Článek
Obyvatelstvo na severním Plzeňsku se v květnu roku 1872 těšilo z příchodu prvních letních dnů. Část z nich také se zájmem sledovala stavbu nové dopravní tepny mezi Plzní a Žatcem, ke které byli přizváni dělníci z daleké Itálie. Stavba železnice v údolí řeky Střely nebyla jednoduchá, jelikož bylo zapotřebí vybudovat několik mostů a tunelů. Nikdo v té době však netušil, že se delším tunelem ještě před prvním vlakem prožene téměř tisíciletá voda, která několik kilometrů po proudu řeky bude mít na svědomí desítky životů, především z řad zmíněných Italů.
Nejmladší jezero a nová železnice
Okolí vesničky Mladotice zastihl 25. května 1872 přívalový déšť, jaký zdejší obyvatelstvo nepamatovalo. Farář z nedaleké Žebnice prý tehdy naměřil přibližně 240 mm srážek během několika hodin (některé zdroje uvádí devadesát minut - pozn. autora). Tato hodnota i dnes patří mezi rekordy. Mladotické obyvatelstvo tak s očekáváním sledovalo zvýšení hladiny nejen v řece Střele, ale hlavně v Mladotickém potoce. Ten přiváděl vodu do stejnojmenného rybníka pod vsí, odkud se pak vléval (a vlévá) u Podhrázského mlýna právě do Střely.
K první katastrofě došlo na Mladotickém potoce ještě před stejnojmennou obcí, nedaleko vsi Odlezly. Rozvodněný potok společně s nestabilním podložím způsobil sesuv západního svahu Potvorovské hory (kopce) do údolí. Tam v noci z 25. na 26. května 1872 obrovská masa zeminy, kamení a přibližně třicet hektarů lesa přehradili potok. Postupně se zde vytvořilo přírodní jezero s názvem Odlezelské (někdy též nesprávně Potvorovské, nebo Mladotické - pozn. autora). V době svého vzniku mělo hloubku až dvanáct metrů. Během let se však zanášelo bahnem a vysychalo, proto je jeho hloubka dnes přibližně poloviční.
Mnoho obyvatel vinu za sesuv kopce přičítalo stavitelům. Přes Potvorovskou horu totiž vedla nově budovaná železnice z Plzně do Žatce. Nebyla ještě dokončená, přesto v ní byl vytvořen zářez, a dokonce i koleje, které dělníci využívali k dopravě materiálu. Všechno skončilo pohřbeno v údolí společně se zdejším mlýnem a s několika koňmi.
Později se zjistilo, že svah na Potvorovské hoře byl nestabilní a neznatelně se sesouval v důsledku své struktury, kdy voda z přívalového deště smetla vrchní část zeminy z pískovcového podloží. Stavba samotné železniční tratě mohla přispět pouze k urychlení. S odstupem času je možná lepší, že sesuv nastal ještě před zprovozněním drážní dopravy. Bůh ví, co všechno se mohlo ve zdejším úseku stát.
Stavbařům nezbývalo nic jiného než trať kolem Mladotického potoka vést jinudy. Původní drážní těleso vedlo podél levého břehu, nově se přesunulo na druhou stranu. Pokud se tedy i dnes vydáte vlakem do úseku ze Žihle do Mladotic, všimněte si, že nedaleko zastávky Potvorov je zářez ve skále, následuje silniční přejezd a po levé straně kromě lesa na Potvorovské hoře je možné vidět velkou část plochy Odlezelského jezera.
I více než sto padesát let od katastrofálních povodní lze stále nalézt ve zdejších lesích pozůstatky lidské činnosti na původně budované trati. Prvních několik set metrů od stanice Mladotice bylo využito později pro stavbu trati do Kralovic (a Rakovníka, která je ale téměř třicet let „ve výluce“ - pozn. autora). Po překonání Mladotického potoka byste se od této trati museli vydat severně. Na mnoha místech lze rozpoznat zarostlé železniční náspy.
Největší rybník v západních Čechách
Mnohem větší katastrofu způsobil přívalový déšť o šest kilometrů dále po proud Mladotického potoka pod stejnojmennou obcí na zdejším rybníku. Kvůli rychlému spadu srážek a souhře okolností nestihli místní zareagovat a otevřít propusti. Později se k nim už kvůli vysoké vodě nedostali. Nezbývalo než sledovat hráz, po jejíž části dodnes vede železniční trať, jestli vydrží. Bohužel nevydržela. Postupně se na dvou místech protrhla a ohromné množství vody se hrnulo úzkým údolím řeky Střely směrem na městečko Plasy.
Jako zázrakem se z Podhrázského mlýna pod rybníkem zachránil zdejší mlynář s rodinou. Vylezli prý na nedalekou skálu, odkud neštěstí sledovali, a zároveň čekali, až voda, která sahala až do prvního patra, opadne. Skála dostala název Malovaná, jelikož jsou na ní dodnes namalovány dveře a okno. Neví se však, zda tímto způsobem chtěl mlynář rozptýlit své děti, nebo jde o pozdější tvorbu turistů, kteří zde často táboří.
Katastrofa zastihla v první řadě zcela nepřipravené město Plasy. Vodě nic nebránilo v jejím postupu. Těžko si představit, že hladina řeky, která mívá v klidném stavu jen několik desítek centimetrů, se okamžitě zvýšila tak, že se voda pod Horním Hradištěm dostala i do nově vyraženého tunelu, přibližně sedm metrů nad „klidnou“ hladinou. V Plasích bylo zničeno několik mostků a stavení. Ve zdejším klášteře je stále značka, kam až tehdy voda sahala. O život přišlo několik obyvatel. Mezi nimi mimo jiné i nádeník, který spal na půdě plaského sklenáře. Ten se sice zachránil, ale starší nádeník takové štěstí neměl. Jeho tělo odnesla voda až do nedalekých Nebřezin.
Malovaná skála
Tato vesnička zřejmě přinesla oběť nejvyšší. Zničeno bylo mnoho stavení, mezi kterými byla i hospoda u řeky, ve které spalo pětapadesát italských dělníků. Všichni zahynuli. Povodeň pak v samotných Nebřezinech připravila o život čtyřicet místních obyvatel. Zahynulo však také velké množství domácích zvířat.
Krátce po katastrofě se zdálo, že by mohl být Mladotický rybník rychle opraven a obnoven. Z různých důvodů se tak nestalo. Prvním z nich byly jistě peníze. Svojí velikostí by se dal považovat za menší přehradu, jelikož měl vysokou hráz (přibližně patnáct metrů), která na délku měřila pouhých sto padesát metrů. Odhaduje se, že v rybníku tehdy bylo přes tři miliony kubíků vody. Svojí rozlohou devadesát jedna hektarů by dnes byl po nádrži Hracholusky druhým největším vodním dílem v Plzeňském kraji.
V období první světové války byla plocha pronajata šikovnému hospodáři, který vysušil pozůstatky mokřin, odvodnil strouhy, vykácel porosty a srovnal původní dno rybníka. To se proměnilo na pole a louky, které se později rozdělilo mezi několik majitelů, čímž se plánovaná obnova rybníka stala téměř neproveditelnou. Po druhé světové válce se hledal způsob zásobování vodou chemické továrny v Kaznějově, keramických závodů v Horní Bříze a zdroj pitné vody pro blízké obce. Volba padla na obnovení Mladotického rybníka. Byl připraven projekt, začalo se s geologickým průzkumem a výkupem některých pozemků. Po zbytek padesátých let se projekt neustále odkládal, až upadl v zapomnění. Část problémů, totiž zásobárnu vody pro závody v Kaznějově a v Horní Bříze, vyřešila stavba malé přehrady na Střele v Plasích.
Beroun proti proudu a nevěřící Praha
Povodně takto silně nezasáhli pouze severní Plzeňsko. Přívalový déšť se prohnal i Podbořanskem a Lounskem. Rozvodněný potok Blšanka (dříve Zlatý potok) napáchal největší škody na životech v obci Holedeč. Celkem tehdy zemřelo padesát tři místních.
Povodňové vlny měly však vliv i na další místa. Řeka Střela se totiž vlévá do Berounky, která byla nasycena ze zdejších srážek a z dalších přítoků. Berounem se tak prohnaly celkem dvě povodňové vlny. První voda přišla z oblasti Brd z Litavky, která dokonce na nějaký čas obrátila tok řeky Berounky až do Nižboru. Druhá vlna pak přišla právě z povodí Střely. Obyvatelé Berouna měli z předchozích záplav zkušenosti s tím, že mohou před vodou „utéct“ do vyšších pater, kde několik hodin přečkají. Jenže nečekali druhou vlnu, která je v jejich skrýších uvěznila, a která s sebou přinesla velké množství naplavenin.
Samotná Praha brala prý tehdy problém s povodněmi na lehkou váhu. Z různých koutů sice přicházela varování o povodních a problémech, ale v očích Pražanů se jednalo o lokální záležitosti. Na celou událost mohli být připraveni daleko lépe, jelikož již několik hodin po katastrofě byla o aktuálním stavu odeslána telegrafní zpráva z plaského kláštera. Pražané se jako vždy domnívali, že Berounka samotné město nemůže ohrozit a vodu pojme Vltava. Mýlili se.
Povodeň 1872 v Praze u Karlova mostu.
Vltava se zničehonic zvedla až od soutoku s Berounkou, kde nastalo také částečné obrácení toku vody. Povodeň se pak hnala ku Praze, kam dorazila v nočních hodinách. Tou dobou již policie probouzela a varovala místní obyvatelstvo, aby se stihlo zachránit. Pod vodou zmizely zdejší jezy a ostrovy. Naplaveniny ohrožovaly i mosty. Nejvíce zasažen byl Karlův most, na kterém se vytvořil „špunt“ ze splaveného dřeva. Na místě tak zůstával další a další nepořádek. Voda si ale našla cestu, strhla několik stavení a zaplavila blízká místa.
Jak rychle voda přišla, tak i odešla. Druhý den se voda ve Vltavě vracela do normálu. Odklízení škod probíhalo další dlouhé dny. Stejně tak i nálezy utonulých, které velká voda odnesla i desítky kilometrů.
Dodnes se jedná o jednu z největších povodní v Českých zemích. Zemřely během ní téměř čtyři stovky lidí. Větší průtok vody zaznamenala Praha až při povodních v roce 2002. Zároveň jde o jednu z prvních událostí svého druhu, která byla dobře zdokumentována, díky rozvoji fotografii a meteorologického měření.
