Článek
Možná si ještě ze školních lavic pamatujete na různé chemické triky. Pokud chce učitel zaujmout své žáky, musí buď něco vybuchnout, nebo k tomu využije oblíbenou pomůcku, kterou znají všichni. Častým pokusem bývá filtrování Coca Coly přes filtr s aktivním uhlí. Výsledná tekutina není průzračně čirá, ale pokud se pokus zopakuje, můžete se k tomuto stavu přiblížit. Má to ale jeden háček - kromě barvy se ztrácí i chuť. A rozhodně nechcete pít něco, co vypadá jako špinavá voda z kaluže a chutná jako sladká voda s nádechem uhlí. Takovou břečku by si zřejmě nenalil ani hrdina Sovětského svazu slavný maršál Georgij Konstantinovič Žukov. Byl to právě on, kdo zatoužil po nemožném - chtěl si v srdci stalinistického Ruska vychutnávat pravou americkou Colu, ale tak, aby ji nikdo nepoznal.
Paradoxně to byla druhá světová válka, která z Coca-Coly udělala globální fenomén. Sladká chuť Ameriky se nejdříve šířila mezi americkými a spojeneckými vojáky, kteří byli zásobováni nápojem přímo na frontě, a od nich se lahev dostala i do rukou obyčejných Evropanů. Během oslav vítězství pak měli možnost nápoj ochutnat i vojáci Rudé armády. Brzy po válce se začali objevovat po celé Evropě továrny na výrobu Coca-Coly.
Osudové setkání proběhlo v červnu roku 1945, kdy se maršál Žukov sešel s generálem Dwightem Eisenhowerem. Ten mu jako gesto přátelství nabídl sklenici černého, bublinkatého moku. Žukov se napil a okamžitě propadl jeho chuti.
Německo květen 1945 (zleva) – Montgomery, Eisenhower, Žukov a maršál letectva Tedder. Chuť Coca - Coly okusí maršál Žukov až při dalším setkání s Eisenhowerem o několik týdnů později.
Maršálova závislost
Jenže s koncem války přišlo vystřízlivění. Svět se rozdělil a Coca-Cola se v Sovětském svazu stala symbolem „prohnilého západního kapitalismu“. Pro ty za železnou oponou, kteří se zamilovali do oblíbené tekutiny, bylo nemyslitelné, aby se jakkoliv dostali k dalším lahvím. Maršál Žukov však byl u Spojenců oblíbeným a měl vlivné kontakty. Jenže nebylo možné, aby ho někdo spatřil s ikonickou lahví v ruce. Ačkoliv maršál Žukov po konci války často pobýval v evropských zemích, jeho fotografie s Colou by v Moskvě znamenala politickou, a dost možná i fyzickou sebevraždu.
Žukovova závislost však byla silnější než strach z tajných agentů NKVD. Po několika měsících se rozhodl pro riskantní krok. Skrze generála amerických sil v Rakousku Marka Clarka poslal do Ameriky žádost s vyznáním, že miluje jejich nápoj, že by ho chtěl, ale zda by nemohl vypadat jako vodka. Pašovalo se sice leccos, ale pašovat originál Colu by bylo i pro maršála příliš vysoké riziko. Američané tehdy vycítili diplomatickou příležitost a o žádost se postaral prý sám tehdejší prezident USA Harry Truman. Zadání pro výrobce znělo jasně: zachovat chuť, odstranit barvu a změnit identitu lahve.
Laboratoře Coca-Coly se daly do práce. Při výrobě stačilo vynechat karamel, který se na chuti příliš nepodílí, ale dodává nápoji jeho typickou temnou barvu. Výsledkem byla „bílá cola“. Čirá kapalina s plnou chutí koly. Aby iluze byla dokonalá, slavnou tvarovanou lahev nahradili rovnými, čirými lahvemi bez nápisů. Třešničkou na dortu byla zátka, kdy místo loga na ní zářila bílá korunka s rudou hvězdou.
Speciální edice pro maršála čítala padesát beden. Vyrobili ji v Bruselu a následně odeslali do Vídně. Přes hranice sovětské okupační zóny projela naprosto hladce. Celníci bedny ani pořádně neviděli, jelikož Žukov zařídil, že se jednalo o diplomatickou zásilku, které nepodléhaly důkladným prohlídkám. Nikdo se na nic neptal a Žukov si tak mohl v klidu připíjet na zdraví americkým vynálezem přímo pod nosem Stalina, zatímco všichni okolo si mysleli, že jen holduje národnímu lihu.
Pepsi za ponorky
Není doloženo, kolik zásilek „bílé coly“ Žukov nakonec obdržel, ani jak dlouho jeho tajná konzumace trvala. Jisté je, že zájem o bezbarvou Colu nepanoval jen v Moskvě. Už rok po operaci se firma pokusila zařadit čirý nápoj do své standardní nabídky pro veřejnost, aby zjistila potenciál trhu. Komerčně však u zákazníků naprosto propadla a projekt byl rychle zrušen. Žukovova snaha tak zůstala drobnou, ale osobní diplomatickou výhrou, která ukázala sílu lidského apetitu i tváří v tvář ideologickému rozdělení.
Ačkoliv byl později Žukov vysokým představitelem Sovětského svazu (ministrem obrany i členem ústředního výboru), tak se paradoxně do SSSR dostala oficiálně konkurenční firma Pepsi po slavné události z roku 1959, kdy americký viceprezident Richard Nixon nabídl při moskevské výstavě doušek Pepsi sovětskému vůdci Nikitu Chruščovovi. Ten byl sice v šedesátých letech odstaven, ale Pepsi byla obchodovatelná i v brežněvovské éře. Jenže rubl neměl na Západě hodnotu, a tak bylo dohodnuto, že bude firma Pepsi dostávat platbu v naturáliích - ve vodce Stolichnaya.
Nikita Chruščov ochutnává doušek Pepsi „pod dozorem“ Richarda Nixona.
Zlatým hřebem absurdit studené války se ale stala transakce ve druhé polovině 80. let, kdy smlouva vypršela, ale Sovětský svaz dlužil Pepsi tři miliardy dolarů. Soudruzi tehdy vymysleli šalamounské řešení: dluh umořili sedmnácti starými sovětskými ponorkami, křižníky, fregaty a torpédoborci. Na několik týdnů tak Pepsi měla šestou nejmocnější armádu na světě, než flotilu prodala švédské společnosti za účelem recyklace šrotu.
Zdroje: Wikipedia, ArmyWeb.cz, Business Insider
