. Zatčen byl nakonec o den později než Kašpařík, tedy 10. listopadu 1940 policií v Českých Budějovicích, kam se dopravil patrně vlakem. Volovik později tvrdil, že chtěl do Ruska. Volovik byl po zadržení postaven před německý zvláštní soud v Praze, který jej odsoudil k trestu smrti. Byl převezen do Drážďan a tam byl 26. ledna 1941 popraven na dvoře justičního komplexu gilotinou.
Antonín Sekanina prchal už jen jeden den. Když se v noci z 5. na 6. listopadu 1940 přesouval na kradeném kole z Plzně směrem na Vejprnice, zastavil jej četník hlídkující na silnici, protože kolo nebylo osvětleno. Podrobnosti jsem našel v četnickém hlášení:
“Vrchní strážmistr Václav Hanzl, velitel četnické stanice Vejprnice, nastoupil 5. listopadu 1940 ve 22 hodin obchůzku směr Vejprnice za účelem pátrání po uprchlých trestancích z trestnice Bory, Antonínu Volovikovi, Ladislavu Kašpaříkovi a Antonínu Sekaninovi. Výzbroj pistole a šavle. 6. listopadu 1940 kolem 0,15 hodin se sešel Václav Hanzl s ponocným z Vejprnic Adolfem Martínkem na okresní silnici Plzeň - Tlučná před budovou četnické stanice.
V témž okamžiku někdo přijížděl na neosvětleném kole směrem od Plzně. Hanzl posvítil ruční svítilnou na neznámého cyklistu ze vzdálenosti asi 30 kroků. Když cyklista dojel až k Hanzlovi a ponocnému Martínkovi, zastavil kolo a na otázku Hanzla proč nemá lampu odvětil, že ji za vsí ztratil. Na další otázku, kdo je, odvětil neznámý, že Sekanina a na další otázku, kam jede, cyklista odpověděl, že za ženskou do vedlejší vesnice. Hanzl se cyklisty ještě tázal, ke které ženské jede, a cyklista odpověděl, že k Marii Kubátové. Při tomto rozhovoru považoval Hanzl cyklistu za Petra Haffenrichtera, sběrače odpadků ze Skvrňan.
Když si Hanzl neznámého cyklistu blíže prohlédl, zpozoroval, že mu vyčnívá čepel velkého kuchyňského nože z kapsy kabátu. Hanzl vytáhl cyklistovi nůž s otázkou: „Co pak tady máte?“ Na čemž cyklista odvětil: „To jsem si koupil.“ Dále se Hanzl neznámého ptal na legitimaci a ten mu předložil legitimaci na jméno Jaroslav Filka z Plzně. Hanzl věděl, že uprchlí trestanci Volovik, Kašpařík a Sekanina odcizili i legitimaci technického úředníka Jaroslava Filky z Plzně. A nabyl přesvědčení, že neznámý cyklista bude jeden z těchto uprchlých trestanců Sekanina. Hanzl tedy zastrčil kapesní svítilnu a uchopil levou rukou Sekaninu za klopu kabátu, v pravé ruce držel nůž a vyzval Sekaninu slovy: „Pojďte s námi.“ Tímto postupem hodlal Hanzl předvést Sekaninu na obecní úřad, který je v budově četnické stanice Vejprnice. Sekanina odmítl, pustil kolo na zem a proto ponocný Martínek uchopil Sekaninu zezadu oběma rukama za prsa a strkal jej dopředu. Tak chtěli dostat Sekaninu na obecní úřad. Přitom křičeli jak Hanzl, tak Martínek „Haló, haló!“ v úmyslu zburcovat strážmistry Rudolfa Pavlíčka a Matěje Přibka, kteří byli na četnické stanici. Pavlíček na rozkaz Hanzla si šel odpočinout a Přibek měl na stanici pohotovost. Při zápolení chtěl Sekanina Hanzla srazit k zemi a když se mu to nepodařilo, sápal se po jeho služební pistoli. Hanzl měl služební pistoli bez šňůry, jen zavěšenou na opasku v otevřeném pouzdře. Hanzl se oháněl nožem sebraným Sekaninovi, držel nůž v pravé ruce a levou rukou držel Sekaninu za klopu kabátu. Přitom Hanzl zpozoroval, že Sekanina mu přece jen vzal služební pistoli a křičel: “ Pusť mě, nebo tě střelím.” Hanzl se v sebeobraně prudce rozmáchl a bodl několikrát Sekaninu, zasáhl jej do levé strany krku a přeťal mu na krku hlavní tepnu. Pak bezprostředně následovalo zápolení všech třech na zemi. Hanzl klekl pravým kolenem na pravou ruku Sekaninovi, který v této ruce držel pistoli. Při té příležitosti Pavlíček a Přibek přiběhli na místo činu, spoutali Sekaninu na nohou a když mu chtěli poskytnout první pomoc, shledali, že Sekanina je mrtev.”
Zemské četnické velitelství řešilo oprávněnost užití zbraně strážmistrem Václavem Hanzlem a shledalo jej oprávněným:
„Ustanovení zákona o četnictvu dává službu konajícímu četníku právo použít zbraně v případě nutné obrany, a to v zásadě zbraní služebních a po vojensku. Dovoluje-li však paragraf 65 četnické služební instrukce v zápasu a tísni užití služebních zbraní i jinak než po vojensku, nemůže býti pochybnosti o tom, že službu konající četník je v takovém případě oprávněn použít i jiné nahodilé zbraně. Znemožňují-li mu zvláštní okolnosti užití příslušných zbraní, jimiž je vyzbrojen, obzvláště jeli útokem skutečně ohrožen jeho život. Zároveň budiž vrchnímu strážmistru Hanzlovi vytknuto, že před použitím zbraně nedbal náležité opatrnosti a nevyjmul pistoli z pouzdra a nepřipravil ji k okamžitému použití, a dále, že neměl služební pistoli připevněnou na závěsní šňůře.“
Tak skončil útěk tří zločinců z věznice v Plzni na Borech.
Zdroj: spis 3974 Hanzl Václav-použití zbraně
