Francouzského hrdinu od Verdunu později odsoudili k trestu smrti za kolaboraci s nacisty

Těžko bychom zřejmě hledali kontroverznější osobnost francouzských dějin minulého století, než jakou byl Philippe Pétain. Právem je v současné chvíli opět zmiňován v souvislosti s odebráním Řádu čestné legie bývalému prezidentovi Nicolasi Sarkozymu, který byl odsouzen za korupci. Pétain byl zatím poslední, komu Francie tento řád odebrala. Stalo se tak již téměř před osmdesáti lety po skončení druhé světové války. Narozdíl od současného exprezidenta byl tehdy Pétain odsouzen k trestu smrti za velezradu. Ale popořádku.

Philippe Pétain se narodil v malé obci Cauchy-à-la-Tour v severní části Francie v dubnu roku 1856. Ve dvaceti letech byl přijat na vojenskou akademii a stal se vojákem z povolání. První světová válka jej zastihla těsně před důchodovým věkem. Bylo mu padesát osm let a ve své kariéře to dosáhl až na plukovníka. Jenže vrchol kariéry měl teprve přijít. Během světové války se projevil jako vojenský odborník a taktik. Dosáhl mnoha úspěchů. Prvním byla bitva na Marně několik měsíců po začátku války, kdy se francouzským a britským jednotkám podařilo zastavit postup německých vojáků směrem na Paříž. Tehdy se jednalo o jednu z prvních klíčových událostí války.

Druhý oceňovaný úspěch si připsal o dva roky později. Německá armáda se snažila udržet dobytá území. Vojáci vybudovali opevnění a zákopy, proto se v těchto místech západní fronta po zbytek roku 1914 ani v dalším roce války téměř nikam neposunula. Němci však toužili po obratu a vítězství nad francouzskou armádou. Připravili proto plán, dle kterého měli dobýt Verdun, kam by Francie vyslala další vojáky, tím by se oslabila obranyschopnost na dalších místech fronty, čehož chtěla německá armáda využít. Jenže plán nevyšel. Boje trvaly devět měsíců. Bitva u Verdunu se tak stala nejdelší bitvou první světové války. Obě strany měly vysoké ztráty - uvádí se přes půl milionu mrtvých a zraněných vojáků. Největší zásluhu na vítězství Francie u Verdunu měl právě Philippe Pétain, který byl v té době pověřen velením armády. Nařídil upevnění obrany a využíval systém „rotace“ vojáků v bitevním poli. V boji se tak rychleji vystřídalo více vojáků, kteří nebyli tolik unaveni, jako jejich nepřátelé.

V dalším roce války se i mezi francouzskými vojáky rozhořely nepokoje, které vyvrcholily vzpourou. Po některých neúspěšných bojích je přešla nálada pokračovat a celková morálka nestála za nic. Zůstávali v zákopech, aktivně se bránili, ale rozkazy k útoku neuposlechli. Situace byla vyřešena odvoláním generála Roberta Nivella a do funkce vrchního velitele byl jmenován generál Philippe Pétain. Tomu se podařilo situaci zachránit už jen tím, že byl u vojáků oblíbený pro svoji pověst. Po bitvě u Verdunu se mu totiž říkalo Lev od Verdunu.

Poslení den války chtěl Pétain pokračovat v bojích do poslední minuty, aby francouzská armáda postoupila hlouběji na území Německa. Domníval se, že by se předešlo dalším možným konfliktům a případné válce. Velení spojenecké armády a čelní představitelé Francie jej však přehlasovali.

Po první světové válce získal Pétain mnoho ocenění. Byl jmenován maršálem a obyčejný lid jej oslavoval jako hrdinu. Účastnil se podpisu Versailleské smlouvy a na nátlak svého okolí kandidoval na prezidenta. Neúspěšně. Následně byl jmenován do funkce místopředsedy Nejvyšší válečné rady, kde setrval celá dvacátá léta. Jeho pobočníkem se tehdy stal o tři dekády mladší kapitán a pozdější generál a prezident Charles de Gaulle. Ve stejné době také Pétain sestavil plán na reorganizaci armády, ale politická síla byla mocnější. Přeorganizovali ji po svém a mohutně zeštíhlili, dokonce snížili základní vojenskou službu na pouhý rok. Pétain se tak stal kritikem těchto změn i slabé obranné politiky Francie a historie mu dala zanedlouho za pravdu.

Ekonomická krize na přelomu dvacátých a třicátých let ještě více seškrtala armádní rozpočet. To ale maršál Pétain odešel ve svých sedmdesáti pěti letech v roce 1931 do zaslouženého důchodu. Přesto získal ještě další funkci, spíše čestnou, když byl jmenován generálním inspektorem protivzdušné obrany. Čiperný maršál byl však zvyklý plnit rozkazy, a tak jeho brzká zpráva o kontrole armády vyvolala poprask - opět v ní požadoval navýšení výdajů na obranu. Některé požadavky byly v té době rozpracovány, ale kvůli zhoršující se ekonomické krizi je vláda opět pozastavila. Tehdejší náčelník štábu Maxime Weygand prohlásil, že francouzská armáda již není serózní bojovou silou, což mělo za následek snižování počtu důstojníků, ale i platů a důchodů vojáků ve výslužbě. Weygand nakonec z funkce také odstoupil.

Francouzská armáda byla v době vzestupu hitlerovské Třetí říše oslabená a zastaralá. Jediným viditelným výsledkem bylo vybudování pevnostního systému, známého jako Maginotova linie. Tu podporoval Phillippe Pétain i další „staří“ důstojníci, kterým za první světové války pevnosti a zákopy pomohli v bojích. Část veřejnosti z nepřipravenosti francouzské armády přesto vinila právě Pétaina, jelikož byl nejen známý a populární, stále v nejvyšším kruhu vojenského velení, ale také v roce 1934 několik měsíců ministrem války. Během třicátých let pak ve svých projevech kritizoval pakt mezi Francií a Sovětským svazem a často odsuzoval komunisty, na druhou stranu nijak zvlášť nevystupoval na podporu nacionalismu nebo fašismu a několik let upozorňoval na sílící nebezpečí ze strany Adolfa Hitlera.

Těsně před druhou světovou válkou se Pétaine názorově rozešel s Charlesem de Gaullem. Ten chtěl například dostát francouzským závazkům vůči Československu, ale vláda se vyslovila pro podpis Mnichovské dohody. V březnu roku 1939 byl třiaosmdesátiletý Pétaine jmenován velvyslancem ve Španělsku, kde vznikla nově uznaná nacionalistická vláda generála Francisca Franca. Ten byl před lety jeho žákem na francouzské válečné akademii. Svým způsobem se měl Pétaine pokusit dostat Franca z vlivu italských fašistů a německých nacistů. Nepovedlo se mu to.

Když v září téhož roku vypukla válka, dostal od premiéra Édouarda Daladiera nabídku na místo ve vládě. Pétaine odmítl, záhy se však stal místopředsedou nově vzniklé vlády Paula Reynauda. Ten doufal, že účast starého generála a hrdiny z první světové války může povzbudit obyvatelstvo k odporu proti postupujícímu nepříteli a obnovit pokleslou morálku u obyčejných vojáků. Jenže neštěstí se již nedalo zabránit. Spojenecké síly byly přemoženy, Maginotova linie se ukázala jako neúčinná a na další obranu chyběly zdroje. Staří generálové považovali vojenskou situaci za beznadějnou. Francouzům se pomoci odnikud nedostávalo, a ještě se neustále museli na všem radit se svými britskými spojenci, kteří chtěli zachránit zbytky schopné armády a výzbroje přesunem do Anglie, což někteří francouzští důstojníci těžce snášeli.

Následovaly marné dny, kde se politici a vojenské velení přelo o dalším postupu. V nové válečné vládě byl do funkce náměstka ministra války jmenován armádní generál Charles de Gaulle. Proti tomu protestoval právě Pétain, jelikož se mu nově znelíbilo i de Gaullovo vojenské tažení proti německé armádě. Mladý generál dostal rozkaz zpomalit postup Wehrmachtu, aby se za nimi mohla zformovat a připravit další obrana. Charles de Gaulle se rozhodl podle svého nejlepšího svědomí, že nejlepší obranou je útok, a zahnal nečekaně nepřátelskou armádu asi o dvacet kilometrů zpět. Na větší akci již neměl síly, zásoby ani pohonné hmoty, ale na přípravu obrany to stačilo. Jenže některým starším generálům a maršálům se takový postup nelíbil.

Rozepře se táhly, někteří politici chtěli emigrovat, jiní požadovali okamžité jednání o míru, aby zachránili alespoň zbytek Francie, zároveň museli vyjednat s Brity novou dohodu, jelikož se dříve zavázali k tomu, že ani jedna ze jmenovaných zemí samostatně neuzavře příměří s Třetí říší. Britský premiér Winston Churchill navrhoval Francouzům možnost partyzánského boje, ale Pétain byl proti. Bál se zničení rodné země. Byl odjakživa vlastencem, ale v rozhodné době chtěl uzavřít právě z těchto důvodů s Hitlerem příměří. Mnozí mu připomínali jeho slova z první války, že bude bojovat před Paříží, v Paříži i za Paříží a až do konce, načež odvětil, že je situace nesrovnatelná, protože před dvaceti lety měl za zády rezervy a zálohy v podobě několika divizí. Ty tentokrát chyběly.

Francouzská vláda se v červnu 1940 přesunula do Bordeaux. Tady ji zastihla laxní odpověď prezidenta Spojených států amerických Franklina Delano Roosvelta na žádost o pomoc - prezident USA nemůže sám rozhodnout bez Kongresu. Francouzská vláda tedy padla a sestavením nové byl pověřen Philippe Pétain. Následující den započaly hovory se zástupci nacistického Německa o uzavření míru. Premiér Pétain poprvé promluvil k národu a obyvatelé byli nadšeni. Stále byl mezi mnohými oblíben a měl velkou podporu k uzavření mírové dohody. Někteří v něm viděli „spasitele“, který je zachrání. Ve stejné době z Londýna promluvil k Francouzům Charles de Gaulle, který vyzval k odporu proti okupantům. Tehdy jej však slyšelo velmi omezené množství lidí.

Nová vláda tedy uzavřela s Německem mírovou dohodu, část politiků emigrovala do Afriky a jiných států. Hlavním městem sice formálně dál zůstala Paříž, ale pro potřeby nové vlády se přizpůsobily hotely ve městě Vichy. Odtud také pochází pojmenování pro „poloviční“ a „novou“ Francii - vichistická.

I ve svých letech byl Pétaine stále velmi činným a akčním, proto se rozhodl neprodleně konat. Obvinil z porážky Francie předchozí politické činitele, kteří prchli do zahraničí, ústavními zákony postupně změnil styl vládnutí a zrušil prezidentský úřad. Největší moc tak měl v rukou on sám. Jeho vláda je považována za autoritářskou, s fašistickými rysy. Z dnešního pohledu těžko soudit, ale celý život byl vojákem, který poslouchal a dával rozkazy. Podobně zřejmě pokračoval i během svého politického vrcholu. Musel spolupracovat s nacisty, nařizoval některá tvrdá opatření a přijímaly se antisemitské zákony. Ačkoliv měl ze začátku u mnohých obyčejných Francouzů podporu, ta se postupně vytrácela a vichistická vláda čelila občanské nespokojenosti. Vrcholem bylo setkání Philippa Pétaina s Adolfem Hitlerem v říjnu roku 1940. Tehdy i zahraniční vlády začaly postupně podporovat a uznávat odbojovou vládu Svobodné Francie, kterou vedl Charles de Gaulle.

O dva roky později se vylodili spojenecké síly v severní Africe. V reakci na to armáda Třetí říše vstoupila i do „svobodné zóny“, do jižní části Francie. Pétain se tak stal po zbytek války ještě větší loutkou. V srpnu 1944 byl proti své vůli odvlečen nacisty do severofrancouzské obce Belfort, následně do jihoněmeckého města Sigmaringen. Pétain však odmítal nadále vykonávat svoji funkci a jakkoliv se angažovat. S koncem války si začal připravovat svoji obhajobu poté, co se dozvěděl, že ve Francii se jej chystají odsoudit v nepřítomnosti.

V dubnu roku 1945 si vymohl převoz z Německa do Švýcarska, odkud se nechal vydat francouzským úřadům. Po čtyřech měsících byl odsouzen pro velezradu k trestu smrti, národnímu potupení a konfiskaci majetku. Samotný soud k rozsudku přidal přání, aby vzhledem k pokročilému věku odsouzeného nebyl trest smrti vykonán. Toto přání splnil generál de Gaulle, který se po osvobození Francie stal předsedou Prozatimní vlády, když devětaosmdesátiletému Pétainovi změnil trest smrti na doživotí. Vojenskou uniformu (na fotografii) musel starý generál po vyhlášení konečného rozsudku na místě vysvléct. Ve stejné uniformě byl později pohřben.

Následující měsíce i roky se objevovaly snahy o jeho propuštění z vězení. Se žádostí neuspěl ani americký prezident Harry Truman. Philippe Pétain chřadnul a jeho duševní zdraví se neustále zhoršovalo. V červnu roku 1951 bylo rozhodnuto „v zájmu národního usmíření“, že maršálovi bude umožněno zemřít v prostředí, kde se bude cítit jako doma. O necelý měsíc později Pétain ve věku devadesáti pěti let zemřel.

Klidu se ale nedočkal ani po smrti. Jeho hrob se prý průměrně dvakrát do roka stane terčem vandalů. V sedmdesátých letech byla rakev dokonce ukradena pravicovými extremisty, kteří se snažili splnit poslední Pétainovo přání - chtěl být pohřben u Verdunu. Po tomto incidentu nechaly úřady rakev zabetonovat. Několik organizací a podpisových akcí se snažilo o přesun generálova hrobu, ale neúspěšně.

Názory na Philippa Pétaina se různí dodnes. Má mnoho zastánců, ale i odpůrců. Jedni jej obdivují pro jeho skutky z první světové války, druzí ho mají za statečného zastánce Francouzů během druhé světové války, pro jiné je odporným zrádcem národa a pro pravicové extremisty je vzorem. Když před několika lety francouzský prezident Emanuel Macron chválil Pétaina jako skvělého vojevůdce, schytal za to kritiku z mnoha stran. Philippe Pétain je tak jednou z mnoha velkých osobností, která i dlouho po své smrti vyvolává rozpory ve společnosti, a zároveň potvrzuje ono rčení, že život není v žádném případě černobílý.

Zdroj: Revue o dejinách spoločnosti (kniha, Pavel Petruf), Wikipedia