Kdo rozbil Beatles? Paul McCartney, nový manažer i šílený producent

Leden 1969 a napětí v twickenhamských filmových studiích by se dalo krájet. Kamery vrčí a zaznamenávají každý záchvěv nálady. V záběru vidíme zamračeného a v myšlenkách utopeného baskytaristu Paula McCartneyho, opodál sedícího bubeníka Ringo Starra a mnoho lidí od právě natáčeného dokumentárního filmu o jedné z nejslavnějších hudebních skupin všech dob. Společně s nimi jsou přítomni i hudební technici a producenti. Čeká se jen na to, až přijdou zbylí dva členové kapely. Oni ale nepřijdou.

George Harrison několik dní předtím po dopoledním zkoušení odchází se slovy, že opouští kapelu. John Lennon má všeho plné zuby, raději zůstává ponořen v drogovém oparu a po boku Yoko Ono. Jako by viděl do budoucnosti, pronese ve studiu McCartney větu, která vstoupí do historie: „Bude to neuvěřitelně komické. Představte si to za čtyřicet, padesát let. Rozešli se, protože Yoko seděla na kombu.“ O to zajímavější je fakt, že v tu chvíli s ním ve studiu seděla i jeho přítelkyně Linda Eastmanová.

Počátek celého konce Beatles lze najít už v době, kdy Beatles přestali koncertovat. Měli plné zuby hysterie, fanatického ječení fanoušků a neustálého cestování. Přispěly k tomu i kontroverze, například ta, kdy John prohlásil, že jsou populárnější než Ježíš. Odpůrci pak začali pálit jejich desky a vyhrožovali jim. Beatles se stáhli do bezpečí nahrávacích studií, kde si začali více hrát se zvukem, který už naživo nešlo jednoduše reprodukovat. Míchali různé pásky, přidávali neobvyklé nástroje, experimentovali s psychedelií i drogami. Po úspěšném projektu převážně z McCartneyho hlavy přišla zdrcující rána: v pouhých dvaatřiceti letech nečekaně zemřel jejich manažer Brian Epstein. Muž, který se staral o vnější chod kapely a dokázal čtyři obrovská ega udržet pohromadě.

Všechny problémy rázem spadly na jejich bedra a do role hlavního tahouna se tehdy přirozeně pasoval Paul. Snažil se kapelu zachránit projektem Magical Mystery Tour. John však byl kvůli drogám v útlumu, George se zas více zajímal o východní filosofii. Po mnohatýdenní pauze tak přišlo rozhodnutí o společném výletu do Indie, kde hledali klid a poznání u guru Maharišiho, kterého poznali již během seminářů v Londýně. Sblížení se však nekonalo. Byli tam se svými partnerkami a dalšími známými hudebníky, například s Mikem Lovem z Beach Boys. Brzy pochopili, že jsou pro Maharišiho převážně chodící reklamou.

Ringo pro východní kulturu příliš nadšený nebyl a záhy odjel. Brzy jej následoval i Paul. Déle vydrželi John a George. Ale John také řešil osobní problémy se svojí první manželkou Cynthií. Místo toho, aby se všichni sblížili, tak je pobyt v Indii zklamal a osobně oddálil. Přesto si odtud odvezli materiál a nápady dostačující pro budoucí „Bílé dvojalbum“ s názvem The Beatles, ale i pozdější sólová alba.

A právě nahrávání dvojalba v roce 1968 odhalilo propastné rozdíly. Paul stále častěji přebíral vedení jednotlivých nahrávacích frekvencí a měl velmi konkrétní představy o tom, jak mají ostatní hrát. Do toho se přidaly první těžké obchodní problémy s jejich novou nahrávací společností Apple a odmítání Georgových písní. Přesto jako první kapelu opustil Ringo.

Když nahrávání po dlouhých letních týdnech dospělo až k písni Back in the U.S.S.R., Paul nebyl s Ringovou hrou spokojený a snažil se mu ukazovat, jak si part představuje. Pro už tak nejistého Ringa to byla jedna z posledních kapek. Oznámil ostatním, že se cítí méněcenný a zbytečný, že oni tři drží pohromadě a zvládnou to i bez něho. A že končí. McCartney se následně u této písně posadil za bicí sám.

Následně odjel na dovolenou s hercem Peterem Sellersem na Sardinii, kde přišel na jiné myšlenky a začal skládat později slavnou píseň Octopus’s Garden. Ostatní mezitím nahrávali dál své skladby a posílali Ringovi telegramy, aby se vrátil a že je nejlepším rock'n'rollovým bubeníkem.

Ringo se po jedenácti dnech vrátil do studia a na uvítanou na něj tehdy ve studiu čekala bicí souprava zasypaná květinami. Jenže ani George nebyl spokojený. Měl rozpracováno dost vlastních skladeb, ale viděl, že ostatní je tak trochu ignorují a nepracují na nich se stejným nasazením jako na hitech autorské dvojice Lennon/McCartney. Udělal proto nevídaný krok. Pozval si na nahrávání svého přítele Erica Claptona. Ten se zpočátku bránil, bál se reakce ostatních, protože cizí hudebník na albu Beatles byl do té doby něco nemyslitelného. Efekt byl ale zázračný. Jakmile vstoupil do studia respektovaný host, všichni se najednou začali chovat profesionálně, vzali Georgovu skladbu While My Guitar Gently Weeps vážně a hráli naplno. Tento efekt se později ještě dvakrát opakoval.

Když dotočili album The Beatles, Paul se pokusil o další záchrannou misi. Navrhl projekt později pojmenovaný Get Back (respektive Let It Be) s tím, že se zavřou společně do studia a budou tvořit jako kapela bez studiových triků a vše vyvrcholí živým vystoupením. Budou pracovat a znít jako v začátcích. Jenže chyběla disciplína.

John měl předtím velmi temné období. Nejprve byl zatčen za držení konopí, krátce nato Yoko Ono potratila. Ta se navíc stala během nahrávání Bílého alba stálou a pro ostatní často rušivou součástí jejich sezení ve studiu. Nejprve ji John přivedl jen do kontrolní místnosti, ale brzy ji vzal přímo mezi muzikanty. Nebylo to nic neobvyklého. Každý z Brouků měl ve studiu občas přítelkyni a nikdy to nebyl problém. Jenže Yoko radikálně rozbila atmosféru. Občas se začala zapojovat i do debat o práci, a dokonce se podílela na zvukové koláži písně Revolution 9. Na podzim 1968 pak společně John a Yoko vydali sólovou desku Two Virgins s kontroverzním obalem svých nahých těl. Odcizení Johna od zbytku kapely bylo téměř dokonalé.

Beatles také měli ve smlouvě ještě jeden film. Rozhodně se jim nechtělo hrát jako v A Hard Day's Night nebo Help! Proto svolili alespoň k dokumentárnímu filmu. V lednu 1969 se tak přesunuli do filmových ateliérů v Twickenhamu. Jenže John byl duchem nepřítomný, George naštvaný a Ringo z toho všeho nešťastný. V jednu chvíli George na další Paulovo poučování odsekl, že zahraje cokoliv, co si bude Paul přát. Nebo nemusí hrát vůbec, hlavně ať je Paul šťastný. O čtyři dny později se pak George při ohlášené obědové pauze zvedl se slovy, že opouští kapelu. Na Johnovu strohou otázku „Kdy?“ odpověděl, že teď.

Po zbytek odpoledne zbylí členové Beatles společně s Yoko improvizovali a divoce jammovali, jako by se nic nestalo. Byla to zvláštní obranná reakce na šok. Následná usmiřovací schůzka v Ringově domě dopadla katastrofálně. Kromě osobních křivd se musely řešit i složité obchodní věci a do toho se tvrdě místo Johna zapojovala Yoko. George v polovině schůzky znechuceně odešel. Další den John Paulovi řekl, že už toho má také plné zuby a George vlastně chápe.

Úspěch přineslo až další setkání, na kterém zbytek kapely přistoupil na Georgovy podmínky - přesun z filmových ateliérů do vlastního studia Apple. A právě tady se opět zopakoval efekt uznávaného muzikanta, kdy se za nimi náhodou zastavil Billy Preston. Starý známý ještě z dob v Hamburku. Beatles ho vzali mezi sebe, protože potřebovali někoho na klávesy. Najednou byli schopní během několika hodin s Prestonem udělat více práce než za předchozí týdny trápení.

Paul ale nadále tvrdohlavě trval na tom, že film musí končit živým vystoupením. Něčím překvapivým, nečekaným. Nakonec se zrodil nápad zahrát přímo na střeše budovy Apple. Na ikonických záběrech slavného „Rooftop concertu“ je vidět nadšený Paul, který si vystoupení vyloženě užívá a pohledy i gesty povzbuzuje ostatní k euforii ze společného hraní. Nejspíš čekal, že se ledy prolomí a Beatles začnou alespoň občasně znovu hrát naživo. Jenže se tak nestalo.

Po střešním koncertu šel projekt Get Back k ledu a naplno udeřila tvrdá obchodní realita. John Lennon byl nadšený z drsného amerického manažera Allena Kleina a přesvědčil George i Ringa, aby ho najali. Jenže Paul ho z hloubi duše odmítal. Klein totiž nebyl žádný neschopný šarlatán – byl to brilantní obchodník, který uměl interpretům vyjednat podstatně víc peněz, ale současně konstruoval smlouvy tak, aby z nich mimořádně profitoval i on a jeho firmy. Příběh Rolling Stones, kteří se s ním později soudili, mluvil za vše (Klein díky sestavě smluv sebral překvapeným muzikantům kontrolu nad písněmi skupiny).

Paul chtěl, aby finance Beatles spravovali Eastmanovi, rodina jeho budoucí ženy. Kleinovu manažerskou smlouvu vůbec nepodepsal. Beatles dříve přežili spoustu hudebních hádek. Ale jakmile začali mít rozdílné názory, vlastní právníky, manažery a odlišnou představu o tom, kdo smí nakládat s jejich miliony, z osobní rozepře se stala paralyzující obchodní válka tří proti jednomu.

Ač se to po měsících trápení zdálo nemožné, Paul McCartney se obrátil na producenta George Martina, aby natočili ještě jedno pečlivé studiové album. Martin souhlasil s podmínkou, že budou pracovat „jako za starých časů“ a nechají ho zase skutečně produkovat, což znamenalo návrat k disciplíně. Vzniklo tak legendární album Abbey Road, kde se naplno autorsky prosadil George se svými hity Something a Here Comes the Sun. Something se dokonce stala singlem a dodnes je jednou z nejhranějších písní kapely.

Během nahrávání alba se však odehrály i absurdní scény. Paul byl přesvědčen o písni Maxwell's Silver Hammer jako o budoucím hitu a nutil ostatní neustále předělávat aranže a hrát ji dokola. Po prvních zkouškách na „bílé album“ a později i při projektu Get Back se k ní vrátili potřetí. Ostatní skladbu upřímně nesnášeli. Jak urputně trval na svém, ukazuje i to, že proti písni se postavili hudební technici a producent George Martin. Byli udiveni, kolik času, peněz a sil se utrácí kvůli jedné písni, která nikdy neměla na to stát se hitem.

Podle vzpomínek zvukaře Geoffa Emericka v té době došlo i na další šílenosti. John s Yoko měli ve Skotsku autonehodu. Když se pak John vrátil do studia, nechal přímo do nahrávací místnosti přivézt obrovskou manželskou postel, nad kterou visel mikrofon, aby v ní mohla potlučená Yoko během nahrávání ležet a odpočívat. Vrcholem byl moment, kdy se Yoko v noční košili najednou zvedla z postele, došla k zesilovači a suverénně si z něj vzala jednu z Georgových oblíbených sušenek. George tehdy vyletěl vzteky.

I tehdy prožívali radost ze společného hraní. Jednou z takových posledních chvil byla příznačně skladba The End. Ačkoliv to dnes zní nemožně, dne 8. září 1969 se ještě konala klíčová schůzka ohledně další desky. Sešli se John, Paul a George. Ringo tehdy ležel v nemocnici, a John proto zapnul magnetofon, aby mu jednání nahrál. Z nahrávky je zřejmé, že John navrhuje nový, spravedlivější systém: čtyři skladby pro něj, čtyři pro Paula, čtyři pro George a případně dvě pro Ringa.

Ani ne o dva týdny později John nečekaně obrací. Odletěl narychlo s nově sestavenou kapelou Plastic Ono Band na festival v Torontu. Zjistil, že to fantasticky funguje i bez Beatles, a záhy na další schůzce 20. září ostatním oznámil, že odchází. Manažer Allen Klein ho však přesvědčil, ať to neříká veřejně. Právě totiž vyjednával novou, výhodnější smlouvu s EMI a veřejný rozpad by obchod zhatil. John souhlasil.

Zdálo by se, že to byl konec Beatles, ale stranou stále ležel odložený projekt Get Back. Hudební inženýr Glyn Johns jej sice během roku 1969 dal několikrát dohromady podle původního zadání – tedy záměrně syrově, včetně povídání před písněmi a falešných začátků – ale jako normální album to nikdo nedokázal dotáhnout k vydání a materiál opět odložili. Allen Klein proto navrhl, aby se na pásky podíval americký producent Phil Spector. John a George souhlasili. Paul musel jejich krok respektovat.

Spectorův zásah byl jedním z posledních hřebíčků do historie Beatles. Nahrávky upravil zcela podle svého. John a Ringo sice byli s jeho prací spokojení, ale Paul, producent George Martin a Glyn Johns byli zděšeni. Johns později prohlásil, že Spector album „pozvracel“. Do Paulovy skladby The Long and Winding Road přidal Spector proti původnímu záměru obří sbory, orchestr a harfu.

Když Beatles v dubnu 1970 dostali hotové mixy, Paul okamžitě písemně protestoval a požadoval odstranění harfy a ztišení orchestru. Jeho požadavek ale ignorovali a album v květnu vyšlo ve Spectorově úpravě. Paul tehdy hořce zjistil, že ztratil kontrolu nejen nad firmou, ale už i nad svými písněmi.

Situace v té době ještě vygradovala. Paul chystal vydání svého alba McCartney, ale ostatní chtěli termín posunout kvůli střetu vydání Let It Be, kdy po více než roce měli fanoušci spatřit nejen album, ale i dokumentární film a knihu. Místo toho, aby se sešli, poslali George s Johnem dopis po Ringovi. Paul se rozčílil k nepříčetnosti a chudák Ringo to odnesl i za ostatní.

Nešťastný Ringo nakonec ostatním navrhl, ať Paulovi ustoupí. Když pak Paulova deska v dubnu vyšla, přiložil k ní proslulý fingovaný rozhovor se sebou samým. Na dotaz na další spolupráci autorské dvojice Lennon-McCartney odpověděl vyhýbavě, ale novináři měli jasno a další dny vycházely v tisku obdobné titulky: Paul opouští Beatles. Zvláště Johna to dopálilo, protože on odešel jako první, jen musel kvůli obchodu mlčet. Posledním aktem byla McCartneyho žaloba proti ostatním podaná na Silvestra stejného roku, kterou se chtěl jedinou možnou cestou zbavit Kleina a získat kontrolu nad tím, co se se značkou Beatles a Apple bude dít.

Paul McCartney kapelu nezničil. Ale jeho snaha udržet ji po Epsteinově smrti za každou cenu při životě paradoxně přispívala k tomu, že se v ní ostatní cítili stále hůř. Allen Klein kapelu nerozbil hudebně, ale z osobních a uměleckých sporů vytvořil chladnou obchodní válku o peníze a kontrolu nad firmou v poměru tři proti jednomu. A producent Spector už dorazil příliš pozdě, aby skupinu zničil – jeho zásah do Paulovy hudby se stal jen dokonalým symbolem toho, že společná kontrola nad Beatles zkrátka přestala existovat. Čas ale dal Paulovi částečně za pravdu.

Klein měl na ostatní destruktivní vliv. Když spravoval Harrisonův charitativní Koncert pro Bangladéš, nezajistil předem označení za charitu, úřady proto odmítly osvobodit výnosy od daně a peníze byly na dlouhé roky zadrženy. Kleinovy firmy na akci zároveň dost vydělaly, což George naštvalo. Důvěru v Kleina následně ztratili i John a Ringo a manažerskou smlouvu s ním dál neprodloužili.

Podobně nebyla bezdůvodná ani Paulova nedůvěra k Philu Spectorovi. Ten rozhodně nebyl neschopný producent, jeho tvorba „zvukové zdi“ tehdy změnila hudbu a John i George s ním vytvořili své první zásadní sólové desky. Jeho genialitu ale doprovázelo chaotické chování, alkohol a drogy. Konec spolupráce s bývalými Beatles znamenala událost při natáčení Lennonova alba Rock ‚n‘ Roll, kde Spector přímo ve studiu vytáhl zbraň a vystřelil. Později zmizel i s natočeným materiálem. Ještě temnější kapitola přišla v roce 2009, kdy byl Spector odsouzen za vraždu herečky Lany Clarkson.

S ústupem soudních a manažerských sporů se postupně začaly hojit i osobní vztahy. Paul a John, kteří po rozpadu neváhali jeden druhého napadat veřejně i ve svých písních, se znovu začali stýkat. Po letech si dokonce společně zahráli ve studiu. O návratu Beatles se pak v průběhu sedmdesátých let opakovaně spekulovalo, žádný skutečný plán nové desky ale nevznikl. Další možnost návratu původní čtveřice definitivně ukončila vražda Johna Lennona v prosinci roku 1980.

Zbylí členové zastávali jednoduchou myšlenku - Beatles byli oni čtyři. Nešlo jednoho nahradit někým jiným a vydávat to za stejnou skupinu. Přesto našli téměř o patnáct let později zvláštní cestu, jak být znovu spolu. Při přípravě projektu Anthology darovala Yoko Ono ostatním několik Lennonových demosnímků. Rozhodli se k nim přistoupit tak, jako by John pouze odjel na dovolenou a nechal ostatním rozpracovanou skladbu se slovy: „hoši, dodělejte to“.

Šlo celkem o čtyři skladby. Nejvíce práce vyžadovala Free as a Bird, kterou museli dokončit i textově. Druhá Real Love potřebovala jen aranže a vokály. Na třetí Grow Old with Me vlastně ani nezačali pracovat a teprve v roce 2019 ji jako remake natočil Ringo Starr na své sólo album.

Čtvrtá rozpracovaná pak byla Now and Then, jenže nekvalitní domácí kazeta tehdy nedovolovala oddělit Johnův hlas od klavíru a dalších ruchů. George nebyl s výsledkem spokojený a rozhodl se nevydat ji v tomto stavu. Teprve po dalším čtvrt století se díky novým technologiím (ačkoliv se hovořilo i o umělé inteligenci) podařilo vyčistit Johnův původní zpěv od všeho ostatního. K dispozici byly i původní Georgovy kytarové party z devadesátých let (Harrison zemřel v roce 2001 - pozn. autora), a tak v roce 2023 vyšla Now and Then jako poslední píseň Beatles.

Co tedy skutečně Beatles rozbilo? Nezmizel jejich talent ani schopnost společně zahrát. Ztratilo se ale původní liverpoolské kouzlo, kdy jeden přinesl skladbu a ostatní navrhovali, jak ji dokončit. Společná práce a ochota podřídit vlastní představy společnému výsledku. Dokázali se přenést i přes neshody. Jenže to byli jen oni čtyři. Později mezi nimi někdo neustále stál - partnerky, manažeři, právníci, milionové smlouvy a boj o kontrolu nad firmou, ale i drogy zamlžily myšlení. Při problémech během natáčení dokumentu a alba Let It Be zaznělo mnohokrát, že se chtějí sejít. Jen oni čtyři. A když se tak stalo, dokázali se i domluvit a udělat ústupek jeden vůči druhému. Jenže to nemělo v napjaté době dlouhého trvání.

I geniální lidé dělají chyby. Od rozpadu Beatles uplynulo více než pětapadesát let, jejich hudba ale přežila hádky, manažery, soudy i jejich vlastní selhání. A stále si nachází nové posluchače.

Zdroje: theBeatles.com, dokument Get Back (2021), Wikipedia