Včela medonosná byla zařazena na seznam ohrožených druhů. Jejích divokých populací rychle ubývá

Zatímco včelstva v úlech má člověk pod kontrolou a jejich počty se pravidelně evidují, ta volně žijící jsou odkázaná sama na sebe a je stále těžší je v přírodě najít. O tom, kolik jich v evropské přírodě skutečně přežívá, přitom stále nemáme úplný přehled.

Možná to zní zvláštně. Včelu medonosnou přece vídáme běžně. V Česku jsou statisíce chovaných včelstev a o nedostatku včelařů se rozhodně mluvit nedá, ačkoliv by jich mohlo být víc. Jenže v Evropě žijí téměř dva tisíce druhů volně žijících včel a 80 % z nich patří mezi samotářské druhy. Vědcům však nyní přidělávají starosti snižující se počty právě divokých včel medonosných, které se od těch včelaři doma chovaných liší předně tím, že se o ně nikdo nestará.

Výzkumníci z Univerzity Hohenheim a švýcarského výzkumného centra Agroscope sledovali údaje o přežívání volně žijících včelstev v několika evropských zemích. Došli k překvapivému závěru: pokud by se mezi divoká včelstva nedostávaly další roje pocházející z chovů včelařů, jejich počet by mohl během deseti let klesnout přibližně o 56 procent.

Podle vědců nemusí jít o žádnou zanedbatelnou skupinu. Odhadují, že tato včelstva mohou tvořit přibližně šestinu evropské populace včely medonosné. V rámci mezinárodních výzkumů se podařilo zaznamenat více než 1600 jejich hnízdišť v patnácti evropských zemích. Ačkoliv ještě v roce 2020 bylo doložené volně žijící včelstvo i v Česku (v Olomouckém kraji) a loňská studie zahrnovala dva záznamy, v letošní studii naše země chybí. Neznamená to však, že by se u nás divoké včely medonosné nevyskytovaly. V Nálezové databázi ochrany přírody (BioLog) lze najít záznamy i z letošního roku ze Šumavy.

Divoké včely medonosné přežívají v dutinách stromů, skalách nebo starých zástavbách. Vhodných míst k jejich životu ubývá. Své udělá také intenzivní využívání krajiny, nedostatek pestré potravy a pesticidy. K tomu se přidávají nemoci a paraziti, především známý kleštík včelí, který způsobuje varroázu. Včelaři mohou napadenému včelstvu pomoci léčbou, včelám žijícím hluboko v lese ale nikdo léčivo nepřinese.

Na druhou stranu právě taková včelstva mohou být pro vědce mimořádně zajímavá. Pokud některá dokáží přežívat bez pomoci člověka, mohou si zachovávat vlastnosti, které jiné populace postupně ztratily. V některých oblastech mohou představovat zásobárnu genetické rozmanitosti.

Mezinárodní svaz ochrany přírody IUCN již loni na podzim poprvé vyhodnotil volně žijící populaci včely medonosné v Evropské unii jako ohroženou a zařadil ji na Červený seznam ohrožených druhů. Paradox je výmluvný - zatímco v úlech je včel až několik desítek tisíc, přesto může zároveň mizet jako skutečné divoké zvíře.

Kolik volně žijících včelstev v přírodě máme, není jednoduché zjistit. Člověk si jich totiž nemusí vůbec všimnout. Německý výzkum ukázal, že vstup do jejich obydlí se v průměru nacházel 5,7 metru nad zemí. Ve stromech přitom byla nalezena hnízda s vchodem až třicet metrů vysoko. Možná tedy kolem některého divokého včelstva chodíme celé roky a vůbec o něm nevíme.

Pokud jste však podobné místo zaznamenali, můžete nález nahlásit mezinárodnímu projektu Honey Bee Watch, který shromažďuje údaje o volně žijících včelstvech z celého světa, nebo aplikaci BioLog, určené veřejnosti k hlášení pozorování fauny i flóry na území České republiky. Nález není potřeba nijak prozkoumávat zblízka ani včely rušit. Stačí poloha, popis místa a v lepším případě i fotografie či video pořízené z bezpečné vzdálenosti.

Možná vás nyní napadne, že by stačilo včely jednoduše „vypustit“ z úlů. Ve skutečnosti se něco podobného děje každoročně už dnes. Včely samozřejmě z úlů běžně vylétají, ale při rojení může část včelstva s matkou včelaři úplně uniknout, najít si dutinu ve stromě či stavbě a začít bez lidské pomoci. Právě tyto roje dnes v některých oblastech volně žijící populaci doplňují. Problém je v tom, že to samo o sobě nestačí. Pokud nově vzniklá včelstva nepřežijí dost dlouho a nedokážou sama založit dostatek dalších rojů, vzniká pouze populace závislá na každoročním přísunu včel z úlů.

Skutečně divoká populace by se měla dokázat udržet sama. Bez včelaře, bez léčby a také bez neustálého přísunu nových rojů z chovů. A právě v tom podle vědců evropské včele medonosné na mnoha místech docházejí síly.

Zdroj: Universität Hohenheim, Honey Bee Watch, Wikipedia, BioLog