Přednosta stanice vedl boj o 3 tisíce životů. Děti z transportu smrti se po letech vrátily

Ledové kapky dubnového deště neúprosně bičovaly do otevřeného uhelného vagonu. Na podlaze pokryté černým prachem a zbytky vápna se k sobě tiskly na kost vyhublé ženy. Jedna z nich se vlastním tělem zoufale snažila zahřát malý, sotva dýchající uzlíček – své asi desetidenní miminko. Když nekonečně dlouhý vlak zastavil v temnotě neznámého nádraží, ozval se zvenčí štěkot německých povelů a těžké kroky. V západních Čechách už sice byl ve vzduchu pomalu cítit blížící se mír, ale tahle souprava sem přivezla samotné peklo.

Bylo 21. dubna 1945, čtvrt na deset večer. Zatímco obyvatelé Horní Břízy se chystali ke spánku, na nádraží právě zastavil gigantický transport smrti. Pětačtyřicet vagonů, z nichž patnáct tvořily otevřené uhláky, v sobě ukrývalo téměř tři tisíce zubožených vězňů (převážně žen) z evakuovaného tábora Freiberg v Sasku. Většina z těchto žen si přitom už dříve prošla hrůznou selekcí v Osvětimi, odkud je do Freibergu přesunuli. Zde pak jako otrocká pracovní síla dřely ve dvanáctihodinových směnách v továrně Arado a vyráběly křídla a součástky do německých letadel. Kolem transportu se okamžitě vyrojili ozbrojení esesáci a esesačky, ke vlaku však neohroženě zamířil i zdejší přednosta stanice. Ne ze zvědavosti, ale musel splnit úřední povinnosti – vše řádně zaevidovat a zkontrolovat. Jenže strážní ho nechtěli k vlaku pustit. Hrozili mu dokonce namířenou zbraní.

Statečný železničář se nenechal zastrašit a vymohl si rozmluvu přímo s velitelem transportu. Na peronu se nejprve ostře dohadovali o přepravních dokumentech a chybějících náležitostech. Neušel mu ale zápach linoucí se z vozů, a když zároveň viděl vyzáblá těla a to, jak se k převáženým lidem chovají dozorci, zarazil se a napřímo se velitele zeptal, zda i v těch otevřených vozech převážejí lidi. Ten mu to potvrdil. Vyhladovělé ženy uvnitř vagonu rázem uslyšely ostrou výměnu názorů. Veškerá úředničina šla stranou. Přednosta se dožadoval toho, že lidé uvnitř vozů nemohou zůstat venku na aprílovém dešti a v takové zimě. Velitel naopak cynicky namítal, že na životech těchto vězňů už beztak nesejde. Pak se z jednoho vagonu ozval dětský pláč.

Přednosta se snad ještě vyděšeněji obrátil na velitele vlaku, zda jsou tam i děti. Unterscharführer jen přikývl.

Až do jara 1945 probíhala válka v Horní Bříze v relativním klidu. S blížící se frontou se ale ospalé městečko změnilo v rušnou dopravní tepnu. Tratě byly beznadějně ucpané. Do Německa se stahovali vojáci, z říše se naopak vraceli lidé z nucených prací, do toho neustálé nálety a poškozené koleje. To byl i důvod, proč transport smrti v Horní Bříze vůbec zastavil – trať na Plzeň byla zablokovaná.

Jak absurdní situace na konci války na nádraží panovaly, dokládají i dochované zápisky karlovarského umělce Vladimíra Relicha, který v Horní Bříze vyrůstal, jelikož jeho otec dělal řidiče továrnímu lékaři. Místní obyvatelé podle něj pomáhali, komu se dalo. Někdy vařili německým letcům, od kterých na oplátku on sám dostal leteckou kuklu, kartáč a černý krém na holínky. Jindy zase hostili Vlasovcovu armádu, která dorazila od Kaznějova. Vlasovci v šedozelených německých uniformách mluvili rusky, hráli s místními šachy a slibovali jim za jídlo kožené boty. Těch se ale nikdo nedočkal. Po zničujícím nedělním náletu zhruba osmi spojeneckých stíhaček, při kterém jich mnoho zemřelo, se zbytek Vlasovců rozhodl vzdát Američanům a zmizel. Na nádraží po nich zůstaly jen prázdné kryté vagony. A právě ty se staly pomyslnou šachovou figurkou v partii, kterou rozehrál zdejší přednosta stanice s velitelem transportu z Freibergu.

Onen statečný železničář se jmenoval Antonín Pavlíček. Když uslyšel z otevřeného uhláku dětský pláč a ostře se pohádal s velitelem transportu Unterscharführerem Beckem, prosadil si tvrdě svou: donutil esesáky, aby promrzlé a zubožené ženy nechali okamžitě přestoupit právě do těchto krytých vozů po Vlasovcích. Tím ale jeho vzdor neskončil. Vyjednal s Němci, že vězňům smí město poskytnout stravu. Beck nejprve nesouhlasil, ale Pavlíček nabídl stravu samozřejmě i všem dozorcům a dalšímu doprovodu.

Zpráva o lidech na pokraji smrti se městem rozletěla rychlostí blesku. Přestože panoval tvrdý přídělový systém a potravin byl nedostatek, místní se bez dlouhého rozmýšlení podělili o své poslední zásoby. Záchranná akce se soustředila do zdejšího továrního hostince, jehož kuchyně jela celou neděli na plné obrátky. Ženy vařily hektolitry kávy, čaje, ale především hustou bramboračku. Pro vězně, kteří byli z koncentračních táborů i z transportu zvyklí na příděl dvou brambor denně a kousek chleba, to byl zázrak, na který přeživší vzpomínali i po desítkách let. Během chvíle se rozdalo na pět tisíc porcí chleba, vařená vejce, a k dispozici byly dokonce i domácí koláče. Lidé vězňům do jídla schovávali a zapékali vzkazy s tím, že válka je již u konce.

Pomoc nekončila jen u jídla. Těhotná manželka továrního lékaře Rotha neváhala a věnovala svou pečlivě připravenou výbavičku čerstvým maminkám do vagonů. Ačkoliv se porcí uvařilo na pět tisíc, na všechny se kvůli krutosti stráží nedostalo. S roznášením jídla sice „pomáhali“ i někteří příslušníci SS, ti si ale velkou část zásob cynicky nechali pro sebe na další cestu.

I přes obrovskou vlnu lidské solidarity a tisíce rozdaných porcí jídla si vyčerpání, nemoci a kruté podmínky vybraly svou daň. Ne všem bylo možné pomoci. Přímo na nádraží v Horní Bříze vyhaslo 35 životů. Esesáci se s mrtvými nijak neobtěžovali. Těla jednoduše vyházeli z vagonů rovnou vedle kolejí a jen ledabyle je zasypali vápnem.

Když to přednosta Pavlíček viděl, znovu se ostře střetl s velitelem transportu. Dožadoval se jmen obětí a jejich řádného pohřbení. Beck ho však arogantně odbyl se slovy, že tito lidé „už pro svět nic neznamenají“. Pavlíček ale velmi dobře znal své pravomoci. Mrtví leželi v prostoru dráhy, což bylo jeho výsostné území, a proto neváhal povolat na pomoc policii. Teprve pod tímto tlakem donutil Němce, aby ještě za tmy vykopali v blízkém lese mělkou jámu a těla do ní uložili. Až za několik měsíců po válce se tyto oběti dočkaly exhumace a důstojného pohřbu na zdejším hřbitově.

Transport čekal v Horní Bříze přes třicet hodin. Přednosta Antonín Pavlíček vybojoval mnohé a stále nepolevoval. Pokusil se pro zubožené vězně zajistit i odbornou péči místního lékaře doktora Rotha. V tomto bodě však narazil. Unterscharführer Beck to razantně zamítl s chladným argumentem, že „mají své vlastní lékaře“. Ačkoliv se uvádí, že ve vlaku bylo kolem tří tisíc vězňů, jejich skutečný počet neustále klesal. Nejen kvůli úmrtím, ale i díky útěkům. Právě v Horní Bříze se podařilo několika odvážným ženám proklouznout strážným a uprchnout do bezpečí k nedaleké hájence Kamenice. Jiří Šourek, vnuk kantýnského Antonína Wirtha, vzpomínal na dědovo vyprávění, jak se jim tehdy podařilo „zneškodnit“ esesáky. Pomohly jim k tomu dvě lahve koňaku, díky kterým prý nebyli strážní tak ostražití.

Otázkou pro úřady zůstávalo, co s transportem bude dál. Německé dráhy si s ním nevěděly rady. Železniční síť na západě Čech kolabovala pod náporem evakuačních vlaků. V nedaleké Žihli například ve stejnou dobu čekal další obrovský transport z Terezína, který se nakonec opravdu stejnou cestou vracel zpět. Tratě byly přeplněné a neprůjezdné. V jednu chvíli se dokonce vážně uvažovalo, že i vlak z Horní Břízy se vrátí zpět na sever, snad do Freibergu, možná Terezína. Nakonec ale padlo jiné rozhodnutí. V pondělí 23. dubna brzy ráno byla trať směrem na Plzeň volná. Než se dal vlak kolem šesté hodiny ranní do pohybu, zkusil přednosta Pavlíček poslední zoufalý tah.

Přemlouval Unterscharführera Becka, ať nechá transport v Horní Bříze, že se místní o zubožené lidi postarají. Nabízel mu, ať i se svými strážnými raději uteče a zachrání se. Fanatický velitel to ale odmítl. Prohlásil, že chce splnit svou povinnost až do samého konce. S poděkováním za jídlo dal pokyn k odjezdu. Začalo tak další zoufalé bloudění umírajících žen. Z Plzně transport zamířil na západ na Cheb, pravděpodobně do hlavního tábora Flossenbürg. Ten byl ale 23. dubna osvobozen Spojeneckou armádou. Transport musel změnit trasu. Odkloněn byl přes Bor u Tachova až do Domažlic. Původním záměrem Němců bylo pravděpodobně dostat se přes Nýrsko a Železnou Rudu do hloubi říše, jenže i tyto plány vzaly za své. Jediná volná cesta tak vedla z Domažlic zpět do vnitrozemí na Klatovy, a odtud dál přes Horažďovice a České Budějovice. Smrtící vlak nakonec překročil hranice s Rakouskem a svou hrůznou pouť ukončil po dalších téměř šesti dnech utrpení 29. dubna 1945, kdy dorazil do cílové stanice, do koncentračního tábora Mauthausen.

Samotným příjezdem vlaku na mauthausenské nádraží však utrpení neskončilo. K samotným branám tábora zbývaly ještě další téměř tři kilometry namáhavého pochodu do prudkého kopce. Zubožené ženy byly nuceny jít pěšky. Kdo už nedokázal udělat ani krok, toho ostatní táhli z posledních sil. Pouze pro několik málo mdlých a umírajících byl k dispozici obyčejný zemědělský povoz, na kterém vezli i novorozence.

A právě na této dřevěné kárce se odehrál další neuvěřitelný okamžik vzdoru vůči všudypřítomné smrti. Vězeňkyně Anka Nathanová zde porodila holčičku Evu – stalo se tak doslova ve chvíli, kdy povoz podjížděl pod zlověstnou kamennou vstupní branou koncentračního tábora.

V kontextu transportu smrti lze jen stěží mluvit o štěstí, když z původních zhruba tří tisíc vězňů jich konce války dožilo asi jen tři sta. Paradoxně tím největším „štěstím v neštěstí“ pro hrstku přeživších bylo právě ono zoufalé zdržení na trati v západních Čechách. Do koncentračního tábora totiž došli den poté, co se v táboře definitivně zastavilo vraždění plynem Cyklon B.

Jak přeživší později vzpomínali pro projekt Paměť národa a další archivy, brzy po příjezdu už byla ve vzduchu cítit blížící se svoboda. Chování dozorců a dozorkyň se najednou zničehonic změnilo k nepoznání. Zmizela ta absolutní brutalita, stráže polevily. Mohl za to hlavně fakt, že je opustil dlouholetý velitel tábora, fanatický nacista Standartenführer Franz Ziereis. V prvních květnových dnech i s rodinou uprchl. Tábor tak de facto přešel pod správu samotných vězňů.

Ziereis však trestu neunikl. Podle svědectví ho měli zradit jeho vlastní podřízení. Americká hlídka ho 22. května vypátrala v lovecké chatě v Horních Rakousích, a při pokusu o útěk byl třikrát postřelen do břicha. Uvěznili ho v táborové nemocnici v Gusenu, který byl součástí Mauthausenu. V zajetí se před smrtí přiznal k vraždám tisíců lidí a k morbidní výrobě stínítek a knižních obalů z lidské kůže. Zemřel o dva dny později v táborové nemocnici, když se pokusil o další útěk a byl znovu postřelen. Bývalí vězni si pak na jeho mrtvole vybili léta utrpení – nahé tělo pomočili, pověsili na plot tábora, doplnili nápisem „Heil Hitler“ a na hýždě mu vytetovali hákové kříže.

Zatímco Ziereisův osud se naplnil, ten, který měl na svědomí utrpení ve Freibergu i během transportu, spravedlnosti s největší pravděpodobností unikl. Československé úřady a Sbor národní bezpečnosti začaly takřka okamžitě po válce mapovat hrůznou trasu vlaku. Na mnoha místech, kudy transport projížděl, se našly hroby či pohozená těla. Jinde zas vzpomínali na ty vězeňkyně, kterým se podařilo z transportu utéct.

Do hledáčku vyšetřovatelů se pochopitelně dostal i velitel transportu z Freibergu, Unterscharführer Beck. Přeživší na něj vzpomínali jako na surového a nemilosrdného tyrana, pro kterého lidský život neznamenal vůbec nic. Jenže pátrání bylo poněkud chaotické. V existujících záznamech byl popisován jako třicetiletý Carl Beck ze Stuttgartu, jiní uváděli jméno Josef Beck. Německé záznamy však hovoří o Richardu Beckovi. Původně měl být dozorcem v Osvětimi, odkud byl společně s dalšími dozorkyněmi evakuován v lednu 1945 právě do Freibergu. Jaký byl jeho poválečný osud a zda byl souzen, se nepodařilo z dochovaných záznamů zjistit. V poválečných vojenských procesech amerických soudů v Dachau jeho jméno nefiguruje. Československé úřady se jej snažily najít ještě na přelomu 60. a 70. let.

Zcela jiný konec však měl příběh v samotné Horní Bříze. Těla, která esesáci ledabyle pohodili u trati, se po válce dočkala exhumace a důstojného uložení na místním hřbitově, kde jejich osud dodnes připomíná památník. Pro ty, kteří transport přežili, se toto městečko stalo symbolem naděje.

Na místní úřady začaly brzy po osvobození chodit děkovné dopisy. Například přeživší Elena Kelermanová tehdejšímu starostovi s vděčností psala o tom, jak je obyvatelé pohostili pravou českou bramboračkou, chlebem a jak místní ženy přinesly výbavičku pro děti. Nezůstalo ale jen u papíru. Už v šedesátých letech se do Horní Břízy vrátila Slovenka Priska Löwenbeinová se svou tehdy patnáctiletou dcerou Hanou – přesně tou Haničkou, jejíž pláč z otevřeného uhláku přednostu Pavlíčka v onen dubnový večer tolik zasáhl a přiměl jednat.

Díky tomuto vlaku smrti se navždy spojily osudy tří dětí, ačkoliv o sobě dlouhá desetiletí nevěděly. Hana narozená ještě ve Freibergu, Mark, kterého polská vězeňkyně Rachel Friedmanová porodila přímo v otevřeném vagonu na hromadě mrtvých těl, a Češka Eva, která přišla na svět na kárce těsně před branami Mauthausenu.

Jejich cesty propojila a kompletní trojici dala dohromady až po sedmdesáti letech britská spisovatelka Wendy Holdenová, která jejich fascinující příběh sepsala do celosvětově úspěšné knihy Narodili se, aby přežili. Kniha se přeložila do 16 jazyků a vyšla ve 22 zemích světa. Společně s autorkou pak tito tři přeživší přijeli do Horní Břízy poděkovat. A u jedné návštěvy zdaleka nezůstalo. Tyto zachráněné „děti“ – dnes už usměvaví senioři, z nichž se stali velmi blízcí přátelé – se na západ Čech, kde před lety díky statečnosti místních zvítězila obyčejná lidskost, vrátili ještě několikrát.

Zdroje: Město Horní Bříza (aktuality kronikáře), ZŠ Horní Bříza, Wikipedia, iRozhlas.cz, Krvavá léta