Článek
Pátého května roku 1945 vyslyšeli obyvatelé dnes severoplzeňského Manětína volání ze vzbouřené Plzně, aby se přidali k revoluci. Zdejší čeští četníci zbavili funkcí německé velitele, společně s partyzány a odbojáři se jim podařilo odzbrojit a zajmout i místní fanatické nacisty a členy NSDAP. Všude visely národní vlajky, prapory, lidé si nasazovali trikolóru a zakládal se Revoluční národní výbor. Zdálo se, že na rozdíl od jiných míst proběhl konec války v Manětíně celkem poklidně. Jenže zdejší kraj měl být před definitivním osvobozením svědkem krvavých událostí.
Město totiž leželo na samé hranici se Sudety. V blízkém okolí se nacházely sklady zbraní, jednotky Volkssturmu, vlasovců, Wehrmachtu, ale i SS. Zároveň nedaleko vedla demarkační linie. Před blížící se Rudou armádou tudy v panice prchali němečtí vojáci. Někteří se chtěli dostat do zajetí ke Spojencům, jiní zase na německé území. Němci původně předpokládali demarkační čáru podél Vltavy, což se nenaplnilo, takže prchali alespoň na německé území, právě do Sudet. Netušili ale, že po válce bude vše jinak.
Českoslovenští odbojáři v Manětíně se logicky obávali, aby některá z blízkých, stále ozbrojených posádek nepřišla převzít správu zpět do svých rukou. Tento pocit v nich umocňovaly události z okolí – dostaly se k nim totiž zprávy z nedalekých Kralovic, kde byla revoluce tvrdě potlačena a německé úřady tam vyhlásily stanné právo. Skupinka partyzánů a dobrovolníků se tedy jala pronásledovat prchající německé vojáky do okolních obcí Hrádek a Stvolny. Na silnici ale došlo k přestřelce a česká skupina se musela stáhnout.
Dvěma mladíkům se ale podařilo proniknout do vedlejší sudetské obce Kotaneč, kde hlídala jednotka Volkssturmu místní sklad zbraní. Chtěli je odzbrojit a arzenál převzít. Možná by se jim to i povedlo. Jednotky Volkssturmu byly na konci války „lidovými domobranami“, většinou se jednalo o muže staršího věku, mladistvé nebo zraněné vojáky a ty, kteří ze zdravotních důvodů nemohli narukovat. Jenže také se jednalo o po zuby ozbrojené, zfanatizované zoufalé domobrance, kterým šlo o všechno. Mladíky navíc v Kotanči překvapili příslušníci SS, kteří zřejmě přijeli na pomoc z nedalekého Rabštejna nad Střelou.
Vraždící četník
Proti elitním a surovým vojákům neměli oba Češi šanci. Esesáci je zajali. Místo okamžité popravy ale zvolili mnohem krutější divadlo pro výstrahu. Mladíky přivázali za povoz a nechali je smýkat po cestě. Jaká byla přesná motivace jednadvacetiletého Bohumila Rychtaříka z Lipí a pětadvacetiletého Karla Hlouse z nedalekého Hvozdu, se už asi nikdy přesně nedozvíme. V kraji sice působila partyzánsko-odbojová skupina Kolo na Střele, ale v posledních dnech války se do různých bojůvek dostávali i nijak neorganizovaní občané.
Rychtaříka s Hlousem chtěli původně esesáci pro výstrahu táhnout až do své posádky v Rabštejně. Cestou si to však z neznámých důvodů rozmysleli. Buď byli překvapeni další českou ozbrojenou skupinou, nebo už se zkrátka do Rabštejna nemohli vrátit. U obce Stvolny oba zmučené chlapce zastřelili a jejich těla jen tak pohodili u místní hřbitovní zídky.
Zohavená těla obou odbojářů byla nalezena až o tři dny později, 8. května 1945. Na jejich počest jim příslušníci americké armády, kteří v té době hlídkovali v nedalekých Nečtinách, uspořádali velkolepý vojenský pohřeb. Na lafetě děla je převezli k místu posledního odpočinku. Hold jim jako hrdinům vzdali nejen čeští občané, ale i právě spojenečtí vojáci.
Jeden z pachatelů, místní Němec Arnošt Fischer z Kotanče, byl později za svůj podíl na vraždě souzen Lidovým soudem. Velitel rabštejnských četníků Franz Brücher však naopak před spravedlností unikl za hranice. Ne snad, že by četníci svévolně vraždili zajatce, ale byli tehdy podřízeni skupině příslušníků Waffen-SS.
Ještě na začátku sedmdesátých let československá vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců řešila i tento případ. Franz Brücher se měl v květnových dnech podílet dokonce na třech případech vražd. Kromě již zmíněných dvou zajatých českých povstalců u Stvolen byly ve stejný den v Rabštejně nad Střelou zastřeleny čtyři vězeňkyně a o dva dny dříve tamtéž měli příslušníci zastřelit dva uprchlé vězně z transportu smrti a dva zběhy z Volkssturmu.
Zapomenutý příběh ožije na filmovém plátně
Příběh Bohumila Rychtaříka a Karla Hlouse z posledních hodin druhé světové války na Plzeňsku by pravděpodobně zůstal zapadlý jen v regionálních kronikách a zažloutlých archivech. To se ale nyní snaží změnit Oliver Frank se svým týmem. Rozhodli se, že tragický osud přenesou i díky crowdfundingové kampani na filmové plátno v připravovaném krátkometrážním snímku s výmluvným názvem Den před koncem.
Zdroje: Portafontium.eu (Pamětní knihy Četnických stanic Manětín a Rabštejn nad Střelou), Oliver Frank (Facebook)
