Sebevražedné včely: proti syndromu zhroucení nemají chovatelé žádnou šanci

První teplejší dny přinesou s jarními paprsky čilý ruch v okolí včelích úlů. Po prvotním průzkumu začne tento pro nás životně důležitý hmyz létat do širokého okolí pro snůšku – pyl, medovici a nektar. Když vše půjde tak, jak má, včelstvo se bude zvětšovat a posilovat. Podle sezóny pak včelař vytočí více či méně množství medu, úly „zazimuje“ a může si užívat sladké pochutiny. Jenže takhle idylické a bezpracné to vůbec není. Pomineme-li fakt, že včely potřebují během roku občasnou péči, nebo sem tam někomu uletí, pak je tady také stránka zdravotní.

Včelaři preventivně brání své pracovité kamarádky proti moru, varoáze (pojmenované podle roztoči kleštíku včelím, latinsky varroa destructor - pozn. autora), různým virům a plísním aplikací léčiva kouřem, aerosolem a odpařováním. Často je nutné přistoupit k vysíření celého úlu i příslušenství. V horším případě bohužel včelař se slzou v oku pozoruje, jak jeho práce, čas i peníze mizí v plamenech ohně. To v případě moru. Přesto se stále častěji stává, že chovatel jednoho dne přijde k „bezproblémovému“ úlu, který je zničehonic (téměř) prázdný. Nejde o jarní rojení, ale o syndrom zhroucení včelstva.

Jarní mizení, zimní mizení, sebevražedné chování či záhadná nemoc. Tím vším byl dříve nazýván stejný úkaz – syndrom zhroucení. Včely v takovém případě ve velmi krátkém období hromadně opustí svoji kolonii, tím dochází opravdu k sebevražednému chování, protože osamocená včela dlouho nepřežije. V úlu většinou zůstane jen několik mladých včel (mladušek) a matka (královna), což v chladném období znamená jejich brzkou smrt, v létě pak je stejně téměř nemožné včelstvo v takto postiženém úlu obnovit. Pokud má včelař vedle sebe několik úlů, případně je někdo ze sousedů také chovatelem, pak se často syndrom zhroucení projeví i u nich. Rozdíly mezi syndromem a některým z onemocnění je viditelný na první pohled. Ve druhém případě jsou totiž v úlu a v blízkém okolí mrtvolky včel. Zajímavým faktem je, že opuštěným úlům se většinou vyhýbají i predátoři, divoké včely a různý hmyz, které by mohly lákat zbylé zásoby.

Proti tomuto zvláštnímu jevu zatím neexistuje žádná prevence, protože o něm existuje málo informací. Prvně jej zaznamenali v Severní Americe někdy na sklonku 19. století, ale v dalších desetiletích se objevoval ojediněle. Se začátkem jednadvacátého století se ve Spojených státech amerických tamější včelaři setkávali s tímto jevem stále častěji, proto byl před devatenácti lety pojmenován jako „colony collapse disorder“ (CCD; syndrom zhroucení včelstva). Netrvalo dlouho a první výskyty hlásili chovatelé z celé Evropy.

Co syndrom způsobuje? Přesné příčiny nejsou dodnes známé. V rozporu jsou jednotlivé vědecké teorie, možná je dokonce jejich různá kombinace. Za původce se tak považuje například globální oteplování, pesticidy, již zmíněná léčiva proti různým onemocněním včel, či elektromagnetické záření. Vliv může mít i nedostatek přirozené imunity z medu, který včelař odebere a včely pak „přikrmuje“ cukerným roztokem. Ačkoliv výrobci hovoří o biologickém výrobku, mohou za změnami v chování stát i různá mořidla semen rostlin, které následně včely opylují.

Teoretickou hlavní příčinou je tedy člověk a jeho vliv na přírodu. Vědecké průzkumy jsou v posledních několika letech v tomto směru důležité, protože rychle stoupá procento syndromem zasažených včelstev. Společně s dalšími problémy se zvyšuje každoroční celkový úhyn včelstev, který čítá přes třicet procent, v některých letech to ale bylo dokonce téměř padesát procent. Chovatelé však každoročně obnovují svoje včelstva, snaží se o rozšíření a zvýšení počtů, v čemž jsou podporování různými dotacemi, proto není v absolutních počtech úhyn tak vysoký, přesto počty včel ve světě postupně klesají.

Výzkum syndromu zhroucení je pro lidstvo velmi důležitý. Nejenže včely opylují přibližně dvě třetiny rostlin, ale také je více než pravděpodobné, že některé zmíněné příčiny syndromu u včelstev mohou mít vliv i na samotnou civilizaci. Proč se u člověka zatím žádný podobný syndrom neobjevil? Pravděpodobně lépe zvládáme stres, a také se mohou problémy objevit až s postupem času.

Umíte si představit svět bez ovoce, zeleniny a medu? „Masožravci“ jistě, ale v našem ekosystému je vše provázáno, proto bychom asi těžko přežili. Každý z nás však může přispět k záchraně nejen nás, ale našich potomků i včel. Prozatím se můžeme snažit odstranit stresové podmínky, a naopak co nejvíce pomoci včelám. Jak? Výsadbou květin a rostlin, které jsou pro včely atraktivní, a výměnou jedovatých postřiků na našich zahradách či polích za neškodné. Stávající včelaři jistě rádi přivítají s pomocnou rukou každého, kdo by chtěl rozšířit jejich řady. Právě „nová krev“ by mohla úbytek včel zvrátit.

Zdroj: Hmyzí rodiny a státy (kniha), Wikipedia, rozhovor s Janem Žďárkem, Včelařství.cz